Sedmdesát let po bombardování Hirošimy a Nagasaki se můžeme ptát, co jaderné zbraně světu přinesly. Kromě nebezpečí, že vypukne omylem osudová válka, přinesly mír mezi těmi zeměmi, které je mají. Jinak se válčilo všude možně a pořád. Vlastnictví jaderných zbraní dává státům vytouženou jistotu, že si je nikdo netroufne napadnout. Pokud je někdo nevlastní, nemá jistoty žádné.
Bylo by naše postavení ve světě jiné, kdyby Česko mělo jadernou bombu? Je to dost hypotetická úvaha. Ale dejme tomu. Naše věda by to jistě zvládla, technologie bychom také při naší technické vyspělosti dali dohromady. Byl by zřejmě problém, kde takovou bombu testovat, protože na to je naše země přece jen poněkud malá, ale zřejmě by to ani nebylo nutné. Tyto zbraně se stejně nepoužívají, stačí to, že je máte a že je pravděpodobné, že budou fungovat.
Je to jen taková hra, do které musíme přidat i to, že bychom se nebáli porušit mezinárodní dohody a pohádali se se spojenci, kteří sice nejsou dokonalí, ale lepší neseženeme.
Protože smyslem takové zbraně je, aby se nás někdo bál, je potřeba se zeptat, kdo by to asi byl. Je celkem jasné, že největší zděšení by nastalo v Rakousku. Ne snad, že by si ve Vídni či jinde někdo myslel, že bychom na ně bombu chtěli hodit. K tomu nemáme důvod. Spíše by nás podezřívali, že by nám mohla bouchnout jen tak, protože to neumíme. Stačí se podívat, jakou hrůzu jim nahání už Temelín.
Rusové se také bát nebudou, protože vědí, že jedna bomba by jim moc neublížila. Islámskému státu už je to jedno, protože vesele vyhrožuje několika jaderným mocnostem najednou a stejně si myslí, že to na ně změkčilý Západ nevystřelí.
Jak si získat respekt
Protože by nám taková zbraň k ničemu nebyla, bylo by lepší vynaložit zdroje na to, abychom si získali respekt nějakým jiným způsobem. Mocné Rusko už několikrát utrpělo porážku, když narazilo na odpor odhodlaného – byť mnohem menšího – protivníka. Poznali to ve Finsku, Jugoslávii, Afghánistánu, na Ukrajině a nakonec i u nás, když jim nevyšel v roce 1968 plán na zřízení „dělnicko-rolnické“ vlády. Poláci jejich nadvládě také neunikli, ale dokázali si udržet aspoň nějaké svobody. Historie ukazuje, že klást odpor se vyplácí, protože i mocnost se obává, že bude zavlečena do nějakého vleklého konfliktu, který ji bude vyčerpávat a znemožňovat.
Toho je možné dosáhnout i bez jaderných zbraní. První známkou odporu ale je, že nekolaborujeme s nedemokratickými režimy, z nichž Rusko je teď pro nás nejvýznamnější. Neměli bychom, jak to rádi dělají Klaus a Zeman, poklonkovat a panáčkovat Kremlu, popřípadě Číně. Za to si nás stejně vážit nebudou. Pak bychom měli rozkrývat dezinformace propagandy. Pokud na něco takového nějaká mocnost vynakládá prostředky, dělá to zřejmě za nějakým účelem, ne pouze pro naše vzdělání a pobavení. Chce ovládnout myšlení lidí, aby jednou mohla ovládnout je samotné. To nemusí znamenat takové věci, jako bývaly koncentráky, stačí, když je země tlačena k tomu, aby uzavírala nevýhodné dohody a nepřátelila se s těmi, se kterými se přátelit chce a podobně. Rusko a Čína neviditelný nátlak a ovlivňování dovedou.
Svým způsobem je i dobře, že žádnou atomovku nemáme a nikdy mít nebudeme, s vrchním velitelem Zemanem a s hrozbou možné Babišovy vlády v dohledu je lepší se takové hračky zříci i jen v duchu. Co by nás ale čekalo v případě nějakého konfliktu, když nemáme ani zbraně, ani důvěryhodné vůdce, si můžeme domýšlet. Nejen porážka, ale ještě navíc trapná.
