Česká národní banka nadále pokračuje v kurzu měnové politiky, kterou nastolila po příchodu nového guvernéra Aleše Michla – tedy ve stabilitě sazeb. Po měnově politickém zasedání, které proběhlo ve čtvrtek 21. prosince, jsme se tím pádem nedočkali znovu žádné změny. Klíčová 2T repo sazba tak zůstává na 7 %, zatímco lombardní na 8 % a diskontní na 6 %.

Většina bankovní rady, která pro toto rozhodnutí hlasovala, jako argumenty pro zachování sazeb uvedla, že aktuální nastavení měnové politiky se nachází na úrovni, která tlumí domácí poptávkové tlaky, brzdí růst bankovních růst úvěrů pro domácnosti a firmy a tlumí také růst množství peněz v ekonomice. Jak tyto argumenty obstojí?

Tlumení domácích poptávkových tlaků

Rozlišovat původ inflace na poptávkové a nabídkové faktory je běžná praxe, kterou samotný odborný aparát České národní banky provádí. Také se zřejmě všichni shodneme na tom, že pokud v ekonomice sledujeme krátkodobý nabídkový šok (např. náhlé a dočasné zdražení cen ropy), je výhodné a správné z hlediska měnové politiky pro tento jev udělat výjimku a nereagovat na něj zvyšováním sazeb. V čem ale vidíme spor, je, zda by dlouhodobé poptávkové a nabídkové tlaky měly být odlišovány z hlediska nastavení měnové politiky. Opravdu centrální banka neovlivní nabídkové faktory, jak se nám někteří snaží namluvit? Jestliže se nabídkový šok negativně přenese do potenciálního produktu (zjednodušeně řečeno konstrukční rychlost ekonomiky), nebo zvýší inflační očekávání, jeho „výjimkování“ nedává nadále smysl. A při ponechání sazeb v situaci rostoucích inflačních očekávání na stejné úrovni fakticky měnovou politiku uvolňujete. A přesně tuto situaci zažíváme nyní, jak lze pozorovat na grafu níže. Inflační očekávání nefinančních podniků podle posledního šetření ČNB na horizontu jednoho roku činí 10,3 %, zatímco na horizontu tří let 7,5 %. Tyto hodnoty jsou na míle vzdáleny od dvouprocentního inflačního cíle domácí centrální banky. V případě přetrvávající neakceschopnosti bankovní rady tak nadále mohou růst.

Reálné úrokové sazby

Při čtení ekonomických učebnic se leckdy dozvíme, že ekonom by měl myslet v reálných veličinách. Dává to smysl, vždyť i když při debatě někdo zmíní například růst HDP, většinou tím myslí reálný hrubý domácí produkt (očištěný o inflaci), nikoliv nominální. Při diskuzi o nastavení úrokových sazeb většinou hovoříme o nominálních veličinách, ale pro určení jejich restriktivnosti bychom měli používat reálné. Když guvernér Aleš Michl na Masarykově univerzitě ve svém projevu zmínil, že „máme nejpřísnější měnovou politiku za posledních více než dvacet let“, člověku se vkrádá do mysli, jestli je tomu při aktuální inflaci skutečně tak. Když od základní úrokové sazby ČNB odečteme roční inflační očekávání firem, které jsem výše zmiňoval, je reálná úroková sazba stále záporná, viz graf níže. Bohužel se tedy stále o žádnou restrikci nejedná, přestože centrální banka často argumentuje peněžními agregáty, ukazujícími množství peněz v ekonomice.

Mzdová zdrženlivost a rozpočtová politika

„Bankovní rada konstatuje, že podmínkou dlouhodobé cenové stability jsou rovněž umírněné požadavky ve mzdových vyjednáváních a zodpovědná rozpočtová politika“, toto zaznělo v jejím prohlášení po měnově politickém zasedání. Je to samozřejmě pravda a podíváme-li se do dat, tak předpoklad z poslední prognózy České národní banky o meziročním nominálním růstu mezd na 6,1 % ve 3. kvartálu se skutečně naplnil. Pokud však půjdeme hlouběji, tak v nejdůležitějších tržních odvětvích – doprava, průmysl a stavebnictví – rostly mzdy o 8,7 %, 7,5 %, respektive 7,6%. Mzdovou zdrženlivost by tak ČNB neměla brát doslovně.

Dále čtěte

Maďarská ekonomika jako domeček z karet. Aneb jak Orbánův boj za národ jde proti národu

Situace v Maďarsku je již delší dobu varováním, kam mohou politici šířící mantru tradičních hodnot a ochrany seniorů a rodin…

Fiskální politika samozřejmě může ovlivnit inflaci, jestliže bude posílat vláda obyvatelstvu méně sociálních transferů a celkově bude tvořit nižší deficity veřejných financí. Centrální banka se však na vládu nemůže pouze dívat a bezpracně sledovat její úsilí. Navíc další obrovské nárůsty absolutního dluhu potlačení inflace vskutku nepomáhají, takže by se ČNB neměla rozhodně na vládu spoléhat.

Co svou politikou ČNB riskuje?

Česká národní banka nyní riskuje zásadní věc – jak dlouho bude tuzemská ekonomika vystavena inflačnímu záření. Jestliže nepřispěchá ČNB s dalším zpřísněním své měnové politiky, prodlouží dobu návratu inflace ke svému dvouprocentnímu cíli. Nás, kritiky jejích kroků, mohou alespoň zčásti uklidnit některá vyjádření členů bankovní rady včetně guvernéra, která nevylučují další zvyšování sazeb. Přestože toto případné zpřísnění měnových podmínek by znamenalo větší tlak na utlumení ekonomického růstu, je to část ze skládačky, jež nakonec přispěje k navrácení cenové stability. Občas se na to zapomíná, ale právě ta je hlavním zákonným mandátem naší centrální banky.