Majitel restaurace v německém Bielefeldu Christian Schulz ze spolkového státu Severní Porýní-Vestfálsko vyvolal bouři zájmu o svoji restauraci, když z ní vyhodil ženu v nikábu. Připomeňme si, že nikáb je černý závoj plně zakrývající celé tělo včetně hlavy a celého obličeje, s mezerou pouze pro oči. Panu Schulzovi i vzhledem ke zpřísněným bezpečnostním opatřením nepřišlo vhodné, aby se podobně oblečená osoba pohybovala na zahradě restaurace ve chvíli, kdy tam byly shromážděny stovky lidí.
Nejprve ji požádal, aby si nikáb sundala, načež se žena začala chovat urážlivě, ale pak podnik opustila. Do restauratéra, který zaměstnává imigranty z Nigérie, Ghany a Pákistánu, se vzápětí na facebookové stránce jeho restaurace začaly navážet stovky lidí, zdaleka nejen z řad muslimů, ale především příslušníků německé radikální levice. Řada z nich si pro „hejtování“ restaurace a snižování jejího hodnocení vytvořila dokonce falešný účet.
Proč jsem restauraci rating zvýšila
Jakkoliv nefandím těmto facebookovým přetahovaným, které probíhají tak, že subjekt hodnotí lidé, kteří jej nikdy nenavštívili, a jsem proti zásahům státu do plavkové módy, v tomto případě jsem neváhala podpořit pana Schulze pěti hvězdami. Ten se zatím pokoušel bránit vystavováním fotek s černošskými kuchaři, které zaměstnává, ale nezdálo se, že by mu to pomohlo, stejně jako mně v jistých kruzích nepomůže to, že si adoptuji Uganďany na dálku.
Koncept uvažování lidí, kteří se do pana Schulze s vervou pouštějí, je totiž zabetonovaný. Neslyší na žádné racionální argumenty, i kdyby jejich platnost musel uznat sám Islámský stát, a pro každého, kdo vykazuje schopnost přemýšlet, mají škatulku se skutečnými rasisty a xenofoby. Argumentů pro zákaz nikábů a burek je přitom nepoměrně více než pro zákaz hidžábů či burkin. Některé z nich shrnula ve svém článku pro kanadský denník National Post novinářka Barbara Kay. Jejím článkem volně inspirovaný seznam:
- Nikáb dle většiny islámských učenců není náboženská povinnost, ale regionální zvyk. Dokonce i v Saúdské Arábii, s jejím fundamentalistickým výkladem islámu, v němž je nošení nikábu náboženským závazkem, ženy odkládají nikáb na pouť do Mekky. Není nejmenší důvod, proč by měla Evropa vykazovat větší toleranci nikábů než Saúdská Arábie.
- Nikáb je neslušný. Smysl pro to, co je slušné a přijatelné, definuje naši komfortní zónu. Normy slušného chování možná nejsou definovány v žádné chartě, ale organicky se vyvíjí v každé společnosti prostřednictvím historických a kulturních vlivů. „Když jsi v Římě, chovej se jako Říman“ je v podstatě jednou ze zásad slušného chování.
- Stejně jako plná nahota na veřejnosti vyvolává „extrémní potíže“ u většiny Evropanů, stejně diskomfortně na ostatní působí ti, kteří jsou plně skryti. Je úplně jedno, jestli se jedná o něčí zvyk, ne všechny zvyky ze všech koutů světa jsou akceptovatelné. Muži rázující po ulici pouze s papuánskou kotekou na penisu by měli leckde také potíže.
- Dvojí metr. Je nepředstavitelné, že bychom dovolili mužům maskovat se ve společenské interakci, byť by svoji kuklu vysvětlovali náboženskou povinností. Nejspíš bychom se necítili nejlépe, kdyby za námi v bance či na benzínce stál frontu zakuklenec. A není správné povolovat ženám věci, které jsou u mužů nepřijatelné.
- Země, ve kterých je nikáb společenskou normou, jsou ty s nejfundamentalističtějším výkladem islámu, v němž mají ženy nejméně práv, jsou považovány z velké části za majetek muže a stejným způsobem je zacházeno například také se sexuálními či náboženskými menšinami. Tamní morální kodex je pro západní společnosti naprosto nepřijatelný.
- Nikáb nosí skutečně jen „nepatrná menšina muslimských žen“. To není argument proti zákazu, ale pro zákaz. Včasný zákaz. Zakáz něčeho, co je ve společnosti široce akceptováno a děláno, byť třeba jen v některých komunitách, je mnohem hůře vymahatelný. Okrajové jevy se naproti tomu postihují dobře .
- Některým ženám je nošení nikábu vnucováno. Neznáme jejich počet, ale to bude tím, že ony samy nám to nemohou říct. Zatímco hidžáb může být dobrovolným přihlášením se k islámu a tedy i svobodnou volbou, nikáb sráží důstojnost lidské osoby někam hluboko pod zem. Na veřejnosti se tato osoba zjevuje výhradně proto, aby se přesunula z bodu A do bodu B, čímž se její schopnost vzepřít se ještě výrazně snižuje.
- Nikáb je urážkou mužů, kterým je tak sugerováno, že nejsou schopní ovládat své pudy a kupříkladu už takový odhalený nos je ponouká k sexuálnímu obtěžování. Takoví jedinci jistě existují i u nás, ale v naší civilizaci pro ně máme vhodnou medikaci a případně vypolstrovanou celu, kde se jim dostane náležité odborné péče.
- Nikáb je urážkou žen, které jej nenosí a „necudně“ se tak vystavují.
- V našich končinách je nikáb přihlášením se k tomu nejfundamentalističtějšímu pojetí islámu, respektive militantnímu islamistickému aktivismu. „Oblečte si nikáb!“ vyzvala kanadská podporovatelka Hizballáhu Yvonne Ridley, známá také mnoha antisemitskými výpady, kanadské muslimky, které jsou na její vkus příliš vlažné.
Rasisté z Afriky
V poslední době se však namísto genderových, sociálních a kulturních aspektů dostává stále více ke slovu ještě jeden argument proti nošení nikábu, a to argument bezpečnosti. Jeho relevanci kromě samotného takzvaného Islámského státu uznává i řada jiných zemí, včetně těch s dominantním náboženstvím islámem. Zákazy nikábů mají vzestupnou tendenci i v Asii a Africe.
Nošení nikábu na veřejnosti je zakázáno v Kosovu (2009), Ázerbajdžánu (2012), Tunisu (1981) a Turecku (1997). V posledních dvou jmenovaných zemích byly v posledních letech zákony proti nošení nikábů uvolněny islamizujícími se vládami. Ze strachu z pronikajícího islamismu a především pak teroristických útoků nikáby zakazuje nově také Kamerun, Čad, hlavní město Konga Brazzaville a Gabon, tedy africké země, v nichž křesťané, muslimové a animisté žili dlouhá léta v pokoji.
Afrika stojí neprávem na okraji evropského zájmu, tedy jen pro připomenutí. V červenci 2015 dvě ženy v nikábech zavraždily při teroristickém útoku třináct lidí v kamerunském Fotokolu. Za čtyři dny vláda zakázala nošení nikábu v oblastech, kde je islám dominantním náboženstvím. O měsíc dříve postupovala stejně pružně vláda Čadu, když bylo teroristkami zavražděno 34 osob. Vlády Konga a Gabonu pak reagovaly podobným zákonem na útoky v Kamerunu a Čadu.
Je tedy otázkou času, kdy německá radikální levice vyjádří znechucení nad africkým rasismem.
