Téměř 20 let se Poradna pro integraci v Česku věnuje začleňování přistěhovalců do společnosti. Cizincům v ČR pomáhá s výukou češtiny, hledáním práce, ubytování a škol pro děti, informuje je o jejich právech a povinnostech v české společnosti. Ředitelka poradny Monika Korábová tvrdí, že problémy s migrací se v Česku poslední dobou především v médiích přehání, a že situace u nás není zdaleka tak zlá, jak by se mohlo na první pohled zdát.

„Nejsme v Německu. Sama kancléřka Merkelová přiznala problémy s tím, že v Německu vznikají uzavřené komunity přistěhovalců, které mezi sebe nikoho nepouští. To je dnes obecně známá věc, o které se ovšem z důvodu politické korektnosti nemluví. Domnívám se, právě to je velký problém Evropy. U nás je ale situace jiná,“ říká Korábová.

V čem vidíte největší rozdíly mezi cizinci v Česku a Německu?

V první řadě tady cizinců nemáme tolik. Oficiálně jich je tady nyní kolem půl milionu. Nejvíc je tady samozřejmě Rusů a Ukrajinců, následují Vietnamci, Mongolové. Jsou tu ale také cizinci ze zemí Evropské unie. Z blízkovýchodního regionu jich sem ale mnoho nemíří, zatím ne.

Čím to je? Opravdu touží podle vás po štědrých německých sociálních dávkách?

Podle mě je to dáno spíše naší kulturní tradicí a historií. Česko není bývalá koloniální mocnost, tudíž tady nemají národy z těchto oblastí kořeny ani předky. Ty mají ve Francii, Německu, Rakousku, což je jasný důvod, proč jsou pro ně tyto země při odchodu z vlasti cílové. Mají tam alespoň nějaké zázemí.

Lze vysledovat, jestli některý národ má obecně větší problémy s integrací v ČR?

Ono je to spíš o jednotlivcích. My se snažíme ty lidi naučit, aby se k nám nevraceli opakovaně během let. Aby se naučili být samostatní a nezávislí, a to i na státní pomoci. Pokud jsou schopní naučit se u nás česky, nemusíme s nimi chodit na jednání po úřadech a podobně. Lépe pak samozřejmě najdou práci, děti přestanou mít problémy ve škole, rychleji pochopí společenský systém v ČR.

Někdo má zájem sám od sebe, a snaží se co nejrychleji osamostatnit, je poctivý. S jinými je to složitější. Od ledna 2016 funguje nový státní integrační program, kdy jsou stanovená jasná pravidla. Generálním poskytovatelem integračních služeb byla stanovena Charita ČR. Azylantům pomáháme v jejich začátcích. Do toho patří i sociální poradenství a asistence na úřadech.

Kolik lidí ročně takhle „začleníte“?

Nedá se říct začleníme, číslo říká kolik nás navštíví ročně klientů, ne všichni se ale začlení. Každý rok je to kolem 3 tisíc imigrantů. Někomu trvá ta základní integrace 3 měsíce, jiný sem dochází celý rok. Mnoho z nich je po čase naopak frustrovaných například z toho, že nemohou dlouho najít bydlení. V této oblasti se projevuje poměrně silně jejich diskriminace. Když pro ně naši sociální pracovníci shánějí byt, všechno funguje do chvíle, kdy majitelům oznámíme, že sháníme bydlení pro imigranty. I když je to kolikrát slušná rodina třeba z Kuby, kterých poslední přijíždí více než dříve, pro majitele bytů nastává problém.

Přijíždí do ČR více Kubánců? Čím to?

Nevím, diskutovali jsme o tom s kolegy, a těžko říct. Možná díky tomu uvolnění vztahů s Amerikou přestali mít strach, a vydali se do světa.

Kolik peněz tedy dostávají cizinci s uznaným azylem od státu na jeden měsíc?

Od státu je alokovaná kompletní částka na osobu na rok 120 tisíc, na rodinu se 4 členy 200 tisíc a s 5 pak 250 tisíc. To je právě novinka tohoto roku, že suma je zastřešená. Když jí jednotlivci vyčerpají, další nárok na podporu již nemají. Stejně tak ale když podporu nevyužijí beze zbytku, na další už nedosáhnou. Z toho všeho se platí bydlení, kauce na byt, rekvalifikační kurzy, vybavení bytu i kurzy, které jsou cizincům poskytované, právní i sociální poradenství a tlumočení.

V čem vidíte v současném systému zásadní chyby?

Myslím si, že ministerstvo vnitra při úpravách nedostatečně zohlednilo zkušenosti neziskovek, které se cizincům věnují. Byť je vyslechli, jejich připomínky do zákona většinou nezapracovali. Osobně vidím největší problém v motivaci. Některé kultury mají opravdu velký problém s tím, že když dostávají peníze a věci zadarmo, nedokáží si jich vážit. Jsou tak prostě vychovaní.

Člověk jim musí vysvětlovat, proč je to zadarmo, že to vlastně zadarmo není, protože to za ně platí někdo jiný, a podobně. Potřebují srozumitelnou motivaci, která jim chybí. S tím si myslím, že by politici mohli ještě pracovat. Máme problém donutit klienty docházet na kurzy. Žádnou další podporu v návaznosti na kurzy nedostávají, což by mohl být jeden z prvků motivace.

Stává se, že někdo z programu svévolně odejde?

Stane se. Ne příliš často, ale z poslední doby jsou i takové případy. O takových už většinou nikdy neslyšíme. Výjimečně, mohou být takové případy, když se třeba vzdá azylu. Klient naší poradny se najednou po letech může i vrátit zpět, což se občas stane.

Takže vůbec nemáte přehled, jak se jim poté v Česku daří?

Máme zpětnou vazbu díky cizincům, kteří se k nám naopak dobrovolně vracejí a někteří nám dokonce pomáhají. Pořádáme společná setkání, kde nám vyprávějí své zážitky a chlubí se úspěchy. Někteří z nich jsou dokonce příležitostnými přispěvateli na naše dárcovské konto. V momentě, kdy získají v Česku nějaké postavení, snaží se nám co nejvíce pomoci. To je pro nás asi ta nejdůležitější a nejlepší zpětná vazba.

Daří se tedy v Česku integrovat cizince do společnosti?

Myslím, že lze odpovědět kladně. Je to dáno hodně skladbou cizinců, která je u nás opravdu jiná, než v okolních zemích. Velká část z nich se prostě musí nějak integrovat, protože odsud živí své rodiny, to je časté u Ukrajinců a Vietnamců. Odsud také podporují komunity ve své vlasti, pro mnohé z nich by život na sociálních dávkách byl životní ostudou. O nic takového proto nestojí, chtějí pracovat.

Změnila uprchlická krize nějak jejich situaci v ČR? Musí bojovat s větší záští?
Nepřímo asi ano. Do České republiky houfně uprchlíci ale nemíří, a zřejmě se to nestane ani v budoucnosti. Právě z těch důvodů, o nichž jsem již hovořila. Trochu se celá situace kolem krize odráží na cizincích blízkovýchodního vzezření. Určitá část české populace jim dává najevo, že tu nejsou vítaní. S tím se podle mě ale setkávají i turisté v Česku.

Proti Rusům a Vietnamcům se ale situace zatím nijak zásadně neobrací. Na Facebooku si občas přečteme různé věci, ale na to jsme dávno zvyklí. S tím je nutné počítat, podle mě nemá smysl bojovat s lidskou hloupostí.