Takto sugestivně položenou otázkou otevírá svůj komentář k otázce migrace bloger a neurolog Jan Payne. Vypadá to, jako by se veřejná diskuze o migrantech z islámských zemí přesunula od apelování na hodnoty a soucit k ryzímu politickému pragmatismu. Sousední Německo zase pro změnu vede diskuzi o skutečné kvalifikaci a integrovatelnosti nedávno dorazivších migrantů.
Vnitropolitická situace Ruska z pohledu Západu není příliš čitelná. Autoritářský způsob vládnutí působí sice navenek jednolitě, ale situace není ani zdaleka tak jednoznačná, jak dokazuje rychle se zvyšující počet Rusů odcházejících ze své země na liberální Západ.
Představa, že by situace v Rusku mohla kulminovat podobným způsobem jako na Ukrajině, není tak úplně nemístná, stejně jako obava Jana Payna z možné vlny ruských migrantů. Přesto je potřeba vzít v úvahu, že vztah Rusů k jejich domovině je v mnoha ohledech jiný než vztah muslimů k vlasti, a tudíž ji považuji více za hypotetickou než reálnou. Pokud lze předpokládat případnou migraci z Ruské federace, pak zase spíš z islámských republik Ruské federace, ale v tom případě ztrácí smysl argument, že „na pochod se dají ti, kteří neznají jazyky a pro něž bude obtížné učit se je, a budou se tudíž chtít uchýlit do slovanské země“.
Na autorovu otázku, citovanou v nadpisu, odpověď nemám, stejně jako Jan Payne, který ji ovšem položil pouze řečnicky, aby mohl předložit svou ústřední myšlenku. „My pak budeme úpěnlivě prosit v ostatních zemích EU s odkazem na solidaritu mezi lidmi: co máme s těmi miliony lidí dělat v naší malé zemi? A uslyšíme pak ozvěnu našich vlastních slov: na uprchlíky nejsme připraveni, zrušme Unii a braňme každý své vlastní hranice, jsou to všechno ekonomičtí běženci, ať se vrátí bojovat ve své zemi, co je nám do nich.“
V případě německé Pegidy, která je označována za extremistickou, se při podrobnějších průzkumech zjistilo, že základna příznivců patří k slušně zaopatřené střední třídě, a nikoli k nejnižším sociálním vrstvám se sklonem k radikalizaci. Domnívám se, že u nás bude situace mezi odpůrci migrace obdobná a označit většinu národa za extremisty lze jen stěží.
Lidé ani zdaleka neformulují svůj odpor k migraci tak zjednodušujícím způsobem, jak to prezentují mnozí příznivci migrace. Důvod odporu nespočívá podle mého názoru ani tak v migraci samotné, jako v EU, jejíž autoritářská a bohužel mnohdy přímo diletantská politika (v případě pomoci Řecku názor, který zazněl i z Mezinárodního měnového fondu) je předmětem dlouhodobé nespokojenosti mnoha občanů EU. Evropská byrokracie a evropští politici se v mnoha ohledech chovají protidemokraticky a autoritářsky.
Podle statistiky zveřejněné v německých médiích si poslanec EU vydělá za pět let tolik co průměrný občan Německa za 100 let, o platech Evropské komise ani nemluvě. Platy evropské byrokracie mají výrazně korupční potenciál – jsou tím pravým důvodem loajality úředníků eurounijnímu „politbyru“. Bylo by zajímavé zjistit, kolik evropských byrokratů bere svůj post jako službu vlasti a kolik jako službu vlastnímu bankovnímu kontu. Obávám se, že výsledek by nikoho z nás nepotěšil.
Zatímco takový José Manuel Barroso nebo Martin Schulz se alespoň snaží držet dekorum a předstírat, že EU funguje na demokratických principech, řada byrokratů, charakteristická spíše oddanou loajalitou k instituci než kritickým myšlením, se už ani neobtěžuje předstírat, že s občany ještě počítají. Jen tak si můžu vysvětlit výrok šéfky evropské diplomacie Federiky Mogheriniové, která na dotaz, proč nerespektuje občany EU zneklidněné její proimigrační politikou, s bezmyšlenkovitou pohotovostí plácla, že nebyla zvolena občany EU, a tudíž na jejich názor zvysoka kašle. To vše pronesla těžko reprodukovatelným byrokratickým newspeakem, ve kterém i ty největší nehoráznosti znějí tak nějak přijatelněji.
Zatímco se Evropská komise vyčerpává výrobou absurdních a nezřídka antidemokratických předpisů, jako by řídila ústav nesvéprávných idiotů, kteří potřebují dostat do ruky správně zakřivený banán a v hospodě se nejspíš nedokážou vzájemně domluvit, zda se u stolu bude kouřit, či nikoli, v těch zásadních věcech naopak vyznává politiku vyhnívání problémů. Na problémy se zaváděním eura mnozí upozorňovali již předem, ale EU prosadila svou. Tím dohnala mimo jiné Řecko do jeho současné situace a tragikomedie o „pomáhání“ Aténám se proměnila v telenovelu, jejíž závěr není kvůli sérii špatných rozhodnutí stále na dohled.
Slovenský politik a ekonom Richard Sulík během diskuze v německé televizi na argument, že je povinností slovenských občanů pomoci Řecku, svému oponentovi na místě spočítal, co jeho „pomoc“ Řecku obnáší: de facto by to znamenalo, že slovenský důchodce přijde už z tak nízkého příjmu o dalších zhruba 100 eur, aby si naopak řecký důchodce polepšil ze svého už tak vyššího důchodu na téměř dvojnásobek příjmu slovenského důchodce.
Na tuhle unijní matematiku jsem si vzpomněl v momentě, když ze stejných míst zazněl téměř identicky povyk, že je naší morální povinností zachránit tentokrát uprchlíky. I kdyby jeden s migrací souhlasil, už jen z toho důvodu, že se problému chopila stejná suita byrokratů, by měl být rozumný člověk minimálně ostražitý.
Je třeba položit si otázku: Nakolik je odpor k migraci skutečnou xenofobií (podle mě je tahle skupina zcela zanedbatelná) a nakolik se jedná o kulminaci dlouhodobé nespokojenosti a nedůvěru vůči politice EU? Označit šmahem odpůrce migrace za xenofoby je nejen nesmyslné, ale i nefér, protože osoby zodpovědné za všeobecnou frustraci tím přesouvají odpovědnost za svá špatná rozhodnutí na nespokojené občany.
Zavírat oči nad neschopností evropských byrokratů a politiků s odůvodněním, že jednou bychom je mohli potřebovat, je principiálně vzato cesta do pekel. Docela dobře by se mohlo stát i to, že až se hypotetičtí ruští uprchlíci někdy v budoucnu vydají na pochod směrem do střední Evropy, EU už nejspíš bude v takovém stadiu rozkladu, že nebude kde se dovolávat loajality.
