Je evidentní, že v Česku už pár týdnů není na pořadu dne pouze otázka, co s Andrejem Babišem a jeho Agrofertem, ale především co se stane po volbách, až se naplní rostoucí trendy předvolebních průzkumů. Kvůli covidu a pandemickému chaosu vládního kabinetu zmizel falešný obraz top manažera, jenž zvládne řídit stát jako firmu, a zůstal jenom trapný pohled na zoufalého a bezradného údržbáře menšinové vlády, kterému už nedokáže výrazně pomoct ani mimořádně flexibilní public relations.

Babišova osoba však vrhá příliš dlouhé stíny a bylo by krajně nespravedlivé, aby v nich zanikly otazníky nad potenciální koalicí a jejími programovými a personálními časovanými minami. Dokonce není ani úplně jasné, nakolik je spolupráce s Babišem a jeho podnikáním v politice (ne)akceptovatelná pro některé politiky Pirátské strany, STAN, komunální kádry ODS nebo KDU-ČSL. Pro každou budoucí vládní koalici bez Andreje Babiše totiž platí, že čím bude větší, tím bude méně stabilní a efektivní.

Ať je nám v tomto případě signifikantním měřítkem povolební vývoj na Slovensku (čeští vlastenci prominou, ale pár věcí máme skutečně stále společných). Díkybohu, dá se to shrnout do pár tezí, které mají a můžou mít nadnárodní platnost.

1. Cílem různorodé opozice na Slovensku (vyjma extremisty Mariana Kotleby, to je něco jako SPD a úplně jako Lubomír Volný) bylo porazit Smer Roberta Fica. Ve finále šokujícím způsobem triumfoval Igor Matovič a jeho nestandardní struktura Obyčejní lidé, protože měl za cíl boj proti korupci, vynikající marketing a diskusní tah na branku, zatímco liberálně-konzervativní neformální blok exprezidenta Kisky, křesťanských demokratů a Progresivního Slovenska (něco jako Piráti) se nechal nesmyslně zatáhnout do pouličních rozmíšek s extremisty a ve volbách zcela propadl.

2. Nestandardní a ne úplně standardní politické strany s otci a podnikatelskými zakladateli nakonec uspěly (Igor Matovič, Boris Kollár, Richard Sulík, Andrej Kiska) a sestavily vládní koalici, z níž se jako první poroučel exprezident, který prolezl do parlamentu s odřenýma ušima – spojovala je však silná touha skoncovat s mafiánským státem a měly v parlamentních zádech pohodlnou ústavní většinu. Už tehdy se však začala ukazovat nechuť se navzájem kontrolovat (každé ministerstvo připadlo vždy celé jenom jedné politické straně) a absolutní absence kontrolních procedur v jednotlivých stranách, které (vyjma osiřelých Za lidi Andreje Kisky a částečně i liberální SaS Richarda Sulíka) stojí a padají na jednom jediném lídrovi a alfa samci.

3. Šťastně-nešťastný vítěz Igor Matovič se stal premiérem a Slovensko v plné nahotě pocítilo, jaké je to mít sice kreativního, ale absolutně nevyzpytatelného, nestrukturovaného a ješitného muže v čele vlády. Koaliční rady či zasedání vlády postupně a potupně nahradily ostře sledované facebookové statusy a emocionální výbuchy „obyčejného člověka“ z Trnavy, který po nástupu pandemie podlehl pocitu vyvolenosti a všechny rozdílné názory na své misi proti covidu začal vnímat jako osobní útoky. Slovensko se tak zapsalo do dějin jako první demokratická země v historii, kde vláda nezkušených vládne a zároveň si dokonale supluje jakoukoli opozici (opoziční a kdysi totálně deprimovaní lídři Peter Pellegrini, Robert Fico a Marian Kotleba jenom sedí v hledišti, popadají se za břicha a tleskají neuvěřitelně infantilním a trapným hádkám a osobním invektivám vládní čtyřky v přímém přenosu a před celým Slovenskem).

4. Nová vláda udělala v oblasti justice a podnikání mnoho správných a důležitých rozhodnutí, ale mimořádně slibné čištění země od klíčových protagonistů mafiánských a korupčních schémat na nejvyšší úrovni začíná přirozeně narážet na nulovou sebereflexi a sebestřednost koaličních lídrů, zoufalý nedostatek vládní sebedisciplíny a (sebe)řízení v oblasti pandemie. Chtěli vyhrát všichni, a nejlépe každý sám se svou stranou, a dnes jich má plné zuby kritické množství (bývalých) voličů a prohrávají společně na celé čáře. Východiskem se pro čtvrtinu dotazovaných v průzkumech stává beztvarý populista a politický chameleon Pellegrini, který se trhnul od Fica po dlouhých letech věrné služby až po loňské volební porážce. Dnes mu stačí sedět se založenýma rukama a čekat na pověření k sestavení budoucí vlády.

5. Nejsme ani rok od nástupu nové vládní koalice, a přitom už dnes víme, co s vládou udělá povýšení vlastních zájmů nad celkem, programovým prohlášením vlády, plytké pletichaření o tom, co jenom a pořád dokola rozděluje liberály a konzervativce v kulturních a hodnotových otázkách, co si „otevřeně“ a na denním pořádku myslí Sulík o Matovičovi, Kollár o Sulíkovi, Matovič o všech současných a budoucích nepřátelích atd. Na rozdíl od Andreje Babiše tato vláda nemá na své straně téměř žádná média, lépe řečeno Matovič už dokázal proti sobě všechna neutrální média poštvat, a protože největší vládní strana OĽANO rozdala jenom 45(!!!) stranických knížek, Matovič se ptá na zpětnou vazbu od lidí na facebooku cestou nedůstojných jakoby všelidových anket.

Paradoxně, budoucí česká vládní koalice nemusí mít největší problém v osobě premiéra, bez ohledu na to, jestli jím bude Ivan Bartoš, nebo Petr Fiala. Oba dnes vystupují věcně a kultivovaně, avšak… budoucí vládní koalice bude mít v nejlepším možném případě nejméně pět stran (už jen Piráti a lidovci v jednom koaličním pytli působí jako sci-fi), pokud jeden ze dvou výše jmenovaných nevyrazí na sebevražednou misi a nezačne hledat podporu na koaličním nebo menšinovém půdorysu s ANO, SPD, ČSSD nebo KSČM.

Rychlou cestu do koaličního pekla už tedy známe. Otázkou je, zda po volbách půjde jen o porážku a detronizaci Andreje Babiše neboli „babišismu“ jako kohabitace politiky a podnikaní, státního a soukromého sektoru, rozklížení právního státu a naprosté deformace tradiční soutěže standardních politických stran. Když to tak člověk po sobě čte, je to tak prosté a jednoduché. Ale to bylo před rokem na Slovensku také…