Vzpomínáte ještě na staré dobré časy, kdy se chodívalo do školy, do kina, do divadla, na fotbal, na lyže a taky třeba s dětmi do cirkusu? Tam bývaly k vidění různé atrakce. Nechyběla cvičená zvířata, nescházeli provazolezci, k vidění byly i krásné akrobatky, vyhrávala cirkusová kapela, a bavili nás kouzelníci a šašci.
Náš dnešní svět ovládli právě tito eskamotéři, šašci a tvůrci roztodivných kouzel. Samozřejmě, že spouštěčem dnešních paradoxů byl a je čínský virus, ale ten jen zdůraznil to, kdože a jak nám to tady vládne. Není pravda, že je to všude stejné. Naše reálie jsou někdy až k nevíře. Ten náš cirkus totiž neřídí profesionální ředitel, nýbrž univerzální cirkusový boss, který střídá role podle potřeby, jednou tahá králíky z klobouku, pak žongluje s čísly, a jindy převádí „humorné“ skeče v neznámé řeči. Smích publika je nahrán dopředu, jak už to tak u těch nekonečných „duchaplných“ (cirkusových) sitcomů bývá.
„Slibem nezarmoutíš“ je často účinný marketingový trik, kterým se dokonce dají vyhrát volby, ale čeho je moc, toho bývá příliš. Když někdo několikrát denně odvolává to, co slíbil, a slibuje to, co odvolal, a tak pořád dokola, tak už není ani k smíchu. Mezitím si ve svém (jenže de facto našem společném) cirkuse hraje svoje malé i velké domů, pro sebe a pro svoje kámoše. A sitcomový kompars se radostí plácá do kolen a nadšeně se tomu směje. „Jářku, jakýpak je to ten náš cirkusový titán pašák.“
Komu není rady, tomu bohužel není ani pomoci. Svoje čísla si v cirkusových představeních občas odehrají i jiní klauni. Je jich docela dost – hradní mluvka (pardon mluvčí), bývalý majitel cestovky pro plyšové medvědy, malý i velký Vašík, volný flákanec, nenahraditelné efko, stará nerezavá parta stalinistů, sběratelé čínských rekvizit, různí plagiátoři, kluci z lánské obory, paní účetní z Brna s dokonalým účesem, pán v červeném svetru, univerzální Karel, a dnes i rytíř smutné postavy: doktor málo p(b)latný… aj.
Den co den se vrhají na scénu a big boss je rád, že v šapitó není sám, že někdo občas odpoutá pozornost. Pro pobavení publika se tomu říká krizové řízení. Jsme prý skoro nejlepší na světě (sic!). Aby ne, takový cirkus těžko jinde najdete. Možná bychom mohli zajistit jeho trvalý export do jiné destinace, ať se i jinde nabaží. Napadá mě třeba takové Mongolsko nebo Somálsko… Ale ani tam bych jim to nepřál. Brzo by zjistili, že je takový cirkus docela drahý, a i ten smích by je záhy přešel. Ne tak u nás. V přizpůsobivosti na „dočasnost“ jsme, zdá se, nepřekonatelní kabrňáci.
Je to smutné a bolestné, zejména vůči těm, kteří napravují nekonečné chyby věrchušky v první linii, věrni svému poslání. Jejich pocity bezmoci a opakované frustrace mají drtivou sílu. Ale i tak ten cirkus nenasytného sociopata jede „vesele“ dál.
Takže se zase hezky usaďte před svoje monitory, vezměte si do ruky nějakou mňamku z agrofertí produkce a cirkus pokračuje. Ale bacha! Zadarmo to nebude. Připravte na to i svoje děti a vnoučata.