Návrh na jednání mezi KLDR a USA, s nímž přišli Američané na úrovni velvyslanců v OSN, byl severokorejskou stranou označen za „neupřímný“ (insincere). Na rozdíl od mnoha komentátorů se domnívám, že to nebylo odmítnutí, ale jasný signál, že pokud by byl návrh „upřímný“ (sincere)“, bylo by možné jednat. Místo toho přišla emotivní Trumpova reakce („They will be met with fire and fury like the world has never seen“), kterou KLDR vcelku právem označila za amatérskou.

Současná situace nemá žádné dobré řešení pro všechny. Někdo bude muset ustoupit, ale tím by mohl ztratit tvář, a to nechce nikdo. Nebo musí být někdo přechytračen, ale za hlupáka také nechce být nikdo. Bylo by dobré, kdyby se našel prostředník, který na sebe převezme část tenze a oběma stranám sporu pomůže vybřednout z patové situace. Prostředníkem by mohla být Čína nebo spíš Rusko. Jeho motivace zklidnit a nově uspořádat své vztahy s USA je asi silnější než motivace Číny zklidnit situaci na Dálném východě. Důvěra USA v ruskou diplomacii je asi také větší než její důvěra v diplomacii čínskou.

Podle toho, co bylo zveřejněno, se dá říci, že i když KLDR je ten, kdo má na svědomí současnou napjatou situaci, pak ten, kdo se chová poněkud amatérsky, jsou skutečně USA skrze svého prezidenta. Návrh velvyslankyně USA v OSN nebyl žádnou improvizací, ale reakce prezidenta na severokorejské odmítnutí a výhrůžky v podstatě ano. Hněvivý a emotivní jazyk jsou v korejských očích známkou slabosti, která se projevuje mimo jiné neschopností zvládat emoce. Odpověď, rovněž květnatá, ale chladná, že KLDR „zvažuje útok na ostrov Guam“ ukázala spíš to, že se severokorejští generálové a propagandisté výborně baví. Odborníci na americké straně jsou si toho vědomi a varují před tím, aby se USA nechaly zatáhnout do slovní přestřelky s KLDR.

Co s tím? V tuhle chvíli se USA vmanévrovaly do ne zrovna příjemné pozice. Každý jejich krok k mírovému výsledku bude KLDR vydávat za své vítězství a za doklad americké zbabělosti. Ve světě jim to nikdo věřit nebude, ale to je nezajímá – pro Kima a generály je důležitý dojem. Pokud by se jim podařilo v USA vyvolat dojem, že je třeba „přitlačit na pilu“, dostanou na svou stranu i veřejné mínění značné části světa. Přinejmenším těch, kdo věří, že největším satanem světové politiky jsou USA.

Podle některých názorů se „mladý Kim“ poněkud vymkl kontrole ze strany ČLR a poučen osudem M. Kaddáfího a S. Husajna je přesvědčen, že jen skutečná a kredibilní jaderná schopnost jej uchrání před jejich osudem. Na tom něco může být a snad proto se snaží svými skutky dokázat, že to myslí vážně.

Severokorejští generálové mají za sebou bezmála sedmdesát let boje o přežití státu a o zachování své kontroly nad státem. Jsou to oni, kdo určuje nejen strategii a taktiku severokorejské permanentní studené války, kdo určuje politiku KLDR, ale i to, kdo bude stát v čele země. Pokud „mladý Kim“ nesplní očekávání, bude vyměněn za jiného Kima. Ten současný se zdá být dobře vybranou osobou – i proto, že je tak nápadně podobný svému dědovi, polobožskému Velkému vůdci Kim Ir Senovi.

Kontinuita politiky přežití na straně KLDR je v současné chvíli taktickou výhodou, protože na straně USA D. Trump představuje určitou diskontinuitu. Generálové v KLDR (na rozdíl od radikálních kritiků Trumpa) vědí, že je to jen zdání, protože v pozadí stojí dobře vycvičení a ve stejném kontinuu, ale na jeho opačném pólu, fungující američtí generálové a tajné služby.

Jsme svědky dvou paralelních střetů. Jeden je skrytý a představuje obrovské riziko pro všechny, kdo by se zapletli do ozbrojeného konfliktu. V něm proto musí svou roli sehrát také Čína a Rusko, které jediné mají kapacitu s KLDR skutečně mluvit. Tyto dvě velmoci by také měly být schopné zastavit nebo přibrzdit raketový a jaderný program KLDR. Na něm se podílel (a možná se stále ještě podílí) Írán a do jisté míry i obě velmoci. Přinejmenším tím, že KLDR poskytly například technické prostředky schopné přepravovat rakety a umožňují, aby nakupovala suroviny a vyráběla ty komponenty, které není možné nakoupit legálně na světových trzích.

Korejci jsou sice schopní inženýři a vynalézaví improvizátoři, ale mezikontinentální balistickou raketu s jadernou bojovou hlavicí nesestavíte v garáži ze šrotu, který zbyl po dědečkovi. Spekulace médií o tom, jaké a kolik bojových hlavic má KLDR k dispozici, nejsou podložené spolehlivými informacemi. Nikdo nepopírá snahu KLDR a její určitý pokrok, ale jak se zdá, zatím nedosáhla schopnosti vyrobit takovou zbraň, která by kromě výstupu do velké výšky dokázala „přežít“ návrat do atmosféry, zasáhnout vzdálený cíl a explodovat.

Ten druhý střet je hlučná výměna slov. Nikoli názorů, ale spíš propagandistických výkřiků. Je v povaze Donalda Trumpa jako člověka chovat se poněkud teatrálně. Z tohoto pohledu je třeba také hodnotit jeho bombastická slova a emocionální gesta. Není sice zrovna pouťovým vyvolavačem, ale občas ho trochu připomíná. To je v příkrém protikladu ke strojené serióznosti severokorejské propagandistické mašiny, kterou není možné překonat, natož umlčet, barvitými výhrůžkami. Právě naopak.

Trochu víc rozvahy a perfidní diplomatické mazanosti by neškodilo. Nikdo nepochybuje, že v přímé vojenské konfrontaci nemá KLDR žádnou šanci. Stejně tak ale nemá žádnou šanci propaganda USA, pokud je vedena prostředky, které nebere vážně protivník. KLDR už dlouho různými způsoby dává najevo, že chce být brána vážně a že USA, jediný protivník, kterého považuje za sobě rovného, jsou ten, s kým je ochotna jednat. Pod podmínkou, že půjde o jednání rovného s rovným. Nevábné sousto pro Korejskou republiku, ale patrně jediná cesta, která může vést k úspěchu.

USA nemohou jít za úspěchem, kterým by byla likvidace diktatury nebo cokoliv, co by mohlo vést ke sjednocení obou korejských států. Dnešní stav je důsledkem severokorejské zatvrzelosti a strachu z okolního světa, mnoha chyb na straně USA a jihokorejské vlády (včetně spěchu s tzv. sunshine politikou), čínské politiky využívání KLDR jako iritantu USA, ruské pasivity a škodlivého přispění všech, kdo si myslí, že podporou KLDR mohou poškodit zájmy USA. Úspěchem by bylo, kdyby se podařilo diktátory v KLDR přesvědčit, že opatrná kooperace je lepší cestou pro všechny.

Je třeba důvěryhodným způsobem přimět KLDR k jednání, které nebude možné interpretovat jako její porážku nebo ústupek. Dobré rychlé řešení opravdu neexistuje a nejspíš asi budou USA muset „spolknout žábu“ v zájmu svém i nás ostatních.