Významný americký politický magazín Foreign Policy před týdnem uveřejnil článek o Andreji Babišovi. Text, ve kterém se autoři zabývají minulostí našeho ministra financí a jeho negativním vlivem na fungování demokracie u nás, rozčílil Babiše natolik, že se kvůli němu chce s Foreign Policy soudit. Podle ministra, který je v současnosti na zahraniční cestě ve Spojených státech, je článek napsán na objednávku z Čech, a pokud se mu autoři neomluví, pomocí amerických advokátů podá žalobu. Vydavatelé si však podle sobotního vyjádření za obsahem článku stojí a soudu se nebojí.
Přinášíme text článku „Now the Czechs Have an Oligarch Problem, Too“, který vyšel na Foreign Policy 10. dubna. Autory textu jsou Ola Cichowlas a Andrew Foxall
Český oligarcha Andrej Babiš, druhý nejbohatší muž své země a jeden z politicky nejmocnějších miliardářů na světě, rozšiřuje své obchodní impérium do pražských chodeb moci. Babiš v současné době slouží jako ministr financí, ale jeho ambice jsou mnohem větší. Vzestup Babiše, který je přezdívaný „Babisconi“, po italském miliardáři Silvio Berlusconim, který se stal premiérem, znamená obrat v postkomunistické historii jeho země.
Od „sametového rozvodu“ se Slovenskem v roce 1993 Česká republika učinila rychlý přechod k demokracii a tržní ekonomice, těšila se jednomu z nejvyšších růstů v Evropě a stala se aktivním členem EU. Stejně jako její středoevropští sousedé nová země vzkvétala a stala se zpočátku pozoruhodným příběhem úspěchu. Ale v posledních letech její liberální demokracie oslabila.
Od globální finanční krize bylo mnoho Čechů rozčarovaných z Bruselu. Česká mediální scéna, kdysi obdivuhodně rozmanitá, je nyní stále více řízena mocnými magnáty. Prezident Miloš Zeman podpořil tento proces a pod jeho vedením síly proti establishmentu vzkvétají. I když situace v Praze není tak strašná jako v Budapešti, kde Viktor Orbán objevil, že ztrácí víru v demokracii jako systém, převrácení demokratických institucí v České republice je alarmující zrovna v koutě Evropy, který je ohrožen vlivem Ruska Vladimira Putina. Vzestup Andreje Babiše je příkladem.
Ironie ANO
Před čtyřmi lety Babiš založil stranu Akce nespokojených občanů (ANO). Po sérii skandálů, v nichž se politici v úřadech obohatili, Babišova strana cílí, dosti ironicky, k tomu, aby vydělávala na rostoucí nechuti Čechů vůči bohatým podnikatelům. ANO se dostalo k moci pomocí protikorupčních a antiestablishmentových sloganů a občas dokonce tvrzením, že Česká republika je zkrachovalý stát. Hnutí skončilo v roce 2013 na druhém místě v parlamentních volbách v zemi a připojilo se ke koaliční vládě. O rok později, ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, ANO dopadlo ještě lépe: Získalo více hlasů než jakékoli jiné české strany.
Stejně jako jinde v Evropě, i u ANO značka antipolitiky rezonuje s pocitem veřejnosti. Babiš sám sebe ukazuje jako nepolitika a outsidera a slibuje dramaticky změnit české vládnutí. Voliče ANO také přitahuje jeho osobní kouzlo: přímočaře mluvící podnikatel, jehož tvář září na Čechy z billboardů a novinových stránek. Ale Babiš a jeho jmění – 2,4 miliardy dolarů, podle časopisu Forbes, je kontroverzní.
Pletky s StB
Historici ze slovenského Ústavu paměti národa, který uchovává svazky z doby, kdy země žila pod nacistickým a komunistickým režimem, zveřejnili dokumenty, které naznačují nejen to, že Babiš spolupracoval s československou tajnou policií, Státní bezpečností (pod krycím jménem Bureš), ale že mohl dokonce pracovat pro sovětskou KGB. V roce 2014 Babiš úspěšně žaloval Ústav paměti národa u bratislavského soudu a prohlašoval, že byl chybně zapsán jako agent StB. Ale Ústav se odvolal a tvrdí, že soud rozhodl nespravedlivě a že bývalí důstojníci StB lhali pod přísahou, aby ho chránili. Podle českého lustračního zákona z roku 1991 nesmí bývalí spolupracovníci StB a vysocí komunističtí funkcionáři zastávat vysoké politické a ekonomické posty. Přesto, když premiér Bohuslav Sobotka (člen České strany sociálně demokratické, největší strany v zemi) jmenoval Babiše v roce 2014 ministrem financí, aniž si vyžádal lustrační potvrzení, jak se předpokládalo, pražský soud pouze ohlásil svůj záměr ho pokutovat – a pokuta byla zrušena na Sobotkovo odvolání.
Babiš popírá zprávy, že jeho rodina také spolupracovala s StB, tvrdí, že – stejně jako mnoho rodin – byli obětí komunistického režimu. Ale archiv tvrdí něco jiného. Dokumenty říkají, že Babišův otec Stefan, diplomat (který údajně provozoval obchodování se zbraněmi na černém trhu se sídlem ve Vídni a podnikal pod ochranou StB), a jeho bratr Alexander dobrovolně se službou spolupracovali. Když byl požádán o odpověď, Babišův úřad řekl, že očistil své jméno, a Babiš sám nazývá všechna taková tvrzení o jeho minulosti jako „kecy“.
Obchodní úspěch
Obchodní Babišův úspěch – což se projevilo na měsíčním platu 1,4 milionu dolarů předtím, než vstoupil vlády – je často přičítán kontaktům, které získal během pozdního komunistického období. Během sametové revoluce v listopadu 1989 Babiš působil v Maroku jako zástupce pro Petrimex, československým státem kontrolovanou obchodní společnost. Když se vrátil domů, jeho země byla rozdělena na dvě části. V roce 1993 Babiš za pomoci bývalého ředitele Petrimexu založil obřího producenta hnojiv Agrofert, v současné době největší společnost v České republice s téměř monopolním postavení v několika odvětvích ekonomiky.
Během doby Agrofert získal státní podniky pomocí státem podporovaných úvěrů, které Babiš nakonec nesplatil. Společnost také údajně získala komerčně citlivé informace z konkurenčních společností prostřednictvím odposlechů. V roce 2006, poté, co Babišův hlavní obchodní soupeř František Mrázek byl nalezen mrtev za záhadných okolností, někteří lidé naznačovali, že na vině je Babiš. Mrázek měl údajně kompromitující materiály na Babiše, které plánoval zveřejnit. Žádné obvinění však proti Babišovi nebylo vzneseno.
Babišovy firmy budou i nadále těžit z jeho spojení s českou politickou elitou, a to zejména s prezidentem Milošem Zemanem. Jako premiér v roce 2001 Zeman dohlížel na prodej Unipetrolu, státem vlastněné chemické společnosti, Babišovi. Dohoda byla důkazem o strategickém partnerství mezi dvěma muži, které trvá dodnes. Přestože Babiš z prodeje o rok později vycouval, dohlížel na prodej Unipetrolu polské společnosti v roce 2005. Poté vysocí polští představitelé oznámili, že na obou stranách hranice bylo na úplatcích předáno 42 milionů eur (53 milionů dolarů). Ve Varšavě skandál otřásl polskou politickou scénou. V Praze se však v parlamentu nepodařilo zahájit vyšetřování, údajně kvůli Babišovým blízkým vztahům s tehdejším premiérem Stanislavem Grossem. (V e-mailové komunikaci s autory Babišova kancelář tvrdí, že nebyly zaplaceny „žádné úplatky“.)
Majitel médií
Je znepokojivé, že Babišův přístup k vládnutí byl až do nedávné doby založený na představě, že by „řídil stát jako firmu“. Stejně jako v sousedním Slovensku a v nedalekém Maďarsku bohatí a mocní upevnili svou moc nad českými médii. V Praze je Babiš je průkopníkem v tom, co se nazývá „oligarchizace“ médií. Když zasáhla globální finanční krize, dlouhodobí zahraniční investoři se začali stahovat. Babiš, který již vlastnil řadu vlivných novin, rozšířil své mediální državy: získal MAFRA Media Group, která ovládá nejprodávanější české noviny Mladá fronta DNES, a koupil Radio Impuls, které má největší počet posluchačů v Česku. Tyto nástroje poskytují pravidelně Babišovi sympatické pokrytí a kritiku jeho odpůrců. Když se stal ministrem financí, Babiš rekrutoval vyšší policejní důstojníky, státní bezpečnostní agenty a bývalé komunistické informátory, aby mu pomohli upevnit moc. Tato aliance bezpečnostních sil, obchodu a médií je v současné době omezena nezávislými soudci – i když tato kontrola se jeví stále křehčí.
Babišova mnohočetná média zahájila vyšetřování údajné korupce ministerského předsedy Bohuslava Sobotky, po jehož pozici Babiš touží. Po letech skutečné nezávislosti médií mnoho Čechů mluví o návratu do roku 1970, kdy se novináři museli vyrovnat s politickou objednávkou. Babiš chce řídit, nejen změnit českou politiku.
Vzestup Andreje Babiše představuje novou éru v české politice – takovou, která je více zaujata obchodními zájmy než ochranou demokracie. Praha byla kdysi ústředním bodem změn ve střední Evropě a domovem nejsilnějších disidentských tradic bývalého východního bloku. Ale v roce 2015 je hlavní město České republiky někde úplně jinde, než předpokládali ti, kdo stáli na Václavském náměstí v listopadu 1989.
