V komentářích o celonočním jednání státníků o osudu Ukrajiny kupodivu chybí jeden aspekt, který má přitom zásadní povahu. Proč vlastně Vladimír Putin do Minsku jel. Sám totiž tuto noc, kterou prožil ve společnosti Merkelové, Hollanda a Porošenka, označil za hroznou. Rusko se zjevně dostalo do situace, kdy takto jednat musí.
Francouzský prezident Hollande toto jednání nazval poněkud pateticky, nicméně docela přesně, jednáním „poslední šance“. Západní lídři si totiž uvědomili, že riziko otevřené války je zcela reálné. Velmi kategorická prohlášení amerických „hawks“, tedy republikánských senátorů, především Mc Caina, ale také Obamových, řekněme, „dvorních“ jestřábů, mezi které můžeme počítat i vice-presidenta Bidena, čím dál tím zřetelněji ukazovala na to, že Obama bude, chtě, nechtě, postaven před nutnost jasně rozhodnout o tom, jak se Amerika k problému Ukrajiny postaví.
Americký prezident se takto kategoricky rozhoduje velmi nerad, nicméně v USA se nezadržitelně blíží prezidentské volby. A v určitých situacích lídr Demokratů váhat nesmí. Byť by se jednalo o mezinárodně – bezpečnostní akt té nejvyšší citlivosti, kterým by senátory požadované vyzbrojení ukrajinské armády těžkými „smrtícími“ zbraněmi bezesporu bylo. S tímto americkým odhodláním byl na konferenci o bezpečnosti v Mnichově konfrontován ruský ministr zahraničních věcí Lavrov. Pomiňme neuvěřitelně skandální neúčast českých vládních představitelů tamtéž a zaměřme se spíše na to, co následovalo. V době konání této konference byli v rámci „letecké diplomacie“ německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Hollande na jednáních o ukrajinské krizi v Kyjevě a poté v Moskvě. Německo-francouzský návrh (žádný návrh EU, protože ta jde logicky stranou, pokud se jedná o vrcholně důležité zahraničně bezpečnostní otázky – je to smutné, ale je to tak) byl Kyjevem i Moskvou uznán jako způsobilý k dalšímu jednání, které bylo domluveno na středu 11. února 2015 v běloruském Minsku (až zázračně stoupá aureola prezidenta Lukašenka jako mírotvůrce – pozoruhodné u kdysi ostrakizovaného diktátora).
Faktické dopady dohod, které byly v Minsku podepsány, a to i ze strany rebelů (pod tlakem Putina) a ukrajinských představitelů (pod tlakem německo-francouzského tandemu) teprve uvidíme. V celé krizi však hraje podstatnou úlohu důvod, proč se Vladimír Putin takového jednání vůbec zúčastnil a proč navíc tlačil na rebely, jejichž účast na minském jednání si prosadil, aby na dohodu přistoupili a stvrdili ji svými podpisy. A to přitom v situaci, kdy právě vítězili nad ukrajinskou armádou a již bylo jen otázkou času, kdy ji porazí na hlavu a dostanou tak oblasti Doněck a Luhansk plně pod svou kontrolu. V tomto přístupu ruského prezidenta určitě hrálo úlohu více faktorů, ale zdá se, že jeden z nich byl podstatný, a nebyl to faktor ekonomický. Další sankce by určitě Rusko nezastavily, Rusové jsou přinejmenším hodně skromnější než podle nich v přepychu se topící Západ (na tom, mimochodem, něco je).
To, co rozhodlo, byl s vysokou pravděpodobností faktor bezpečnostní. A to především postup NATO ve smyslu jeho vnímáni ruským prezidentem. Vyhodnocování situace, kdy dva členové Aliance (Německo, Francie) přicházejí s „posledním“ návrhem na diplomatické řešení, zároveň s poznámkou, že „potom je už jen válka“ (Hollande), zatímco zdaleka nejsilnější člen aliance (USA) víceméně jen čeká na to, jak jednání dopadnou, aby případně zahájil razantní kroky formou vyzbrojení ukrajinské armády blíže nespecifikovanými, leč smrtícími, zbraněmi, bylo pro Rusko určitě velmi vážným problémem. Podle všeho Putin a jeho lidé situaci nakonec vyhodnotili tak, že narazili na limity, kdy je NATO ještě schopno jednat diplomaticky.
Rusko totiž určitě nemá v úmyslu vyprovokovat válečný konflikt s Aliancí. Z ryze praktických a velmi jednoduchých důvodů. NATO je prostě mnohem silnější, a to téměř po všech stránkách. Jediný bod, v němž je síla Ruska a NATO srovnatelná, jsou jaderné zbraně. Těch mají oba dva dost na to, aby vyhladili život na této planetě a to několikanásobně, čehož Rusko vždy, když je v koncích, využívá. Ukrajina sice členem NATO není, nicméně země sousedící s ní (Polsko, Litva) ano, a jakýkoliv čin, který by mohl být vykládán jako útok na člena Aliance, uvádí v život pátý článek Washingtonské smlouvy. Tedy obranu člena před agresorem, a to celou Aliancí.
Nebylo by moudré si myslet, že po minských jednáních nastane ne-li ráj na Zemi, tak alespoň úplný mír na Ukrajině. Důležité je to, co se již ozývá ze zemí NATO. Je nezbytné pečlivě kontrolovat, zda jsou smlouvy dodržovány a pokud tomu tak nebude, být připraveni zasáhnout, pokud to bude nutné. Teorie her je kybernetická disciplína, která počítá s určitými cíli hráčů. Druhým mocným hráčem je Rusko. Jestli se rozhodlo skutečně již dále Západ zbytečně neprovokovat, bude postupovat podobně, tedy na plnění minských dohod dohlížet se stejnou pečlivostí. Poněkud paradoxně se můžeme spoléhat na zpravodajskou minulost ruského prezidenta a samozřejmě na příslušné zkušenosti jeho nejbližších poradců, jimž zákonitosti teorie her jistě nejsou cizí. I tak se bude jednat o Schellingův „tanec na útesu“, tak jak tomu bylo za studené války.
Autor je politický analytik
