Rozmohl se nám tu takový nešvar. Letargie. „Tudy ani nechoďte, je to celé zmrzlé,“ varuje opatrná seniorka druhou. „No jo, aby ne, když se tu nikdo nestará,“ mávne rukou ta druhá a mizí pryč. Dlouhé debaty o tom, proč se o chodník nikdo nestará, jsou dávno pryč. Lidi si zvykli.

Na první pohled nic zvláštního, při bližším zkoumání smutná sonda do české společnosti. Ono totiž není podstatné, jestli jde o neudržované chodníky, deset let zpožděnou dálnici nebo hrozící nástup diktatury. Nebezpečné je to vždy.

Možná je to tím, že jsme se tak usilovně vrhli na budování demokracie. Tak usilovně, že nám teď demokracie může skončit dřív, než pořádně začala. Řada lidí se žene z páce do práce, na drobnosti nezbývá čas. Jenže to často bývají právě ty drobky, které tvoří celkový obraz. Jednou mávneme rukou a už se vezeme.

A tak jsme si za ta léta zvykli na rozbité silnice, mizerné parkování i chamtivé politiky. Denně slýcháme o tolika nesmyslech, že nám to už ani nepřijde divné.

Říká se, že člověk si zvykne i na oprátku, tak proč by si nezvykl na vedení státu jako firmy? A je jedno, jestli u nás, nebo za velkou louží. S vítězstvím Donalda Trumpa jsme ale získali příležitost. Možnost vidět. Bude ale potřeba se dívat, procitnout. Jen tak totiž můžeme o budoucnosti sami rozhodnout a nebudeme opět odkázání jen na zvyk a otupění.