Alexandr Dugin FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / „Rusko je samo o sobě vesmír a nikoho nepotřebuje,“ prohlásila carevna Kateřina Veliká. Tahle představa zřejmě dřímá v ruských duších dosud. Co na tom, že Kateřina byla Němka a ve skutečnosti se jmenovala Sofie Frederika Augusta Anhaltsko-Zerbstská a byla to vyznáním luteránka. Prostý lid si možná myslí, že to byla Ruska. V každém případě pochopila, co se po ní na daném místě chce a co je pro ni dobré. Trefila se, protože touha po svrchovaném vládci v Rusku vždy byla, a někteří po tomto způsobu uspořádání moci touží dodnes.
Ideolog Alexandr Dugin se také zamyslel nad tím, jak by se mělo vládnout, a vypadla z něj pozoruhodná (i když nepřekvapivá) myšlenka.
„Stát-civilizace z definice nemůže být simulakrem řízeným falešným člověkem. Musí mít symfonii svrchovanosti, a proto musí být jejím nejvyšším vládcem něco jako ‚menší božstvo‘ – Boží Pomazaný. Pokud je pouhým manažerem nebo dokonce ‚svrchovaným manažerem‘, selže. Soudruh Si Ťin-pching směřuje k archetypu nebeského imperátora podporovaného svrchovanými posvátnými úředníky (Komunistická strana Číny) a svrchovaným konfuciánským lidem. Jedině tak vzniká civilizovaný stát,“ píše na Telegramu.
Dugin zřejmě touží, aby i v čele Ruska stál nebeský imperátor. Jestli je pro toto poslání Vladimir Putin dost nebeský, nám není úplně jasné. Dugin předtím sympatizoval i s Jevgenijem Prigožinem, u kterého se o nebeských vlastnostech dá trochu pochybovat, dokonce ještě víc než v případě Putina. On se ale nakonec někdo najde, pokud na to bude čas. Rozhodně to bude odpovídat poptávce po tom, aby ruský vesmír měl dostatečně důstojnou hlavu.
Pojem ruský svět dnes známe především v jeho parodickém použití, když se třeba o zříceninách v Bachmutu nebo Mariupolu hovoří jako o příchodu „ruského světa“. Tvůrci toho označení mají samozřejmě úplně jiné představy.
„Základní hodnotou ruského světa je služba vyššímu cíli – služba Bohu, rodné zemi, rodná země je pro člověka ruské civilizace nade vše. U protestantů a katolíků bohatství znamená Boží přízeň vůči vám, zatímco ruský člověk má naprosto jiné morální referenční body, máme naprosto jinou mentalitu. V ruském světě byly od nepaměti zájmy státu vždy nad zájmy jednoho člověka. Pojetí jednotlivce – kde je jednotlivec nejdůležitější a stát chrání jeho práva a svobody – patří na Západ,“ píše jakýsi Anton Nidzelnickij.
„Ruský člověk je postaven tak, že nemůže žít jen z vydělávání peněz, to je mu cizí,“ tvrdí dále autor. „Aby měl život smysl, potřebuje vyšší ideu, ideu schopnou přinést na tento svět spravedlnost… Rusko bylo vždy zachráncem slabých, to my jsme zachránili svět před nacismem, to my jsme se postavili za Sýrii a zabránili Západu, aby znovu ukázal svou destruktivní povahu. Smyslem ruského světa je vytvořit něco nového, světlejšího a krásnějšího,“ míní Nidzelnickij a nemyslí to ironicky.
Protože my žijeme na cynickém Západě, hned nás napadne, že ruský člověk prostě musí být „postaven“ tak, že mu o peníze moc nejde, protože slušné peníze má v Rusku jen skutečně malá část lidí. Pak je lepší peníze označit za něco v podstatě nedůležitého a všeobecnou chudobu okecat duchovními frázemi. Tvrzení, že „Rusko bylo vždy zachráncem slabých“, když na východní Ukrajině ruská armáda zabíjí tamní ruskojazyčné obyvatelstvo a vypaluje jejich domy, je směšné.
Stále čekáme, kdy Rusko konečně vytvoří něco „nového, světlejšího a krásnějšího“. Zatím jsme v jeho historii viděli jen otrokářství, přičemž otrokům se s jakousi cudností pořád říká nevolníci. Ruský „nevolník“ na tom byl hůř než otrok v Americe. Otrokářství existovalo i v dobách SSSR, když se masy vězňů používaly pro nucené práce na „stavbách socialismu“. Některé ty stavby navrhovali američtí inženýři, protože řada domácích odborníků skončila právě jako pracovní síla v lágrech. Pokud se nějací panovníci jako Chruščov a Gorbačov rozhodli úděl otroků zmírnit, považuje je veřejné mínění za „slabé“ vládce.
Dugin snil o nebeském imperátorovi už dávno. Takhle si představoval budoucí uspořádání Ruska: „Pravoslaví jako dominantní základní náboženství tvořící ruskou identitu, pravoslaví se stává normativním světonázorem. Monarchie jako nejcharakterističtější forma uspořádání sociálně-politické tradiční společnosti nejen v Rusku, ale i v evropských zemích. A národnost jako potvrzení tradičních kulturních forem života.“
Pro Dugina jsou ideálními panovníky, představiteli „autentické ruské tradice“, Ivan Hrozný a Josip Stalin. Dugin tvrdí, že Stalin „vyjadřuje ducha sovětského lidu a sovětské společnosti, protože byl ‚sovětským carem‘, absolutním monarchou. Jako Ivan Hrozný vytvořil moskevskou Rus, tak Stalin vytvořil sovětské impérium, a proto „nemůže být pochyb o tom, že Stalin byl vynikajícím historickým vůdcem“. A protože podle Dugina je v dějinách velké jen to, co je „postaveno na krvi“, nemají Stalinova krvavá zvěrstva na hodnocení jeho činnosti žádný vliv.
Dugin je blázen, lidově řečeno. Většina papalášů současného putinovského režimu se takovou filosofující veteší nezatěžuje a chtějí prostě moc a peníze. Lidé tohoto typu ale vytvářejí atmosféru, ve které se autoritářství a diktatuře dobře žije.
Z této perspektivy je válka na Ukrajině skutečně střet civilizací a bylo by dobře, aby „ruský svět“, pokud své hranice nedokáže poznat sám, na ně konečně narazil.
