KOMENTÁŘ / Francie má konečně nového premiéra. Necelé dva měsíce od druhého kola parlamentních voleb pověřil prezident Emmanuel Macron ve čtvrtek sestavením vlády 73letého Michela Barniera – zkušeného pravicového politika, čtyřnásobného exministra a také hlavního evropského vyjednavače o brexitu. 

Jmenování Barniera, který je členem tradiční pravicové strany Republikáni (LR), vyvolalo smíšené reakce. Zatímco Marine Le Penová a její Národní sdružení (RN) zvažuje, že nové vládě dovolí přežít hlasování o nedůvěře, levice sdružená v široké alianci nazvané Nová lidová fronta (NFP) bije na poplach, a dokonce hovoří o „ukradených“ volbách a Barniera nazývá „uzurpátorem“.

Právě NFP skončila v červencových parlamentních volbách na prvním místě a požadovala, aby prezident jmenoval premiérem její společnou kandidátku Lucii Castetsovou. Pro případnou levicovou vládu ovšem neexistuje potřebná většina v Národním shromáždění, ačkoli zatím není jisté, zdali se tuto většinu podaří nalézt právě Barnierovi.

Nový premiér každopádně slibuje, že je připraven spolupracovat se všemi politickými silami – pokud k tomu ovšem budou ochotny. „Budeme pozorně naslouchat a projevovat velký respekt vůči parlamentu a všem politickým proudům, které jsou v něm zastoupeny. A právě na tom začnu pracovat již dnes večer,“ prohlásil Barnier v prvním projevu bezprostředně po jmenování.

Hledání premiéra

Prezident Macron strávil hledáním nového premiéra po parlamentních volbách na francouzské poměry neobvykle dlouhou dobu. Důvodem je právě zablokovaná situace v parlamentu, ve kterém mají víceméně vyrovnanou pozici všechny tři hlavní politické bloky – levicová NFP, středové strany podporující prezidenta Macrona i nacionalistické Národní sdružení pod vedením Le Penové.

Prezident se proto pokoušel najít kompromisního kandidáta, který by v takto extrémně rozděleném Národním shromáždění dokázal přežít hlasování o nedůvěře. Od počátku přitom bylo jasné, že nemůže jít o zmíněnou Lucii Castetsovou z Nové lidové fronty, jejíž součástí je i krajně levicové hnutí Nepoddajná Francie (LFI). To je totiž zcela nepřijatelné pro všechny strany napravo od středu a ostatně i neoblíbené mezi vlastními levicovými spojenci.

Ještě před Barnierovým jmenováním se nejčastěji objevovala dvě jména. Jedním z nich byl Bernard Cazeneuve, který už jednou stanul v čele vlády na sklonku mandátu socialistického prezidenta Françoise Hollanda a drží nepříliš lichotivý titul nejkratší dobu sloužícího premiéra za celou existenci francouzské páté republiky. Druhým pak byl několikanásobný exministr Xavier Bertrand, který rovněž patří mezi veterány Republikánů a od roku 2021 stojí v čele regionu Hauts-de-France. 

Macron se o obou politicích ve snaze vytvořit širokou koalici demokratických stran radil právě s exprezidentem Hollandem a také s někdejším pravicovým prezidentem Nicolasem Sarkozym, který má dodnes na tradiční pravici velký vliv. Ještě v úterý se zdálo, že volba padne na Betranda, který býval Sarkozyho ministrem práce. Nakonec byl ale zřejmě odmítnut kvůli jeho špatným osobním vztahům s Le Penovou – a Cazeneuva pro změnu diskvalifikovala neochota velké části Socialistické strany ho podpořit.

Novým premiérem se tak stane Barnier, který je považován za mimořádně zkušeného diplomata, znalce evropských i francouzských institucí a zároveň relativně umírněného politika, který se ovšem tvrdě vymezuje proti nelegální imigraci. Když se Barnier v roce 2021 ucházel o prezidentskou nominaci Republikánů, navrhoval mimo jiné reformu pravidel azylu, „drastické omezení“ možnosti imigrantů přivést do země svoje rodinné příslušníky, zjednodušení deportací nebo ukončení bezplatné zdravotní péče pro nelegální přistěhovalce.

Právě odpor vůči nelegální imigraci patří v současné francouzské společnosti mezi vůbec nejdůležitější témata a neschopnost si poradit s tímto fenoménem je zároveň jedním z hlavních důvodů, proč v posledních letech dramaticky posilovala krajní pravice. Pokud by tedy nový premiér přišel hned ze začátku svého mandátu s přísnými protiimigračními opatřeními, mohl by na svou stranu získat nejen velkou část politické scény, ale i celé společnosti.

Kompromis, nebo „ukradené“ volby?

Jak už bylo naznačeno, Barnierovo jmenování vyvolalo na levicové části politické scény vypjaté reakce. Předsedkyně Zelených Marine Tondelierová označila prezidentovo rozhodnutí za „skandální“, faktický šéf LFI Jean-Luc Mélenchon pak zašel ještě dál, když se rozhovořil o „ukradených volbách“, Barniera nazval „uzurpátorem“ a na sobotu vyzval k masovým demonstracím. Protesty proti údajně „autokratickému“ prezidentovi jsou v tuto chvíli naplánované ve 120 francouzských městech. 

Levicovým stranám principiálně vadí, že byl premiérem jmenován člen jedné z menších politických stran, zatímco jejich kandidátku Macron odmítl – vnitřními rozpory oslabení Republikáni mají v 577členném Národním shromáždění pouze 47 poslanců, celou Novou lidovou frontu jich oproti tomu reprezentuje 188. Nelíbí se jim ovšem ani Barnierovy názory na potřebu ekonomických reforem nebo jeho dlouhodobě konzervativní profil. Upozorňují například na to, že nový předseda vlády v roce 1981 ještě v roli řadového poslance hlasoval proti dekriminalizaci homosexuality nebo proti tomu, aby byly potraty hrazeny ze zdravotního pojištění.

Naopak nepřekvapí, že výběr Barniera přivítaly špičky Republikánů nebo politici ze středových stran podporujících prezidenta Macrona. Kupříkladu expremiér Édouard Philippe, který tento týden zároveň oznámil touhu kandidovat v prezidentských volbách v roce 2027, novému předsedovi vlády „vřele pogratuloval“ a nabídl mu pomocnou ruku. S opatrným optimismem se k Barnierově jmenování staví rovněž republikánští odpadlíci pod vedením jejich bývalého předsedy, Érica Ciottiho, který se před posledními parlamentními volbami spojil s Marine Le Penovou a momentálně stojí v čele nové pravicové strany. 

Překvapivě mírně se vyjádřili právě i představitelé Národního sdružení, kteří přitom původně plánovali hlasovat proti jakékoli Macronem jmenované vládě. „Zdá se, že Michel Barnier splňuje přinejmenším první kritérium, které jsme požadovali, tedy jmenovat premiérem někoho, kdo respektuje různé politické proudy a je schopen oslovit naši stranu, která má největší poslanecký klub v Národním shromáždění,“ pochvalovala si Le Penová. S konečným rozhodnutím o postoji při hlasování o nedůvěře si ovšem RN počká na představení programu nového premiéra.

Poslankyně za LFI Danièle Obono kvůli tomuto nečekaně konstruktivnímu přístupu Národního sdružení Barniera označuje za „loutku Macrona a Le Penové“ a také ostatní představitelé levicových stran tvrdí, že se de facto jedná o spojenectví mezi současným prezidentem a krajní pravicí. Není ovšem vůbec jisté, že RN skutečně novou vládu nakonec skutečně podpoří nebo alespoň nebude hlasovat proti ní – Barnier je totiž mimo jiné příznivcem Macronovy reformy důchodů, kterou Le Penová tvrdě kritizovala.

Dá se také očekávat, že nový premiér navrhne přísné škrty, které se nebudou zamlouvat ani levici, ani krajní pravici. Francie se potýká se stále vážnější finanční krizí a odborníci i odcházející vláda upozorňují na to, že pokud nedojde k zásadním reformám, mohl by se letošní rozpočtový schodek vyšplhat na astronomických 5,6 procent HDP. Česká vláda pro srovnání pracuje na tento rok s rozpočtovým schodkem ve výši 2,2 procenta HDP.