Je to rovných deset let od chvíle, kdy čínský režim v hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na severozápadě Číny krvavě potlačil rozsáhlé nepokoje. Výsledkem byly stovky obětí. Podobně jako masakr na Náměstí nebeského klidu v Pekingu o dvacet let dříve vedlo k upevnění komunistické diktatury, i krveprolití 5. července 2009 přineslo výrazné zpřísnění již tak drakonického režimu ve Východním Turkestánu.

Mělo by nás to zajímat i ve vzdálené střední Evropě. Nejvyšší čeští političtí představitelé často Čínu adorují pro její ekonomickou sílu. Podstatné je ale vidět i to, že například právě ve Východním Turkestánu situace dospěla až k dnešnímu věznění půldruhého miliónu lidí v převýchovných koncentračních táborech, k plošnému sledování obyvatelstva a kádrování a k eliminaci jazykových, náboženských, kulturních a názorových odlišností Ujgurů a dalších menšin.

Falešná zpráva jako základ masakru
Co se před deseti lety stalo? Tragické události v Urumči v létě 2009 byly názorným projevem etnopolitického napětí mezi Ujgury, většinovými Chany a čínským komunistickým režimem, které dlouhodobě panuje v tomto strategicky a surovinově důležitém pohraničí spojujícím Čínu se Střední Asií.

Bouře byly zažehnuty incidentem, který se udál několik dní předtím na opačném konci země. V rámci vládního programu přidělování Ujgurů z chudého jižního Sin-ťiangu na fyzickou práci ve vnitřní Číně bylo v květnu 2009 továrnou na hračky v městě Šao-kuan poblíž Kantonu kontrahováno asi osm set Ujgurů.

Poté, co propuštěním zhrzený chanský dělník zveřejnil na internetu smyšlenou pomluvu o znásilnění dvou Číňanek šesti Ujgury, vzal v noci z 25. na 26. června 2009 dav útokem ujgurskou ubytovnu.

Policie zasáhla až po několika hodinách, když už byli na místě podle oficiálních údajů dva mrtví a desítky raněných Ujgurů, přičemž obětí na životech bylo podle výpovědí údajných pachatelů více. Úřady však nikoho nezadržely a vzhledem k výbušnému etnickému rozměru zavedly na věc informační embargo.

Zprávy o pogromu a laxním postoji úřadů vyvolaly rozhořčení ujgurské veřejnosti v Sin-ťiangu. Pozdě odpoledne 5. července demonstrovalo v centru Urumči asi tisíc lidí požadujících transparentní vyšetření incidentu, zakročení proti pachatelům násilí a změny v národnostní politice.

Pokojný protest byl policií násilně potlačen, částečně i střelbou do protestujících. V ujgurské části města pak zátah bezpečnostních složek pokračoval dlouho do noci, došlo k další střelbě do civilistů i k pouličnímu násilí Ujgurů vůči Chanům a k ničení jejich majetku.

V dalších dnech následovalo odvetné lynčování Ujgurů Chany, které bylo tolerováno nebo přímo podporováno úřady. Oficiální bilance uvádí 197 obětí, převážně Chanů, ale skutečný počet je zřejmě vyšší než tisíc, zejména z řad Ujgurů postřílených policií. Až tisíce Ujgurů byly následně zadrženy bez soudu a možnosti komunikace.

K menším konfliktům obyvatel s pořádkovými silami docházelo i po zbytek léta a v celé oblasti bylo na dlouhé měsíce přerušeno mobilní i internetové spojení.

Kvůli omezenému přístupu do oblasti nebyla tragédie nikdy uspokojivě prošetřena a existuje okolo ní mnoho nejasností. Úřady věc nepřekvapivě vyložily jako separatistický incident zorganizovaný ujgurským exilem.

Avšak vysoký počet demonstrujících a mávání některých z nich čínskými státními vlajkami ukazuje, že šlo o požadavek široké části ujgurské společnosti na změny v národnostní politice.

Násilné potlačení mírového protestu a střelba do civilistů nápadně připomíná masakr na Náměstí nebeského klidu v Pekingu 4. června 1989. Pouliční mezietnické násilí, kdy jsou za přihlížení nebo podpory státních orgánů lynčováni lidé kvůli své národnostní příslušnosti, pak ponuře upomíná na excesy v horké fázi tzv. Kulturní revoluce (1966–1976).

Cesta ke krveprolití
Tragédie léta 2009 se nestala zčista jasna. V Sin-ťiangu, též známém jako Východní nebo Čínský Turkestán, dochází k větším či menším protestům proti nadvládě Pekingu prakticky neustále od samého vzniku ČLR v roce 1949, respektive od dobytí oblasti poslední císařskou dynastií Čching v polovině 18. století.

Nepokoje roku 2009 však byly katarzí postupného zpřísňování národnostní politiky od počátku 90. let v reakci na občanské hnutí v předešlé dekádě, které kromě vnitřní Číny probíhalo i v Sin-ťiangu.

K přitvrzení národnostní politiky přispěl i projekt Velkého rozvoje západních oblastí (Si-pu da-kchaj-fa) spuštěný v roce 1999, jímž ústřední vláda chtěla pozvednout ekonomiku a infrastrukturu chudších dvou třetin země.

V rozlehlých a důležitých pohraničních oblastech Sin-ťiang a Tibet, jejichž od Chanů zcela odlišní obyvatelé s dlouhou historií na Číně nezávislé státnosti jsou dlouhodobě nespokojeni s represivním vládnutím Pekingu, však tato kampaň usilovala především o upevnění moci centrální vlády.

V Sin-ťiangu byl za tím účelem od počátku nového tisíciletí implementován systém tzv. dvojjazyčného vzdělávání (šuang-jü ťiao-jü), který fakticky zavádí čínštinu jako jediný vyučovací jazyk.

Rostoucí počet omezení začal být uplatňován i na náboženskou a kulturní praxi. Restrikcím napomáhalo za vlády generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa (2002–2012) i tzv. budování harmonické společnosti (che-sie še-chuej) a udržování stability (wej-chu wen-ting), tedy eliminace rozdílů v celé čínské společnosti a posilování diktatury Komunistické strany Číny.

Neblaze zapůsobily i přípravy letní olympiády v Pekingu 2008, během nichž byli Ujguři a Tibeťané státem i většinovou veřejností vnímáni jako bezpečnostní hrozba. Ujguři žijící ve vnitřní Číně začali být perzekuováni a diskriminováni, například obtěžováním policií, zákazy ubytovávání v hotelích nebo bezdůvodným vyhošťováním do Sin-ťiangu.

Represe posílily i uvnitř Sin-ťiangu a Tibetu. Při výročí protičínského povstání v březnu 2008 vzplály rozsáhlé nepokoje v Tibetu a v létě před olympiádou začalo docházet i k asymetrickým útokům ujgurských radikálů na čínské úřady a bezpečnostní orgány v Sin-ťiangu.

Směs totalitní kontroly
Nepokoje v roce 2009 měly silný dopad na život obyvatel všech národností Sin-ťiangu jednak proto, že poničily mezietnické vztahy. I když mnozí Ujguři měli do té doby k Chany ovládanému komunistickému režimu značně rezervovaný nebo přímo negativní vztah, osobní vazby napříč etnickými hranicemi existovaly a Ujguři i Chanové spolu často dokázali dobře vyjít. Události léta 2009 však společnost propastně rozdělily, obě hlavní etnika od té doby žijí v segregaci a nepřátelství.

Proměnil se i způsob správy oblasti. Peking se zpočátku držel dosavadní politiky velkých centrálně plánovaných a implementovaných ekonomicko-společenských projektů. Z ohromných zdrojů alokovaných do Sin-ťiangu centrální vládou i jednotlivými provinciemi tak profitovali především nově příchozí Chanové a velké podniky z vnitřní Číny.

Úřady však zároveň výrazně posílily represi náboženství, jazyka, kultury a dalších projevů ujgurské identity. K asymetrickým útokům na státní orgány proto docházelo nadále a ujgurští radikálové spáchali i několik teroristických útoků proti veřejnosti.

Po teroristických útocích na nádraží v jihočínském Kchun-mingu 1. března a na trhu v Urumči 22. května 2014 však centrální vláda začala situaci vnímat primárně jako bezpečnostní otázku. Na post stranického tajemníka byl v srpnu 2016 dosazen Čchen Čchüan-kuo, který předtím proslul vládou tvrdé ruky v Tibetu.

V Sin-ťiangu je dnes pod jeho vedením uplatňována směsice klasických totalitárních mechanismů a inovativních přístupů umožněných moderními technologiemi. Celostní konsolidace vlády je motivována částečně potřebou stabilizace Sin-ťiangu coby uzlového středobodu čínské geopolitické strategie Pás a cesta, která je v podstatě přenesením principů Velkého rozvoje západních oblastí za hranice země.

Straně jde ale především o upevnění své moci v celé zemi, neboť vládnutí je pro ni v 21. století čím dál větší výzvou. V rámci tohoto záměru se Si Ťin-pching zřejmě rozhodl jednou provždy skoncovat i s vleklým ujgurským problémem.

Ve Východním Turkestánu proto probíhá zásadní přetvoření ujgurské společnosti na duševní i fyzické rovině. Bují systém převýchovných koncentračních táborů, v nichž je podle čerstvé studie internováno až jeden a půl miliónu osob.

Zmizení, uvěznění nebo zabití někoho z blízkých se dnes dotýká drtivě většiny Ujgurů a dalších muslimských menšin, ale počátky tohoto jevu lze vysledovat až k tvrdému postupu úřadů od nepokojů roku 2009.

Do tohoto období sahají i novodobé počátky současné masové politické mobilizace a ideologické indoktrinace Ujgurů i kriminalizace jejich náboženství, jazyka, kultury a dalších projevů národní identity.

Součástí neototalitního repertoáru je i všudypřítomné sledování a omezení pohybu Ujgurů nebo umístění více než miliónu kádrů a dobrovolníků do ujgurských rodin, které mají monitorovat a indoktrinovat.

Stát ve velkém ničí ujgurské mešity, knihy i jiné hmotné kulturní artefakty. Děti z neúplných rodin, v nichž chybí muži zavření ve věznicích a táborech, jsou posílány do sirotčinců a ujgurské ženy jsou nuceny ke sňatkům s Chany. Někteří pozorovatelé označují současnou politiku za státní teror nebo genocidu.

Porovnání dnešní reality se situací v létě 2009 také ukazuje, jak markantně se od té doby postavení Ujgurů a dalších menšin v čínském komunistickém režimu zhoršilo.

Kvůli svým odlišnostem jsou Ujguři a jiné menšiny stranou paušálně vnímáni jako bezpečnostní hrozba režimu. Případ umírněného ujgurského profesora Ilhama Tochtiho odsouzeného roku 2014 ve vykonstruovaném procesu na doživotí (stejně jako mnohých dalších vězněných intelektuálů) ukazuje, že nemyslitelné je dnes i rétorické uplatňování národnostních práv nebo diskuze o národnostní politice či mezietnických vztazích, protože je potlačováno jako projev separatismu nebo extremismu.

Namísto minulého úsilí o uchovávání jazyka, náboženství a kultury dnes Ujguři mizí v koncentračních táborech a bojují o holý život. Desáté výročí tragických událostí v Urumči v létě 2009 tak podtrhuje skutečnost, že Ujguři i další menšiny dnes akutně potřebují mezinárodní zastání a ochranu uvnitř i vně Číny.

Autor je sinolog a ujgurista, Orientální ústav AV ČR, klimes@orient.cas.cz