Co vlastně zbude po říjnových volbách z parlamentní demokracie a právního státu? Do voleb (totiž těch do poslanecké sněmovny, na prezidentských věcně vzato nezáleží) zbývá necelých pět měsíců. Kontury toho, co bude pak, se už dají jakž takž odhadnout. Jistě: leccos se může ještě změnit. Ale pokud se tak stane, bude to něco neočekávaného, náhoda, štěstí, zázrak. Je třeba si to připustit, ale nedá se s tím počítat.

Volby zcela výrazně vyhraje Babišovo ANO. Otázka je jen, dokáže-li samo vytvořit vládu a dosáhne-li, třeba jen v koalici, na ústavní většinu. Obojí není až tak pravděpodobné. Je sice dobře, když nejsilnější strana je v koalici odkázána na spolupráci s dalším politickým subjektem a je zásadně špatně, když má vládní strana nebo koalice ústavní většinu: ale systém „Sněhurka a sedm trpaslíků“, který se tu rýsuje (sedm je příliš velké číslo, možná budou jen čtyři) člověku neumožní se z toho obojího pořádně radovat. Zvlášť když mezi těmi čtyřmi až sedmi budou i komunisté a Okamura.

Zásadní je: v říjnu 2013 se Andrej Babiš etabloval jako významná politická síla. A teď sahá po dominantním postavení. Není příliš pravděpodobné, že by si strany, jež lze označit za demokratické, v PS udržely slabou, ale dostatečnou většinu 105 hlasů. Ta většina v minulých čtyřech letech čas od času přece jen zafungovala.

Období let 2013–2017 výrazně poznamenaly tři události, které se netýkaly jen politiky. Nejprve, v létě 2013, po spektakulárním přepadu Úřadu vlády a následném zatýkání, se otevřel případ „poslaneckých trafik“. Šlo zaprvé o to, zda a do jaké míry lze kriminalizovat politická rozhodnutí, a zadruhé, zda „orgány činné trestním řízení“ smějí zkoumat, zda se jednání občanů kryje se zájmy všeho lidu a s jejich svědomím a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky. Nejvyšší soud v létě 2013 sice nástup „orgánů“ hned na počátku výrazně zbrzdil, ale případ v trochu pozměněné podobě pokračuje dál, obě otázky nejsou zatím úředně zodpovězeny.

Dalším klíčovým konfliktem byl zápas o Policii ČR z léta 2016. Šlo o to, zda „orgány činné v trestním řízení“ získají nezávislost na stávající exekutivě (ministerstvu vnitra) a legislativě. Úsilí o jejich „nezávislost“ velmi rozhodně podporoval Andrej Babiš. Ministerstvo vnitra a poslanecká sněmovna nakonec útok s vypětím všech sil odrazily. Ministerstvo předtím narychlo zorganizovalo policejní reorganizaci, takže to, o co se vedl boj, nebylo přesně pojmenováno: to je malá, ale nezanedbatelná vada na kráse celé akce.

A konečně událost čerstvá, nejnovější rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Rath. Vzhledem k tomu, že písemné zdůvodnění rozhodnutí NS není zatím k dispozici, omezím se jen na dvě poznámky: soud zvrátil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně nedostatečného odůvodnění příkazů a písemných žádostí o sledování osob a věcí. Z toho, co bylo zatím zveřejněno, plyne, že NS považuje zásadu „plodů z otráveného stromu“ za zastaralou a překonanou. To ale znamená relativizaci nepříliš zastaralé zásady, že žádoucích výsledků se dá dosáhnout jedině korektními prostředky. A za druhé, soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti, tedy člen exekutivy. Obžalovaný podobnou možnost nemá. Byla to stížnost v neprospěch obžalovaného a byla podána uprostřed procesu. Člověk si maně vzpomíná na zastaralou zásadu z doby totáče: odvolej se, a dostaneš dva roky navíc. Předseda NS Šámal mluvil v televizi o tom, že rozhodnutí má akademickou povahu a platí do budoucna. To znamená, že se týká do budoucna všech. Všech nás (osoba a reputace dr. Ratha v té věci vůbec není nijak důležitá, naopak, jen ji znejasňuje). Rozhodnutí NS je − ve srovnání s rozhodnutím téhož soudu v létě 2013 – velmi znepokojivý signál.

Vyvstává tedy otázka: co vlastně zbude po říjnových volbách z parlamentní demokracie a z právního státu? Srovnávání „nových pořádků“ s dějinnými zkušenostmi, např. s nacismem a bolševismem, jsou jistě zavádějící: bude to nové a jiné. To ani trochu neznamená, že by to nemuselo být pořádně hnusné.

Realisticky vzato, dnešní situace u nás i ve světě je dnes podstatně odlišná: není válka, ani horká, ani „studená“. Čeští politici musejí brát ohled na mezinárodní kontext, přestože třeba EU je zrovna v krizi a oslabená a také Spojené státy mají po výměně prezidentů jakési problémy.

Zároveň platí, že jakékoli snížení úrovně občanských práv a svobod v prostředí, jako je to naše, které si na ně v posledních sedmadvaceti letech rádo zvyklo, narazí na odpor, jemuž nebude možné čelit jinak než menším či větším násilím. Tím se výrazně změní politická atmosféra v zemi.

A konečně, nedemokratický Východ není na dodržování občanských práv a svobod citlivý a může pro naše „pragmatické“ politiky sloužit – pokud už neslouží − jako svůdný vyvažující faktor: otvírá se prostor pro „titovskou neutralitu“ povolební České republiky.

Jak tedy − dejme tomu − mohou vypadat polistopadové „nové pořádky“? Sníží se role parlamentu a poznamenána bude i nezávislost soudní moci. Přestane platit „demokracie je diskuse“ a prosadí se rozhodné „dost bylo žvanění, je třeba konat“. Nejvyšší hodnotou, zaklínadlem v novém systému je morálka (předpokládá se, že na tom, co je v tom či onom případě morální, se všichni bez problémů shodneme). Morálka je zhmotněna v přísných zákonech, o jejichž dodržování pečuje bdělá policie a prokuratura. Stát rovná se v první řadě exekutiva, pluralitní parlament a nezávislé soudy tu mají místo jen potud, pokud nepřekážejí tomuto úsilí o společnost vychovávanou policií a prokuraturou k mravnosti.

Takový systém je o hodně jednodušší než ten, který jsme měli doposud. Je to vlastně další, jednodušší realizace nepolitické politiky, kterou zatím známe jen z ušlechtilého snění lidí jako Václav Havel. Proto taky nemůže překvapit, že na realizaci tohoto projektu s Babišovými manažery spolupracují, aniž by se jakkoli domlouvali a nejspíš aniž by o tom věděli, tak různorodí lidé jako novináři z Respektu, Hospodářských novin a Aktuálně.cz či aktivisté z „nezávislých iniciativ“ (Hana Marvanová, Michael Kocáb, Tomáš Halík a další a další). Okázalá kritika prezidenta Zemana (čas od času i Andreje Babiše) i antikomunismus (též ve vztahu k Rusku a k Číně) je u těchto lidí jakýsi folklór. Bylo by chyba ho přeceňovat.

Předvolební či povolební spolupráce demokratických politiků proti Andreji Babišovi teď není to, co by člověka mělo v prvním plánu trápit. Není třeba mířit hned tak vysoko. Jde spíš o to, jaký bude v našem povolebním světě „nových pořádků“ prostor pro svobodnou iniciativu a co pro to můžeme udělat od nynějška každý z nás sám pro sebe a tam, kam ve své každodenní aktivitě dosáhne. Život nekončí, jen nás nejspíš čekají hubená a svízelná léta. Tak to na světě chodí.