Petr Pavel FOTO: Zuzana Bönisch / se souhlasem
FOTO: Zuzana Bönisch / se souhlasem
Považoval bych za problémové, kdybych s komunismem nebo jiným extremismem sympatizoval do dneška. To mi ale těžko může někdo přisoudit, říká ke svému členství v KSČ generál Petr Pavel, který je jedním z možných kandidátů na Hrad. Že se bude ucházet o post prezidenta, však ještě oficiálně neoznámil. V rozhovoru pro deník FORUM 24 nyní naznačil, kdy by se tak mohlo stát.
Aktuálně Českem hýbe kauza kolem dnes už bývalého náměstka pražského primátora Petra Hlubučka z hnutí STAN. Na veřejnost v této souvislosti unikly policejní odposlechy. Je to v pořádku?
V principu je to špatně. Svědčí to o tom, že systém nefunguje, jak by měl. Pokud jsou informace z policejních spisů zveřejňovány bez vědomí odpovědných policejních orgánů, znamená to, že někdo někde porušil svoje povinnosti. To je vždycky špatně. Myslím, že policie vede svoje vyšetřování a má i možnosti, jak informovat veřejnost a média. Uvolňovat by měla to, co může uvolňovat. Únik informací z běžících případů a vyšetřování může vyvolat zmatek, nevraživost a nakonec i tlaky, které potom budou ovlivňovat výsledek šetření. Úniky informací, ať už jsou jakéhokoliv druhu, které obcházejí platnou legislativu a pravidla, považuji za selhání systému.
Dělají něco nelegálního i média, která takové odposlechy zveřejňují?
Nelegální to nejspíš nebude. Můžeme se ptát po etice. Na druhou stranu chápu situaci médií, protože objektem jejich zájmu je informace. Pokud se k ní dostanou a je pro ně dostatečně exkluzivní, je to v podstatě zboží. Možná některá větší, zavedenější média, která si zakládají na reputaci, budou zvažovat, jestli takovou informaci zveřejní, nebo ne. Protože nikdy neví, jestli je tato informace relevantní. Může to být dílčí nebo zavádějící informace, která nemusí nutně vést správným směrem. Řekl bych, že je to věcí jednotlivých médií, ale neměl bych jim to za zlé a za nelegální to v jejich případě nepovažuji.
Celé kauzy zneužívá zejména hnutí ANO, jež vyzývá k osobní odpovědnosti a rezignaci všechny osoby, které se s někým z obviněných v této kauze setkaly. Andrej Babiš hnutí STAN dokonce označuje za organizovaný zločin nebo mafii. Není to ze strany hnutí ANO trochu pokrytectví?
Ve vztahu k tomu, co jsme měli možnost sledovat za dobu, kdy byl Andrej Babiš ministrem financí a potom předsedou vlády, kolik různých kauz se řešilo, tak se to samozřejmě nedá považovat za nic jiného než za pokrytectví. Na druhou stranu je to asi součást politického boje. Každá strana využívá, co je pro ni výhodné. Je na nás na občanech, abychom si udělali obrázek, jestli je to etické, nebo není. V případě velice tvrdé kritiky ze strany ANO je to skutečně snaha maximálně zvýraznit současné problémy jedné strany, rozšířit je na problémy celé koalice, nebo dokonce vlády. Využívají hlavně toho, že část občanů má krátkou historickou paměť a že se dívají hlavně na to, co se děje dnes, a moc si nedávají věci do kontextu.
Kdybyste mohl radit premiérovi, měl by podle vás odvolat z funkce ministra vnitra Víta Rakušana (STAN)?
Naštěstí nejsem v roli, abych mohl nebo musel radit premiérovi. To je v dnešní době velice nevděčné. Principiálně by ministr vnitra neměl mít přístup k informacím z policejních spisů, protože nemůže vstupovat do živých případů. Ani by takové informace neměl od policie chtít. Pokud by je od policie měl, tak je to samo o sobě špatně. Zadruhé se na tu situaci musíme dívat ze dvou pohledů. Jeden je faktický. To znamená, že jestli o té situaci opravdu věděl, jak někteří naznačují, pak by odstoupit měl. Znamenalo by to, že věděl, a nekonal. Na postu ministra vnitra by tedy nebyl věrohodnou osobou. Druhá rovina je politická. Tu si musí vyhodnotit strana a vláda. Tedy zda je situace kolem STAN natolik škodlivá, aby z toho vyvodily politickou odpovědnost a případně aby sám ministr zvážil rezignaci. To si netroufám komentovat.
Vy jste zmínil, že pokud Vít Rakušan o situaci okolo pana Hlubučka věděl, a nekonal, tak by měl odstoupit. Pan ministr potvrdil, že mu o tom před delší dobou říkala pražská radní Hana Marvanová. Podle něj ale nepřinesla žádné důkazy. Mění to na tom něco?
Mění, protože to je jen indicie. Jak si můžu ověřit platnost něčeho, když k tomu nemám jediný důkaz? Když uvážíme, jak v našem prostředí často fungují cílené pomluvy nebo dezinformace, pak reagovat na každou z nich razantním opatřením by s trochou nadsázky vedlo k tomu, že bychom za chvíli všichni přišli o práci.
Andrej Babiš objíždí česká města ve svém „obytňáku“ a na náměstích se setkává s lidmi. Vás naopak někteří lidé kritizují, že nejste vidět. Nemají pravdu?
Pokud o mně někdo tvrdí, že nedělám kampaň, tak má pravdu, protože jsem kampaň zatím ještě nezačal. Ani jsem neohlásil kandidaturu. Věnuji se přípravě na kampaň, a to především obsahové. Už čtyři roky jezdím po republice. Motivace k tomu sice byla vždy trochu jiná, obsah byl ale stejný. Dělal jsem besedy ve školách, s občany, navštěvoval jsem firmy nebo neziskové organizace. Ať už se to týkalo covidu, nebo teď ukrajinské krize a zlepšení systému protikrizové ochrany. Seznamuji se tak s tématy a problémy, které lidi trápí. Seznamuji se s prostředím a množstvím konkrétních argumentů, protože ne všechno je tak, jak to na první pohled vypadá. Samozřejmě mi to dodává spoustu čísel a podkladů, na jejichž základě si můžu ujasnit věci, které mi nebyly tak úplně vlastní. Přirozeně jsem se ve své práci zabýval především obranou, bezpečností a mezinárodními vztahy. Zatím nemám důvod hodnotit, jestli dělám nějakou méně efektivní kampaň než třeba Andrej Babiš, protože kampaň začnu naplno dělat až v okamžiku, kdy oficiálně ohlásím kandidaturu.
Neděláte ale chybu třeba v tom, že se nějak výrazně nevyjadřujete v médiích například k situaci na Ukrajině, ke které máte z vašeho minulého působení v Severoatlantické alianci určitě co říct?
Ve vztahu k informování o situaci na Ukrajině jsem toho naopak dělal tolik, že jsem začínal mít pocit, jestli toho není moc. Kromě mnoha vystoupení a komentářů v našich i zahraničních mediích jsem se účastnil i řady besed pro veřejnost a školy. Velmi aktivně jsem dění komentoval na sociálních sítích a po několik týdnů jsem v živém vysílání odpovídal na dotazy a obavy občanů. V době těsně po začátku války naprostá většina dotazů směřovala k Ukrajině, jaderným zbraním, k tomu, jestli se to může rozšířit k nám, jak se to bude vyvíjet dál. Je to přirozená věc. Lidé se ptají na to, co je nejvíce pálí a na co nedostávají odpovědi. Málokdo z politiků se k tomu vyjadřoval, a pokud ano, tak to v lidech vzbuzovalo spíš další otázky, než aby jim to dodávalo nějakou jistotu.
Není na jednu stranu dobře, že se někteří politici nevyjadřovali?
U některých politiků tomu tak opravdu je.
Nebylo by ale přeci jen lepší, abyste už oficiálně oznámil kandidaturu na prezidenta? Neztrácíte zbytečně čas?
Oficiální ohlášení kandidatury, a tedy zahájení kampaně, je věcí volební taktiky. Každý kandidát, který má svůj tým, má také představu o taktice a chce kandidaturu ohlásit v momentu, který je pro něj z jeho pohledu nejvhodnější. Já si myslím z několika důvodů, že zatím nejvhodnější okamžik nenastal. Kdybych měl kromě taktiky zmínit ještě jeden, tak je to čistě lidský rozměr. Myslím si, že toho teď na lidi padá tolik, že bude dobře nechat je přes léto vydechnout. Konec léta nebo začátek podzimu bude proto pro oznámení kandidatury vhodnější.
Vy jste nedávno v rozhovoru prohlásil, že byste za určité situace mohl z volby prezidenta odstoupit a nezúčastnit se jí. Není to známka slabosti?
Opakoval jsem mnohokrát a zopakuji to znovu, že jsem nejen pevně rozhodnutý kandidovat, ale také udělat vše, co bude v mých silách, pro úspěch. To jediné, co by mohlo změnit mé rozhodnutí, je vážná nemoc. Buď moje, nebo někoho z mých blízkých, protože to by mě přinutilo změnit priority. Konstatování, že bych za určitých okolností byl připraven uvolnit místo, bylo o tom, že nejsem ten typ urputníka, kterému jde jen o to, aby se za každou cenu dostal Petr Pavel na Hrad. Jde mi o to, aby člověk, který tam bude, reprezentoval určitou názorovou a hodnotovou orientaci.
Na konkrétní otázku Jakuba Železného, která směřovala k možnému opakování scénáře ze Slovenska, kdy pan Robert Mistrík uvolnil místo a podpořil těsně před volbami Zuzanu Čaputovou, jsem odpověděl, že v případě, kdy se před volbou objeví kandidát nebo kandidátka, kteří budou mít výrazně vyšší šanci uspět a budou vyjadřovat stejné hodnoty, tak bych nebyl sobec a zachoval bych se stejně. Zatím ale takovou situaci nevidím. Nepřipadne mi rozumné drobit síly mezi kandidáty podobného zaměření, aby nakonec do druhého kola postoupili dva, které bych tam opravdu nerad viděl.
Nicméně se zdá, že ani 33 let po revoluci není možné najít silného prezidentského kandidáta, který by neměl ve své minulosti něco společného s komunistickou stranou. Čím to podle vás je?
Myslím si, že se možná až příliš často obracíme do minulosti. Hledáme strašáky tam, kde nejsou. Vůbec nechci jakkoliv zlehčovat členství v KSČ. Na druhou stranu by to neměl být, zvlášť po tak dlouhé době, diskvalifikující faktor. Já jsem byl členem čtyři roky a potom jsem byl 33 let ve službě nového demokratického režimu. Pokud mluvíme o mém předlistopadovém členství ve straně, mnohokrát jsem zopakoval, že s tím, co vím dnes, s rozhledem, který mám dnes a který jsem tehdy neměl, to rozhodnutí považuji za chybu. Rozhodně ho ale nepovažuji za morální selhání. Krokem, který jsem udělal v necelých 22 letech, jsem poškodil pouze sám sebe. Jestli se dnes mohu za něco stydět, tak to byla moje vlastní naivita a nedostatek rozhledu. Po roce 1989 jsem dostal šanci tu chybu napravit a myslím si, že jsem za těch víc než 30 let mnohokrát ukázal, za jakými hodnotami stojím a že jsem pro ně ochotný něco obětovat.
Takže své členství v KSČ ve vztahu k prezidentské kandidatuře nevnímáte jako problém?
Já bych považoval za problémové, kdybych s komunismem nebo jiným extremismem sympatizoval do dneška. To mi ale těžko může někdo přisoudit. Naopak jsem dával celých 33 let jasně najevo, o co mi jde a kam bych chtěl tuto zemi posunovat. Již od mého prvního působení v NATO se moji kolegové z 29 dalších zemí samozřejmě velice detailně zajímali o to, s kým mají tu čest. Když mě později v tajné volbě volili jako předsedu vojenského výboru, znali moji minulost lépe než já sám. Věděli také, kolika bezpečnostními prověrkami na nejvyšší stupně jsem do té doby prošel a že v souvislosti s mou osobou neexistuje nic, co by považovali za rizikový faktor. Pokud jsem byl přijatelným kandidátem pro takto vysokou funkci pro 29 zemí, tak je zvláštní, že bych měl být nepřijatelným adeptem na vysokou funkci ve své vlastní zemi.
Myslíte si, že Česko má problém s nedostatkem elit, které by nějak nebyly spojovány s komunistickým režimem? Nejste totiž jediný z možných kandidátů na prezidenta, který má ve svém životopise členství v KSČ.
Možná je to tou věkovou kategorií. Předpokládám, že s mojí věkovou kategorií to končí. Je to spíš problém času. Já jsem se vždy snažil dívat na lidi ne podle toho, s čím kdy byli spojeni, pokud nešlo o trestnou činnost, ale spíš podle toho, co přinášejí dnes a hlavně jaký mají potenciál do budoucna. Myslím, že bychom měli více energie a času věnovat naší současnosti a budoucnosti, kterou můžeme ovlivnit, než se neustále vracet k něčemu, co už neovlivníme.
Když se bavíme o prezidentských volbách, měli by podle vás kandidáti zveřejnit svůj zdravotní stav?
Za sebe říkám, že s tím nemám problém.
Mělo by být už před volbami jasné, jakými lidmi se kandidát v případě vítězství na Hradě obklopí? Ať už mluvíme o vedoucím kanceláře prezidenta, poradcích, nebo tiskovém mluvčím.
Krátce před konáním prvního kola už by kandidáti měli mít jasnější představu o možném složení svého týmu v případě úspěchu. Vzhledem k vysoké míře nejistoty výsledku by ale jakékoliv oznámení jmen bylo jen předběžné, protože skutečný tým se může tvořit až ve chvíli, kdy jsou „karty rozdány“.
Česko aktuálně trápí vysoká inflace. Mnoho lidí má proto problém s vysokými cenami energií, drahými potravinami nebo pohonnými hmotami. Dělá podle vás vláda v boji s inflací dost?
Především musím říct, že vláda Petra Fialy to nemá jednoduché, protože zdědila státní finance v poměrně zuboženém stavu a navíc do toho přišla válka na Ukrajině, která vyprodukovala obrovskou migrační vlnu s citelným dopadem na naši zemi. Nárůst cen, který dnes vidíme, je do značné míry akcelerován válkou. Tato vláda musí souběžně řešit celou řadu závažných problémů a celkově si zatím nevede špatně. Co bych vládě možná vyčetl, je plošný charakter některých opatření, ale hlavně nedostatky v komunikaci připravovaných opatření. Dochází proto například k tomu, že lidé spojují dnešní vysokou inflaci s úřadující vládou. Mylně očekávají, že když vláda dnes zasedne, přijme nějaká rozhodnutí, tak od zítra zase bude dobře. Je třeba lidem vysvětlovat, že co prožíváme dnes, mělo své počátky před půl rokem a možná ještě dříve. Když dnes uděláme nějaká opatření, tak se začnou projevovat za měsíce.
Hodnověrní ekonomičtí experti, se kterými jsem měl možnost diskutovat, říkají, že přijme-li vláda opravdu účinná opatření, která jsou realizovatelná, tak během dvou let jsme schopni se vrátit zpátky do přijatelné, jednociferné inflace. Myslím, že kdyby vláda velice populární formou, jako to dělal v České televizi například Daniel Stach v případě covidu, dokázala lidem tuto časovou osu ukázat, říci, jaká konkrétní opatření musíme udělat, a vysvětlit, že jiná udělat nemůžeme, protože by buď přinesla ještě větší škody, nebo nepovedou k chtěnému cíli, tak naprostá většina lidí bude dnešní omezení vnímat jako dočasnou bolest, kterou si musíme projít.
Když to vláda neudělá, vytvoří prostor pro všechny populisty, kteří ji budou torpédovat ze všech stran. Například požadavky na neustálé navyšování platů, které se bude procentuálně rovnat růstu inflace, což je cesta do pekel. Nebo krátkodobými opatřeními, která sice budou líbivá, jako například pětitisícový přídavek na dítě, ale v konečném důsledku povedou jen k tomu, že inflace bude buď delší, nebo naopak ještě poroste.
Vláda zřejmě nemá jinou možnost než přehodnotit svůj dosavadní přístup ke snižování schodku státního rozpočtu. Ačkoli se zavázala, že bude vládou rozpočtově zodpovědnou, tak v současné situaci evidentně není jiná cesta než tento přístup pozastavit, alespoň na dobu nezbytně nutnou. Bez úlev na daních nebo bez adresných pomocí nejohroženějším skupinám se situace řešit nedá. To je třeba lidem srozumitelně vysvětlit.
Takže chápeme správně, že například státním zaměstnancům byste nyní platy nezvyšoval?
Není možné zvyšovat platy pouze jedné kategorii zaměstnanců. Ti státní i ti v soukromé sféře jsou vystaveni stejným dopadům krize. Zaměstnavatelé teď na výrazné zvyšování platů prostě nemají a ještě více by to prohloubilo problémy, kterým dnes firmy čelí. Pokud by došlo ke zvýšení platů o 16 procent, tak inflace neskončí, naopak poskočí o kus dál. Vláda musí najít odvahu, aby lidem řekla a na konkrétních příkladech spočítala, že to prostě takhle nejde a že máme-li přidávat na platech nebo někomu pomáhat, tak to musí být ti, kteří budou touto krizí opravdu ohroženi na existenci. To je v dnešní době nějakých 26 procent domácností, které mají menší úspory než 10 tisíc korun. Jestli jim na konci roku přijde vyúčtování za elektřinu například s doplatkem 30 tisíc korun, tak už nemají z čeho brát. Do konce roku se navíc pravděpodobně ještě zvýší ceny pohonných hmot či potravin. Tyto rodiny opravdu nebudou mít z čeho žít. Nebude to jen o tom, jestli si dovolí například druhou dovolenou v zahraničí. Ale jestli dokáží zaplatit dětem obědy ve škole či zálohy na elektřinu. Nebo jestli se dostanou do dluhové pasti.
Tohle vláda musí řešit, protože jinak opravdu nastane rozkol ve společnosti. I střední třídě se začne výrazně snižovat životní úroveň, a tito lidé to začnou vnímat jako problém, který vláda neřeší. I tuto skupinu musí vláda nějakým způsobem oslovit. Buď jim vysvětlí, že snížení komfortu ještě není důvod začít revoltovat a že je jen dočasné, nebo i pro ně připraví nějakou odstupňovanou formu pomoci. Aby udržela sociální smír, protože ten bude naprosto klíčový.
Jak byste běžným lidem vysvětlil například to, že Česká republika musí draze nakupovat elektřinu na burze, zatímco my jí máme přebytky a výrobní náklady u nás jsou mnohem nižší? Někteří lidé si myslí, že kdybychom nenakupovali elektřinu na burze, byla by levnější.
Je to jinak. Že máme evropskou burzu, je naopak v náš prospěch. Je přirozené, že jednotlivé státy mají v různých obdobích přebytky, zatímco jinde mají zase nedostatky. Není to tak, že by Česká republika měla dlouhodobě přebytek elektrické energie, který levně prodává. Ve skutečnosti si navzájem vykrýváme propady. Všechny státy dodávají elektřinu na burzu a také si ji na ní kupují za tržní cenu. To platí nejen pro nás, ale pro všechny. Cena elektřiny, ať už vykupované, nebo nakupované, se řídí momentální situací na trhu. Kdybychom si udělali srovnání, za kolik dodávají Češi, Poláci nebo Němci a za kolik odebírají, tak bychom zjistili, že proporce jsou víceméně stejné.
V souvislosti s vysokou inflací se nabízí i debata o vlivu naší současné měny. Měla by Česká republika přijmout euro?
Já jsem jako občan pro. Ale přijetí eura není ani tak otázkou ekonomickou, jako spíš politickou. Česká republika by se při přijetí eura neměla řídit žádnou emocí, ať už přehnaně optimistickou, nebo přehnaně negativní. Měla by se řídit racionálně tím, kdy to bude pro Českou republiku výhodné, politicky i ekonomicky. Firmy se v tomto chovají naprosto pragmaticky, proto mnoho z nich dnes už svoji platební bilanci řeší v eurech. Přirozenou cestou se k tomu dostáváme. A dřív nebo později to bude reálně na stole. Neměli bychom se nechat strhnout, že si stanovíme nějaké umělé datum pro přijetí eura. Situaci si musíme vyhodnotit racionálně, stanovit si parametry, za jakých to pro nás bude výhodné, a po jejich naplnění ten krok prostě uděláme.
Jedním z témat, o kterém se nyní mezi politiky diskutuje, je manželství pro všechny. Vy byste takový návrh podpořil?
Podpořil, protože jsem toho názoru, že bychom měli mít všichni stejná práva a stejné možnosti. Jestliže společnost přijala jako fakt, že mezi námi žijí lidé s odlišnou sexuální orientací, pak nevidím důvod, aby na svých právech byli jakkoliv kráceni. Pokud chtějí žít společně a být i z pohledu práva uznáni za partnery, měli by také mít možnost své osobní vztahy formalizovat. Navíc jsme tolerantní zemí, takže nevidím důvod, proč bychom z toho měli dělat nějaké společnost rozdělující téma.
Ve sněmovně leží také návrh na zavedení korespondenční volby. Jste pro její přijetí?
Jednoznačně. Je to spolu s digitalizací velké modernizační téma a my musíme jít s dobou, pokud nechceme zůstat pozadu. Momentálně jsme v tom dost ve skluzu. Politici by měli neustále pracovat na tom, aby stát byl k občanům „uživatelsky přátelštější“, a zjednodušení a zpřístupnění volebního procesu je v souladu s takovým přístupem. Korespondenční volba usnadní Čechům žijícím v zahraničí, případně těm, kteří jsou na dovolené, zapojení do voleb.
