Má církev usilovat o vydání vzácného uměleckého díla, když na něm nezbohatne? Když ani nemá dost věřících, kteří by se na ně mohli dívat? Tyto otázky se zase objevily v posledních dnech.
Národní galerie (NG) bude muset vydat církvi obraz Madony z Veveří, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1. Vyhověl tak žalobě římskokatolické církve, která chce vzácnou středověkou památku získat. NG se s názorem soudu neztotožňuje a pravděpodobně se odvolá, sdělila ČTK mluvčí galerie Tereza Ježková.
Obraz do roku 1938 visel v kostelíku Nanebevzetí Panny Marie u hradu Veveří na Brněnsku. Teď je vystaven v Národní galerii v Praze. Obě strany se před zahájením soudního sporu na vydání obrazu nedohodly. Podle právního zástupce církve Františka Severina galerie před podáním žaloby odmítla nabídku, že dostane obraz na 50 let do bezplatné výpůjčky za to, že uzná jeho vlastnictví církvi. NG obraz nevydala, protože se podle jejího názoru nepodařilo bez pochyb prokázat vlastnictví díla. Církev argumentovala tím, že neexistuje od poloviny 18. století do roku 1958 dokument, podle kterého by o toto dílo přišla.
Obraz se na konci 30. let minulého století v souvislosti s politickými událostmi ocitl v držení Ředitelství státních lesů a statků v Rosicích, ministerstva zemědělství a lesního hospodářství. V roce 1958 jej získala Národní galerie v Praze.
O peníze nejde
V tomto případě jde o spor, který je čistě právní. Nemá význam ho nějak spojovat s církevními restitucemi, protože jde o něco jiného. Mít takový obraz ve vlastnictví neznamená pro církev žádné hmotné bohatství. Je to prostě artefakt, součást historie, předmět náboženského uctívání. Že nejde o peníze, je patrné z toho, že ho církev chtěla v případě dohody nechat půl století zadarmo tam, kde je. Můžeme předpokládat, že by tomu tak bylo i v případě vyhraného soudu. Pohádka o hrabivých prelátech se tu použít nedá. Pokud jde o cennosti, má s nimi církev stejně jenom problémy. Nezbohatne na nich, musí je chránit a ještě je může někdo ukrást. Kvůli nim nechává zavřené kostely, kam se ani věřící nemůže přijít pomodlit. Z tohoto hlediska by byly kostely pokryté reprodukcemi z kopírky o něco praktičtější. To samozřejmě nejde, to by zas nemělo úroveň.
Tak proč o madony církev usiluje? Jednak jde o otázku spravedlnosti, jednak má k některým věcem přece jen jiný vztah. Obraz madony není pro církev jen historická památka a umělecké dílo, ale je to také předmět uctívání, které skrze hmotnou věc směřuje k něčemu jinému, třeba k postavě světce nebo k Bohu samotnému. Madona na stěně v galerii nebo – ještě hůř – někde v depozitáři je jen mrtvý předmět. Je to jedna z mnoha madon, které se vystavují. Je to skoro jako ta řada obrazů Mony Lisy v Císařově pekaři.
Kdyby se vrátily madony tam, kam patří, změnily by se zase v předmět uctívání, nebyly by jen objektem koukání. Jenže na ně už nikdo nečeká. Problémem dnešní církve nejsou obrazy. Obrazů má dost. Spíše by potřebovala více věřících.
Je to možná paradox, ale lesy, pole, statky, to všechno církev potřebuje. Z něčeho žít musí. Obrazů a soch potřebuje mnohem méně, skoro žádné. V novém kostele může farář udělat křídou kříž na zdi a je co uctívat.
Pokud církev nakonec Madonu z Veveří vysoudí, bylo by hezké, kdyby obraz umístila tam, kde ho zadarmo uvidí co nejvíc lidí. Pokud to bude v galerii, nechat ho tam. Pokud v kostele, dát mu důstojné místo. Vždycky je třeba se ptát, proč byl ten obraz namalován.
