Jiří Brady po slávě neprahl. Uvědomoval si, že bude vždy stát tak trochu ve stínu své malé sestřičky Hany, kterou nacisté zabili v koncentračním táboře a s jejímž příběhem jezdil po světě. A vůbec mu to nevadilo. Pro státní vyznamenání by si také došel jen jako jeden z mnoha a přece by jej přijal s vděkem. „Hlavní hvězdu večera“ z něj dávno před večerem udělala pomstychtivost. Aniž by o to stál.

Starý pán je skutečně všude. Kdo se ještě ke kauze Brady nevyjádřil, ten jako by nebyl. Novináři se předhánějí v článcích a rozhovorech. Lid zapáleně diskutuje. Odpůrci islámu dorážejí na sluníčkáře, že pan Brady je také proti islámu. Takový typ publicity, navíc nevyžádané, má však vedle zřídkavých pozitiv, kde mě napadá propagace Hanina kufříku, už jen četná negativa.

Jméno statečného svědka Jiřího Bradyho bude už bohužel navždy spojeno s fraškou kolem udílení státních vyznamenání. Až se lidé přejedí padouchů i hrdinů v této kauze a půjdou si hledat jiné, zůstane jen pachuť. A nenávist svědků Zemanových vůči starému muži, která už dnes ukapává z jejich profilů na sociálních sítích. Nevěříte? Věřte. A nejezte předtím.

Tak třeba nácíček ukrývající se pod přezdívkou Soichiro Honda, kterému se líbí Tomáš Vandas a pornoherečky a zcela určitě se nepřátelí s interpunkcí, bystrostí svého vyjádření nepřekvapí. „Už zabijte toho žida. Škoda že Němci to s ním neskoncovali a dlouho se srali s jeho rodinkou. Osobně já potkat Bradyho tak ho také zabiju, dokončí to co Němci začali a nedokončili.“

Ale číst od Miroslavy Š., starší paní, které bychom uvolnili místo v tramvaji a jež se ráda pochlubí fotkami vnoučat, že „když tomu vlastizrádci ubožáčkovi vyvraždili celou rodinu, kde se tu vzal synovec“, nebo od spokojeného otce rodiny Reného V., že „ten Brady musel být konfident, když přežil“, to chce mít silný žaludek. Paní Erika K. by zase „kopla toho dědka do prdele“. To vše pod svým jménem a fotkou.

Udělování státních vyznamenání bylo svého času asi tak kontroverzní jako sázení stromků u příležitosti Dne země. Tak třeba v roce 2011 vyznamenal Václav Klaus tři vysoké důstojníky ve výslužbě, několik vězňů komunistického režimu, mladíka zesnulého při záchraně kamaráda, vědce, překladatele, exilového profesora, katolického kněze, skokana na lyžích, kreslíře a karikaturistu, dramatika a hudebního skladatele.

Klaus přitom při nejlepší vůli nebyl osoba bez kontroverzí, svými názory vzbuzoval emoce a jeho narcismu jsme se vždycky s chutí zasmáli. Přesto se své reprezentativní úlohy vždy k 28. říjnu chopil se ctí. Milý každoroční rituál se obešel bez demonstrací, zato s rektory, v roce 2011 přišel naposledy i Václav Havel, kterého přitom s Klausem nespojovaly nejlepší vztahy.

V osobě prezidenta Zemana sestoupilo na českou politickou scénu novum. Ani jeden jediný den v roce se nebyl schopen držet na uzdě. Ze msty nepozval rektory, s nimiž měl v minulosti spory, a tak účast odřekli i ostatní. Pak rozdal řády svým známým z kandidátek SPOZ, konfidentovi Veřejné bezpečnosti i komunistickému funkcionáři z JZD. Kauza Brady, byť se na ní snaží přiživit kdekdo, je třešničkou na dortu, ne přelomovou ostudností.

Jiří Brady prošel v životě horšími věcmi, které překonal a v dobré obrátil. Teď se na něj sesypou vyznamenání ze všech stran, ale bohužel také kýble virtuálního hnusu. Přišel k tomu přitom jak slepý k houslím. Vyznamenaný přeživší koncentráku, který jezdí po školách vyprávět dětem o mrtvé sestřičce, by za normálních nevzbudil žádné negativní emoce. Za normálních okolností, s normálním prezidentem.