Miloš Zeman FOTO: Kancelář prezidenta republiky
FOTO: Kancelář prezidenta republiky
Prezident Miloš Zeman ve středu jmenoval novým guvernérem České národní banky dosavadního člena bankovní rady Aleše Michla. Jmenování radních centrální banky i samotného guvernéra je výsostnou pravomocí hlavy státu, pomocí které může významným způsobem zasáhnout do ekonomického i politického dění u nás. Co jmenování Michla může znamenat pro vládu Petra Fialy a nakolik je nutné, aby výběr bankovní rady byl samostatnou kompetencí prezidenta republiky, kterému do toho nemůže nikdo mluvit?
Předně je dobré nepřeceňovat vazbu mezi hlavou státu a již jmenovaným guvernérem. Končící šéf centrální banky Jiří Rusnok byl prezidentem Zemanem dosazený do bankovní rady v únoru 2014 a do čela banky nastoupil 1. července 2016. Rusnok měl v té době za sebou premiérské angažmá ve vládě, kterou Miloš Zeman jmenoval po demisi kabinetu Petra Nečase navzdory tomu, že bylo zřejmé, že v poslanecké sněmovně nezíská důvěru. Posléze byla Rusnokova vláda u moci bez jakékoli legitimity od července 2013 do ledna 2014 pouze na základě libovůle prezidenta Zemana.
Už jenom skutečnost, že se guvernérem ČNB stal někdo odměnou za to, že prezidentovi pomohl vyřadit z provozu dolní komoru parlamentu, která nakonec neměla jinou možnost než se rozpustit a otevřít tak cestu k předčasným volbám, z nichž následně mohla vzejít nová vláda, můžeme chápat jako určitý druh úpadku.
Ten nyní pokračuje. Hlavním představitelem centrální banky se stává Aleš Michl, který se do této funkce propracoval tím stylem, že několik let působil jako poradce Andreje Babiše – nejprve když byl na pozici ministra financí a později na postě premiéra – a psal články do Mladé fronty DNES z Babišova svěřenského fondu. Načež se Michlovi s největší pravděpodobností podařilo zalíbit se prezidentovi Zemanovi, který ho jmenoval guvernérem ČNB, přestože jeho podpora předsedy hnutí ANO Babiše viditelně zeslábla.
Když se ještě na chvíli vrátíme k Jiřímu Rusnokovi, ačkoli se v jeho osobě guvernérem České národní banky stal někdo, kdo byl považovaný (a minimálně jistou dobu tak rozhodně fungoval) za Zemanův nástroj, nedá se říct, že by Miloš Zeman s politikou, kterou bankovní rada pod Rusnokovým vedením realizovala, byl spokojený. Týká se to především toho, jak si banka počíná tváří v tvář vysoké inflaci. Přistoupila k velmi rychlému a výraznému zvyšování úrokových sazeb, mezi jehož příznivce prezident Zeman nepatří.
V únoru se k inflaci v rozhovoru pro Mladou Frontu DNES vyjádřil následovně: „Podle mého názoru má inflace dva základní faktory. První je zdražování energií, které se promítá do všech ostatních cen. A protože inflace není nic jiného než pohyb cenové hladiny, je celkem jasné, že rostou téměř všechny ceny. Protože na produkci téměř čehokoli potřebujete energii. Druhým faktorem je deficit státního rozpočtu, který mimo jiné zvyšuje množství peněz v oběhu a ponechává nezdravě vysokou spotřebu ve srovnání s produktivitou práce. Což je samozřejmě nepopulární, ale bohužel pravdivý výrok. Pokud jde o kroky centrální banky v podobě dost výrazného zvyšování úrokových sazeb, nedomnívám se, že na inflaci mají podstatný vliv. Koneckonců po zvýšení úrokových sazeb vzrostla i inflace.“
Posilování inflace
Miloš Zeman tak vyjádřil zásadní výhradu vůči postupu, který Rusnok a spol. v bankovní radě zvolili. Jedním z dvojice radních, kteří dlouhodobě ke zvyšování cen zastávají odlišný přístup, je právě Aleš Michl, kterého nyní Zeman jmenoval novým guvernérem ČNB.
Ještě dál pak prezident Zeman zašel ve svém projevu při samotném středečním jmenování Michla guvernérem, ve kterém dokonce začal tvrdit, že zvyšování úrokových sazeb inflaci nejenom nesnižuje, ale naopak vede k jejímu dalšímu růstu.
„V boji proti inflaci má samozřejmě Česká národní banka svoji nezastupitelnou roli. Vím, že existují zhruba dvě skupiny ekonomů s výrazně odlišnými názory. První skupina označuje tuto inflaci jako poptávkovou a jako základní lék vidí zvyšování úrokových sazeb. Druhá skupina mluví o nákladové inflaci, a v takovém případě je samozřejmě zvyšování úrokových sazeb nákladem svého druhu a k inflaci přispívá. Tento názor zastává například ekonom Petr Bartoň, nebo už jsem citoval ekonoma Vladimíra Dlouhého, který označoval zvyšování úrokových sazeb za kontraproduktivní,“ zdůraznil Zeman.
A pokračoval: „Já sám se domnívám, že musíme s respektem naslouchat oběma názorovým skupinám. Bral jsem v úvahu i argument časového zpoždění mezi zásahem centrální banky a vývojem inflace, nicméně zdá se, že se v poslední době skutečně překlápí ty úrokové sazby z nástroje brždění inflace v nástroj jejího posilování. Nejedná se jenom o růst energií nebo potravin, jedná se prakticky o růst veškerých komodit. Například umělá hnojiva byla zdražena o tři sta procent, což má pochopitelně svůj dopad na zemědělství, a tak bych mohl jmenovat i komodity další.“
Libovůle prezidenta
To je celkem šokující postoj, který – pokud se ukáže jako mylný, respektive vyjde najevo, že měl pravdu Jiří Rusnok a jeho většina v bankovní radě – růst inflace v České republice ještě dále podpoří. To ovšem za předpokladu, že Aleš Michl bude mít příležitost realizovat své představy o měnové politice. K tomu stačí, aby mu Miloš Zeman do rady ČNB najmenoval takové členy, kteří budou mít na věc podobný názor jako on. Udělat to může už vzápětí, protože koncem června vyprší mandát hned třem členům bankovní rady, čímž by zde Michl mohl získat většinu.
Co by z toho všeho plynulo pro Fialovu vládu? Pokud centrální banka přestane úrokové míry dále zvyšovat a výhledově je začne naopak snižovat, může hrozit, že se u nás vysoká inflace zabydlí ještě delší dobu. Pro vládu to bude samozřejmě představovat problém, který bude muset řešit, ale kromě výše zmíněného, a ne zcela populárního, snižování rozpočtového deficitu a tím spotřeby nebude mít v rukou žádné nástroje, co s tím dělat, protože těmi disponuje ČNB, která je však zásluhou Aleše Michla nebude chtít použít. Nový guvernér se tak může stát určitou žábou na prameni, která bude ve výsledku ztrpčovat vládě Petra Fialy život. Byť je možné, že se tím zase na druhé straně vyhneme tak výraznému ekonomickému poklesu.
Když uvážíme, že podle Ústavy České republiky má být hlavním cílem činnosti centrální banky péče o cenovou stabilitu a prezident republiky se při jmenování guvernéra banky nemusí na nikoho ohlížet, a přesto v osobě Rusnoka do čela ČNB poslal člověka, který si počínal úplně jinak, než by si prezident přál, plyne z toho, že Zeman nejenom nechává centrální banku vést lidmi, kteří představují výše popsaný úpadek, ale navíc se ani nechovají tak, jak by se prezidentovi líbilo.
Závěr, který z toho vyplývá, je jednoduchý: není žádný důvod, aby tak významný orgán, jakým je Bankovní rada ČNB, byl vydán napospas prezidentovi, který si při jeho obsazování může počínat naprosto nekompetentně a který dané posty může rozdávat za odměnu nebo podle toho, kdo mu půjde nejvíce na ruku – a dokonce i v tom se může mýlit. Pokud i soudce Ústavního soudu jmenuje hlava státu se souhlasem Senátu Parlamentu ČR, není důvod, aby v případě bankovní rady nefungovalo něco podobného. Omezila by se libovůle prezidenta a to, že k tomuto orgánu bude přistupovat jako ke své kořisti, se kterou nakládá, jak se mu zrovna zamane.
