Kdysi vyprávěl jeden člověk, který bohužel již nežije, že se ho v soukromém uvolněném povídání zeptal jeden oligarcha na to, co je to ta pokora. Bylo to v době, kdy už přemýšlel o tom, že půjde do politiky, aby to měl všechno pod kontrolou přímo, a ne zprostředkovaně. A ten dotyčný účastník rozhovoru řekl, že nebylo snadné mu na to odpovědět. No schválně, zkuste to vysvětlovat někomu, kdo slovo pokora nemá ve svém slovníku. 

Pokora je stav mysli či pocit, kdy si člověk uvědomuje závislost na tzv. vyšších mravních požadavcích, a má tak důvěru, když se to od něho očekává, a ne když potřebuje neúměrně velebit sebe sama. Pokora se projevuje skromným chováním a nesobeckostí, což jsou rysy člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z vědomí vlastní jedinečnosti a zároveň z pocitu slabosti a nedokonalosti. Víra bez pokory není vírou.

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Pokora je schopnost uznat svoje omezené limity s pokojnou myslí, není o falešných a předstíraných ctnostech. Pokora není zbožím z krámu, které se dá použít na marketingovou prezentaci. Pokora je uvědomění si toho, že svět změnit nemůžeme, ale můžeme změnit sebe. Je lepší mít přirozenou pokoru než celý život hledat její definici. Pokora nám pak umožní osobnostní růst. Je totiž poctivým a pravdivým viděním svého Já, které dokázalo porazit to malé já v nás, to zpupné a domýšlivé ego. Čím větší odpor to ego bude na naší cestě sebepoznání klást, tím náročnější ta cesta bude. Ego se tvrdošíjně brání vzdát, neboť se bojí pravdy.

Onen oligarcha a dnes mocenský big boss má také svoji karmu. Má na ostatní vliv nejen tím, co říká, co vlastní a kolik toho může ze své pozice lidem vnucovat či dokonce nařizovat. On na ostatní působí zejména tím, kým je a byl i v minulosti. Nemalému množství našich spoluobčanů vyhovuje obraz borce, který dokáže být úspěšný v každém režimu, maká, vše dokáže a všemu rozumí. Těm nevadí jeho pletky s KSČ či dokonce s StB. „Proč by měly, taková byla přece doba.“ A všechno, co na něj již vyplavalo, je pro jeho fandy, stejně jako pro něj, jen špinavá kampaň poražených závistivců. Oni nežijí v realitě, nýbrž v obrazech, které jim někdo předkládá. Jsou plné dojetí nad minulým režimem, kdy stát rozhodoval o všem.

Bylo by to doslova úžasné, kdyby se naše vrchnost opírala o pokoru vůči celé veřejnosti, vůči sobě i všemu, co život přinesl a přináší, kdyby byla trpělivá, odvážná a maximálně profesionální. Jenže tak to není. Místo toho sledujeme často až nedůstojné šarády a nekonečné přehlídky jejich zbytnělých eg. A nad tím vším trůní jeden oligarcha z Průhonic v tandemu s lánským mstivým veteránem. Český příběh v končící druhé dekádě nového milénia vyznívá jako tragikomedie či spíše karikatura a parodie. A důsledky většinových voleb mohou být a již jsou doslova fatální. Bylo by dobré znovu připomenout všem opozičníkům, že s ďáblem se nevyjednává a nesmlouvá. Nikdy a o ničem. I politika by měla znát význam slova pokora. Ona totiž není slabostí, nýbrž tolik potřebnou přirozenou a upřímnou ctností.