Co si počít s populisty, kteří někde sedí ve vládě, někde sbírají síly v opozici? To vrtá hlavou více lidem. Pro nás je to vzhledem k tomu, co máme za vládu, kdo sedí na Hradě a co se vyskytuje ve Sněmovně dost aktuální a praktická otázka.

Navrhují se různé postupy, ale některé jen dobře znějí a není jisté, že by to zabralo.

Čtyři takové recepty rozebral v The Guardian Cas Muddez z University of Gorgia a pokusil se ukázat, proč by to moc nefungovalo. Aspoň stručně ocitujeme a okomentujeme.

První návrh: „Politické strany (založené a vznikající) by se měly snažit navrhnout vize a programy, které přinášejí výhody všem občanům a ne pouze části voličů.“

Problém: Přestože to zní ideálně, padá se tím do populistické pasti, protože se naznačuje, že jsou nějaké vize a programy, které jsou prospěšné všem lidem. Takové cíle samozřejmě existují, pokud jsou hodně obecné, třeba mít čistý vzduch a světový mír, jenže z toho se těžko dělá kompletní politický program. Z konkrétní politiky prostě některé skupiny lidí mají větší prospěch než jiné. Třeba z vysokoškolského vzdělání bez školného. Důvod je jednoduchý: „lidé“ jsou dost nesourodá sbírka osob s různými postoji, zájmy a prioritami.

Strany by prostě neměly předstírat, že nabízejí prospěch všem a tak legitimizovat populistickou utopii „vůle všeho lidu“. Měly by předkládat jasné vize a programy, ale také otevřené a upřímně říct, jaké výhody a nevýhody to přinese pro různé skupiny obyvatelstva. Nejtěžší je samozřejmě vysvětlit, proč to nakonec může přinést nějakou výhodu pro všechny. Dobré je si přiznat, že určitá rozhodnutí prostě vycházejí z nějakých předem daných ideových předpokladů.

Druhý návrh: „Demokracie a volby samy o sobě nemohou zaručit, že se neobjeví oligarchické tendence. Do rozhodovacích procesů by měly být začleněny participativní platformy a iniciativy (shromáždění občanů, poroty, fóra).“

Problém: Lidé ve skutečnosti nechtějí věnovat aktivně politice příliš mnoho času. Spíše chtějí, aby byli řádně zastupováni.

Populistické strany tady nabízejí zkratku „přímé demokracie“, referenda, zrušení „mocenského kartelu“. Něco takového by ovšem tito přátelé lidu nechali v činnosti zřejmě jen do té doby, než by se sami dostali k moci a vytvořili vlastní elitu, kartel atd. Pak by samozřejmě o něco takového neměli zájem.

U nás jsme to zažili za měnové reformy, když proti ní protestovali dělníci, údajně hlavní síla v zemi. Komunisté najednou zjistili, že je třeba rozlišovat mezi správnými a nesprávnými dělníky. Kritériem byla poslušnost vůči moci.

Třetí návrh: „Pomohla by tady regulace sociálních médií a vyžadování odpovědnosti za ničení politické debaty založené na faktech a za bahno nenávistných politických diskusí.“

Problém: Zkušenost nám říká, že to vůbec není jisté. Populisté se prezentují jako ti, kdo „narušují tabu“ a napadají „politickou korektnost“. Sociální sítě jsou pro ně ideální, protože jsou poměrně anarchické, bez velké kontroly a mohou mít velký dosah.

Pokud by se zavedla nějaká regulace jako ve „starých médiích“, tak by to některé proudy sice učinilo méně viditelné, ale to neznamená, že by ti lidé změnili názor. Takhle to nefungovalo ani na konci 20. století ve světě přehlednějších a „spořádanějších“ médií, tak proč by to mělo fungovat v této elektronické džungli?

Autor píše: „To neznamená, že všechny problémy a vize populistů jsou pozitivní nebo dokonce realistické, ale… pokud skutečně chceme omezit potenciál populistických aktérů, musíme se alespoň snažit vyřešit některé z těchto otázek – buď že je integrujeme do vlastního liberálně demokratického programu, nebo aspoň vysvětlíme vyznavačům populismu, proč jsou jejich vize buď amorální, nebo nerealistické.“

To se dá provést ovšem pouze tehdy, když lidé, a to všichni, mají pocit, že mohou mluvit.

Čtvrtý návrh: „Organizace občanské společnosti, které brání lidská práva a rovnost proti populismu, by se měly dohodnout na společném programu a strategii a to vzdor politickým rozdílům.“

Problém: Není pochyb o tom, že rozdělení tváří v tvář organizované populistické hrozbě je potíž, což je vidět třeba v Maďarsku nebo Řecku. Když jsou populisté u moci, je zásadní, aby všichni liberální demokraté spolupracovali na obraně svých institucí a hodnot. Ve většině zemí však jsou populisté v opozici, bývají často třetí největší politickou silou v zemi. Pak lze snadno podlehnout tomu, že jsou to oni, kdo nastoluje politickou agendu.

To všechno je hezké. Teď se ovšem musíme přenést do naší konkrétní situace. Nastolovat vlastní agendu je obtížné, když se o tom veřejnost ze značné části nedozví. Doba československé státní televize a tisku stran Národní fronty se dvěma programy je pryč. Společnost je roztříštěná na několik bloků a dost malých částeček, které jsou obsluhovány několika „nastolovači“, z nichž Andrej Babiš jako miliardář, co si zakoupil média, je nejmocnější. Určuje, o čem se mluví a hlavně o čem se nemluví. Kvalitu může převálcovat kvantitou.

Speciální případ je prezident Zeman, který mobilizoval nerozhodnuté voliče svou zvláštně financovanou nekampaní.

Tomio Okamura vlastní výzamná média nemá, což nahrazuje čilou aktivitou v médiích pochybných, vesměs dezinformačních a především díky své píli pořádáním řady spanilých jízd za potenciálními voliči.

Komunisté jsou jako žíravina a využijí každé štěrbiny, kam mohou natéct, takže je neustále vidíme a slyšíme i ve veřejnoprávních médiích. Využívají demokratickou svobodu slova, aby demokracii demolovali.

Proti takové převaze tu stojí menšinová demokratická opozice ve Sněmovně a naštěstí funkční Senát. Také stále lépe se organizující občané (mocní jim říkají ulice) a nová média, která se nejen udržela, ale postupně si získávají publikum. Naštěstí je tu naše zakotvení v nadnárodních demokratických strukturách, ale to samo o sobě nevyřeší naše problémy, když je nebudeme chtít řešit sami.

Demokraté si musí uvědomit, že proti nim stojí bohatí, mocní, dobře organizovaní a zkušení manipulátoři, kteří se nějakými hodnotami nezdržují. Každá opozice se musí vykašlat na fascinaci vlastními malými rozdíly různých skupin, aby bylo jasné, co tam jednotlivé síly spojuje. Důležitá část moci pořád ještě leží na ulici, jde jen o to, jak hbitě po ní někdo sáhne.

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora