Si Ťin-pching a Vladimir Putin - dva tyrani, kteří nenávidí Západ FOTO: Štěpán Mareš / Týdeník FORUM
FOTO: Štěpán Mareš / Týdeník FORUM
Ať už soudní anabáze bývalého amerického prezidenta Trumpa dopadne jakkoli, leccos nasvědčuje tomu, že má šanci získat republikánskou nominaci pro příští volby, a tudíž volby i vyhrát. Je to vnitřní záležitost a rozhodnutí Američanů, nicméně se nás to v Evropě bytostně týká. Návrat Trumpa do Bílého domu totiž může znamenat zlom v transatlantických vztazích, který se rýsoval již v minulém období, když tehdejší prezident explicitně zpochybnil platnost článku 5 Severoatlantické smlouvy pro některé státy v případě jejich napadení.
USA s Trumpem v čele by mohly ukončit podporu bránící se Ukrajiny a přinejmenším v této agendě by došlo k rozchodu ve vztazích s Evropou a uvnitř NATO. Při vzpomínce, jak Trumpova administrativa v tichosti a bez spojenců dojednala dohodu s Tálibánem o odchodu z Afghánistánu, a na rychlost, s jakou USA v rámci toho závazku odešly za Bidenovy administrativy, nelze takovou perspektivu brát na lehkou váhu. Republikáni již delší dobu zpochybňují pokračování americké materiální a vojenské pomoci Ukrajině. A stávající administrativa opakovaně upozorňuje, že jejím hlavním zájmem je Indo-Pacifik a soupeření s Čínou.
Trumpův návrat by představoval natolik pravděpodobné strategické změny v chování USA, že jej nelze brát na lehkou váhu a je třeba se na tuto možnost připravovat. A připomeňme si, jak byly evropské státy po roce 2014 neochotné uvěřit, že by Rusko mohlo agresi proti Ukrajině dále eskalovat. Podobně se nám od podzimu 2021 jevilo jako neuvěřitelné, že by Rusko chystalo velkou vojenskou (a energetickou) válku. Přitom se s ní vyhrožovalo v ruských médiích zcela otevřeně od počátku roku. Jak bychom se měli v Evropě připravovat na výše naznačenou variantu vývoje? Zkusme formulovat alespoň několik nutných kroků.
Ukrajinu nemůžeme nechat padnout
Odklon Američanů by znamenal, že Evropa bude muset Ukrajinu udržet a podporovat v obraně proti Rusku sama. A to ve všech základních ohledech: od financí, přes vojenský materiál a zbraně až po výcvik jednotek a zajištění civilní i zpravodajské podpory. Zatím asi nejsme takové autonomie evropské obranné a bezpečnostní výkonnosti schopni. Budování evropské autonomní obranné a vojenské schopnosti je sice dnes obtížně představitelná perspektiva, podobně jako byla před rokem energetická nezávislost Evropy na Rusku. Evropská obrana ale musí vzniknout, společným rozhodnutím evropských zemí, členů NATO a EU i rodících se vojenských orgánů Evropské komise.
Rozsah takové úlohy bude vyžadovat ověření toho, kde v otázce Ukrajiny chce spolupracovat Velká Británie, jejíž kapacity by Evropě v mnohém pomohly. Nicméně, řekněme si, že do ledna 2025, kdy nastoupí nová americká prezidentská administrativa, máme pouhých 20 měsíců na formulaci nutných prioritních kroků, a to jak v oblasti samostatné evropské podpory Ukrajiny, tak pokud jde o vnitřní schopnosti evropské části NATO a nové schopnosti EU. Trump není předvídatelný politik, proto nelze spoléhat ani na předvolební sliby a „dohody“.
Globální válečná koalice proti Západu
Již dnes se odehrává ruský pokus zorganizovat globální protizápadní válečnou koalici, která by vytáhla Rusko z izolace. Především by proměnila válku Ruska proti Ukrajině v globální válku proti Západu, s přímým i nepřímým zatažením dalších zemí do tohoto geopolitického střetu, od (anektovaného) Běloruska, přes Írán a Severní Koreu. Dnes jde zejména o pozici Číny a z války a dumpingových prodejů ruských energií těžící Indii.
Vytvoření blokového konfliktu, o které usiluje Rusko, je jednou z nejméně žádoucích variant dalšího vývoje, protože by se konflikt rozšířil do diplomatických, regionálních, hospodářských i globálních procesů, kde by se mohl intenzivně rozhořet v kterémkoli z nich. Není patrně třeba připomínat, že takové úsilí připomíná počátky druhé světové války.
Hra o Čínu
V Moskvě, Washingtonu a čerstvě i na evropském kontinentě se rozběhla „hra o Čínu“. Je to evidentně nejkomplexnější a nejvážnější bezpečnostní a diplomatická agenda dnešních časů. Jde v ní o to, zda se Čína otevřeně postaví na stranu Ruska a bude jej vojensky podporovat – za cenu jeho energetického zotročení – s vedlejším cílem válečného vyčerpání Západu. Nebo zda si uchová alespoň vojenskou a diplomatickou neutralitu či autonomii. Snaha Pekingu odtlačit Kreml od použití jaderných zbraní proti Kyjevu, která zřejmě proběhla během nedávných jednání v Moskvě, je jen jednou ze strategických dimenzí problému. Druhou je otázka vztahu k Evropě a udržení hospodářských vztahů a spolupráce, limitující ruský vliv, byť v rizikovém režimu naší pokračující průmyslové závislosti na Číně, ale bez politického nadbíhání Pekingu.
Nebylo moc zábavné sledovat návštěvu francouzského prezidenta Macrona v Číně, jakkoli především motivovanou úzkým zájmem na čínském nákupu nových airbusů. Čínské deklasování unijní dimenze cesty, personifikované předsedkyní Evropské komise, ale i prvoplánové české kibicování Macronových poznámek o evropské autonomii, to vše ukázalo na komplexnost a složité vnitřní rozpory vztahů s Čínou.
My v Česku jsme sice rychle zapomněli na ponižující a bezvýsledné Zemanovo nadbíhání Číňanům, ale zatím jsme ani náznakem nezačali více přemýšlet, jak se vlastně má Evropa k Číně chovat a jak se pohybovat v rýsujících se střetech mezi Washingtonem a Pekingem, které může Trump buď eskalovat, nebo v zájmu Ruska nečekaně tlumit.
Evropská diplomacie a bezpečnostní politika
Pokud máme brzdit ruskou snahu o globalizaci jejich pro-válečné aliance v Africe, Jižní Americe a Asii, musíme být více aktivní v globální diplomacii, a to zejména společnými unijními prostředky od OSN až po zapojení rozvojové spolupráce – při objemech evropské pomoci v Africe nemohou tamní vlády hlasovat proti EU a spolupracovat s Ruskem. Zároveň nemůžeme přehlížet ani ruské a čínské aktivity v těchto agendách a teritoriích. Musíme zde začít s nimi soupeřit. Pokud se Rusku podaří ukrajinský konflikt globalizovat a namířit proti nám, a zároveň bude v USA zvolen Donald Trump, musí Evropa nalézt vlastní ofenzivní a důraznou diplomacii vůči celé řadě nových konfliktních otázek a zemí. A konečně musí dělat vlastní ofenzivní bezpečnostní politiku.
Je fakt, že dnešní nejvyšší evropští představitelé procitli až po několika katastrofálních kopancích od Moskvy. Nicméně stav procitnutí trvá a je i na nás, spolu s dalšími zeměmi východního křídla EU a NATO, abychom jej postupně přetavili do aktivní a samostatné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky globálního charakteru. Máme sice rozloženou V4 Maďarskem, Slovensko čekají hazardní volby s protievropským Ficem, ale máme také nové spojence na severu. Finsko i Švédsko si novou situaci musely vyřešit bezodkladně, a to spojeneckými vazbami a spoluprací. Neměli bychom proto otálet s nastolením této agendy na nejbližších summitech EU. Amatérským skuhráním na francouzského prezidenta nová unijní politika a energie nevznikne.
Situaci nevyřešíme ani navýšením našich obranných výdajů, kterými možná doplníme mezery v obraně, ale rozhodně neudržíme celou válčící Ukrajinu, nebo nerozložíme ruskou globální ofenzivu ke vzniku protizápadní koalice. Bez unijní váhy a síly, s Trumpem v zádech, nemáme jiné prostředky k zajištění vlastní bezpečnosti.
Rusko mezi válečnou expanzí a vnitřní implozí
Rusko můžeme vytlačit z Ukrajiny, ale vojensky jej neporazíme. Zejména při ochotě Kremlu obětovat libovolný počet svých občanů v nesmyslné válce a zcela zdegenerovat domácí poměry na způsob praxe stalinské či brežněvovské persekuce, čistek a udavačského zavírání za nesouhlas. Nemáme zájem, aby se Rusko v důsledku porážky na Ukrajině začalo rozpadat a degenerovat do nekontrolovaných „wagnerstánů“ či „kadyrovstánů“ s jaderným arzenálem v ve skladech. Je čas začít řešit otázku vnitřního vývoje Ruska, vznik jiné opozice, než jsou vnitřní extremistické skupiny okolo dnešních Putinových satelitů nebo vnitřních vojenských a bezpečnostních hráčů.
Praha se může stát místem, kde by se mohla sejít ruská zahraniční elita, uprchlá před lety nebo čerstvě před putinovskou válečnou „normalizací“. Máme dostatek organizací i státního zájmu takové setkání zorganizovat a dát prostor k zahájení opoziční, intelektuální a kulturní debaty o budoucnosti poválečného Ruska. I zde je patrné, že takovou agendu by měla podporovat primárně Evropa, naši sousedé, ale iniciativa může být naše. Pozitivní autonomie v rýsování možných budoucích scénářů i pro Rusy, jejichž život se nebude odvíjet jen od toho, jak se vyhnout povolání do války, nebo naopak, jak dostat své sportovce do Paříže na olympijské hry.
Máme poměrně hodně vlastních zkušeností nejen s Ruskem, ale zejména s diktátorskými poměry, které dnes v Rusku panují. Zkusme tyto zkušenosti uplatnit a podívat se více dopředu, byť třeba i za horizont návratu Donalda Trumpa do Bílého domu. A nečekejme, až se takové změny odehrají samy a chaoticky. Pracujme na tom, abychom případně jejich důsledky dokázali ovlivnit, nebo zvládnout.
Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
