Populární a často opakovaná věta říká, že vědci zjistili… Většinou následuje nějaká perla. Tedy podle jedné studie vědci zjistili, když se grafologicky pokoušeli odhalit vlastnosti historických osobností na základě rozboru písma, co byli různí velikáni zač. Pamatuji se pouze na svatého Tomáše Akvinského, významného teologa 13. století, u kterého bylo konstatováno, že tento člověk má schopnosti vést velkou firmu. Možná by to tak skutečně bylo, když ponecháme stranou, nakolik je grafologie opravdovou vědou. To by bylo téma na jinou úvahu.
Faktem je, že – jak bylo kdysi řečeno o papeži Pavlu VI. jeho přítelem a spisovatelem Jeanem Guittonem – velké osobnosti mají ten samý základ a mohou vyniknout v mnoha oblastech a ne jen v té, ve které jsou známí a ve které prokázali jakési schopnosti. U některých lidí vidíme, že se nejspíš svým povoláním minuli.
Klasickým případem by mohla být třeba nešťastná osobnost současného prezidenta Miloše Zemana. Ani jeho odpůrci mu neupírají inteligenci a schopnost vyjadřování, jakýsi smysl pro humor a určitý rozhled. Kdyby tyto schopnosti využil v nějakém jiném postavení a zaměřil svůj život jiným směrem, možná by ho dnes i ta část společnosti, kterou ostentativně pohrdá, uznávala.
Jeho původní povolání, kterým bývá označován, totiž prognostik, je poněkud záhadné. Z hlavy si někdo sotva spontánně vybaví nějakého jiného, než právě jeho. Také netušíme, co kdy vlastně Miloš Zeman skutečně doložitelně prognózoval, abychom zjistili, jak to s jeho schopností v této oblasti vlastně je.
Mohli bychom si ale představit, že kdyby se Miloš Zeman nevydal na politickou dráhu a nemusel ze sebe dodatečně vyrobit sociálního demokrata (koryta, pardon, místa v boji o blaho vlasti, byla v první vlně už rozdána jiným) mohl se stát třeba významným politickým komentátorem, autorem řady odborných nebo odborně populárních knih, možná i ministrem nějakého resortu. Třeba by po sobě zanechal při své vytrvalosti a umíněnosti nějaké stopy.
Ačkoliv má pověst člověka nekulturního, možná by mohl být v určitém období krizový ministr kultury, snad by přes svou pověstnou nediplomatičnost – do značné míry zřejmě i dovedně hranou – mohl být diplomatem a v nějaké obtížné v zemi, vůči které má sympatie, být oblíbený velvyslanec.
Jestli má, nebo nemá Miloš Zeman nějaké zvláštní vazby na východní mocnosti, nejsme schopni prokázat. Třeba se to dozvíme za jednu generaci, až bude v Rusku zase na pět let nějaká polodemokracie, nebo tam udělají v archivech chybu, nebo někdo uteče s nějakými materiály.
V každém případě se obklopuje lidmi, kteří ho považují za užitečného a pod jejich vlivem se pokouší usměrňovat i zahraniční politiku naší země. Kdyby nějakou historickou náhodou, pokud něco takového existuje, byl obklopen jinými lidmi, mohl možná svůj život nasměrovat jinam. Dějiny ale neznají žádné „kdyby“, znají pouze konkrétní rozhodnutí. Tak o tom hovořil Erich Fromm, německý sociolog a psycholog. Existuje v životě něco jako „základní rozhodnutí“, od kterého se pak odvíjí všechno ostatní. Když se muž rozchází se ženou, nemá přistoupit na to, že ještě zajdou na skleničku vína, protože po ní následuje druhá a nakonec spolu skončí v pelíšku.
Miloš Zeman ve svém životě, tak jako všichni, učinil některá základní rozhodnutí, která postupně ovlivnila trajektorii jeho života. Zdá se, že v tuto chvíli už je poměrně pozdě na změnu kursu. Stejně jako na Titaniku sice viděli ledovec, ale obrat už nestačili provést. Setrvačnost byla příliš velká.
Tak už to v životě chodí, je to spíše výzva pro každého, aby zvážil, jaké základní rozhodnutí dělá a kdy je ještě šance některé neblahé trendy odvrátit. Přinejmenším je to upozornění pro všechny, v tomto případě voliče, že pokud se někdo rozběhne příliš rychle určitým směrem, už to neubrzdí.
No je to škoda, ale dějiny jsou vydlážděny ztrátami.
