Knihovnu Václava Havla navštívila v pondělí 2. listopadu Marija Aljochinová, členka aktivistické skupiny Pussy Riot, která se v současnosti angažuje v organizaci Zona Prava zabývající se situací vězňů v Rusku. Z jejích slov bylo patrné jasné poselství: Svobody, kterou v České republice stále ještě máme, bychom si měli opravdu vážit.
Celou diskuzi zahájil Michael Žantovský, který připomněl, že se akce koná přesně rok po vulgárních výrocích prezidenta Miloše Zemana v Hovorech z Lán právě o Pussy Riot. Knihovna Václava Havla byla naplněná do posledního místa a lidé stáli i na ulici, kde u otevřených oken debatu poslouchali. Dorazil i předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg.
Aljochinová na počátku vzpomněla na české aktivisty ze skupiny Ztohoven a zamyslela se nad rozdíly mezi jejich počínáním u nás ve srovnání s podobnými činy v Rusku. „Vy máte společnost a média, která mohou vyvíjet tlak na vládu. Pokud by lidé ze Ztohoven šli do vězení, bylo by možné o tom hovořit a informovat tak dlouho, dokud by se něco nezměnilo.“
Hlavním tématem bylo její věznění po vystoupení v chrámu Krista Spasitele. „Akci považujeme za nevydařenou. Trvala jen čtyřicet vteřin a podařilo se pořídit velmi nekvalitní záznam. Hned jsme proto začaly plánovat další. Bohužel druhý den si pro mě domů přišla policie.“ Aljochinová také popsala, jak k zatčení došlo. Zrovna se vrátila se synem ze školky, doma už na ni čekali policisté, ale neodvedli ji. Následující týden se jí i jejím kolegyním podařilo skrývat se v různých utajených bytech. „Později mi ve vazbě ruští vyšetřovatelé nabídli milost. Existovaly ovšem dvě podmínky. Tou první bylo udání jmen dalších našich spolupracovníků, tou druhou to, že podepíši papír, v němž se přiznávám, že jsem se dopustila zločinu. To jsem samozřejmě odmítla,“ uvedla.
Moderátorka Tamara Moyzes se Aljochinové zeptala, zda skupina plánovala nebo plánuje nějakou reakci na válku na Ukrajině. „Tímto způsobem na válku reagovat nelze,“ myslí si aktivistka. „Poprvé ve svém životě vidím svou zemi v situaci, že někde způsobila válku,“ dodala s tím, že je celou věcí frustrovaná a neustále o ní přemýšlí.
A jak je na tom v současné době aktivismus v Rusku? „Atmosféra se zásadně změnila,“ říká Aljochinová. Není podle ní jednoduché jakoukoli organizaci zaregistrovat a ještě těžší je později pro ni nalézt například kancelář. „I když to zní nudně, v Rusku je to opravdu složitá věc.“
Za své protiputinovské vystoupení strávila Aljochinová v ruském vězení dva roky. V jedné místnosti zde bydlelo až sto žen, které neměly k dispozici své věci a mohly využívat pouze tři toalety. Nejhorší podle ní ale byla cenzura, a to nejen co se týče dopisů nebo deníku, ale hlavně toho, s kým o čem mohla mluvit. „Člověk nikdy nevěděl, jestli se to, co svému spoluvězni říká, obratem nedoví některý z bachařů,“ popisuje.
Největším problémem byl pro ni jako pro matku fakt, že měla jen velmi málo příležitostí setkat se se synem, v průběhu druhého roku věznění to bylo jedenkrát za tři měsíce. „Právě vydírání přes děti je tím, co ruská tajná policie velmi často využívá,“ říká Aljochinová.
[ctete]30514[/ctete]
Organizaci Zona Prava pomáhá mnoho dobrovolníků, existuje také možnost na ruské politické vězně přispívat. Velmi důležité je ale o situaci informovat. „O strachu, který v Rusku vládne, svět neví. Ani celé Rusko o něm neví,“ zakončila debatu Aljochinová.
