Svíčky a hudba, pravda a láska, odkaz předků od svatého Václava přes Husa až po Mašíny, zmlácení studenti, to všechno jsou mocné obrazy, které žijí vlastním životem. Protože jsou mocné, vyskytují se i v politice, protože tam se vyskytuje všechno, od idealismu až po nájemné vraždy.
Boj proti kýči je pochopitelný, ale marný. Jde o to, že kýč k politice patří, celkem legitimně, jen by neměl být její základ.
Nebát se a nekrást (Masaryk), krev slzy a pot, (Churchill), bratři a sestry (Stalin), jsme s vámi, buďte s námi (lid komunistickým papalášům v srpnu 1968), mám sen (M. L. King), poletíme na Měsíc, ne proto, že je to snadné, ale protože je to obtížné (Kennedy), pravda a láska musí…atd. (Havel), pane Gorbačove, zbourejte tu zeď (Reagan). To všechno jsou slavné výroky, které nesou v různé míře známky kýče. Ve své době a na svém místě měly nějaký mobilizační význam, byť jejich obsah by se dal zpochybnit. Proč letět na Měsíc, když tam nic není, proč říkat lidem bratři a sestry, když jsem je předtím posílal do koncentráků? To je ale jiná otázka.
Kýč má několik znaků. Jedním z nich je vzbuzení rychlé emoce. Dalším to, že se člověk dojme nad svým vlastním dojetím. Je prvoplánový, nemá žádnou další interpretaci. Nevyžaduje další přemýšlení. Umělecké dílo můžeme pochopit třeba i dost odlišně, než zamýšlel tvůrce. Je snadno reprodukovatelný. Opakuje to, co pozorovatel už dobře zná, třeba v knihách Dana Browna se vyskytují jen notoricky známá díla Leonarda da Vinci a místa, která pak bude možné navštívit podle cestovních průvodů. Když doutník, tak kubánský. Když Ježíš, tak dlouhovlasý a s ovečkami.
Politik pak používá známé a emoce budící pojmy, jako vlast, národ, hrdinství, budoucnost, odpovědnost, korupce, vlastizrada a podobně. Líbá děti, fárá v přilbě do dolů, hovoří s prostým lidem, jezdí na traktoru, křepčí v tanečním reji na setkáních menšin, vzpomíná na své těžké dětství a jak se vypracoval od nuly, rozdává pamlsky, sveze se hromadnou dopravou směrem tam za účasti kamer a limuzínou zpět. Odkazuje na slavné kapitoly dějin, na kterých nemá žádnou zásluhu, jako jsou různé historické bitvy a významné počiny bývalých panovníků.
Je kýč nebezpečný? To je sporné. Je zjevně manipulativní, protože chce změnit lidskou mysl, proto se využívá třeba v reklamě. Ne vždy jde o přímo negativní úmysl, třeba když jde o fotografie nebohých dětí budících soucit, aby tvůrci získali peníze na charitu. Jindy jde jen o čistý byznys, když třeba tvůrci představují různé šťastné hopkající rodinky, aby si lidé opatřili životní pojištění.
Podle Václava Černého jsou dva druhy kýče, jeden vzniká ze zištných důvodů, ten druhý je dán neschopností autora vytvořit něco jiného. Kromě ideového kýče, jako je například vlastenectví mluví o kýči moralisticko-citovém. Takové jsou podle Černého zakotveny v měšťácké vrstvě, která si tak kompenzuje svůj pocit třídní méněcennosti (jsme lepší, než si někdo myslí).
Kýč k politice neodlučně patří. Ne jako její podstata, ale jako jeden z jejích nástrojů. Jasné poselství, rychlé vzbuzení emocí (času pro klip nebo pro bonmot při projevu je málo a nelze riskovat nepochopení u průměrně inteligentního příjemce).
Kýč k politice patří jako jeden z jejich nástrojů, stejně jako používání statistik (v horším případě falšování), vtipy, jedení chleba a soli, písně a párky a balónky, tanec, zvedání malých holčiček a jejich líbání, dávání almužen a líčení utopických světlých zítřků. Nelze jinak a protřelý politik to ví. Je to celkem legitimní a nemá cenu se nad tím pohoršovat, protože to je stejné jako se pohoršovat nad tím, že voda teče z hora dolů. Kýč může sloužit dobré věci, stejně jako může sloužit věci špatné. Národ může být floskulí použitou stoupenci diktatury, stejně jako demokratickou opozicí.
Doby skutečných nebo domnělých společenských zvratů, jako jsou revoluce, převraty a podobně, jsou kýčů plné. Problém je v tom, když se zamění za podstatu politiky samotné, totiž že politika je správa věcí veřejných, která se děje pomocí politických stran, které zastupují zájmy lidí, především ekonomické, v moderní době stále více zájmy názorové.
Moc leží vždycky na zemi. Nejde jen o to ji zvednout, ale pak ji taky v rukou udržet a zajistit celou tu administrativu kolem. Smát se lidem se svíčkami a vlajkami není těžké. Těžké je si ty lidi shromáždit a potom je přimět jít volit toho, kdo shromáždění svolal.
Aby bylo jasno, pro demokracii představuje takový Andrej Babiš větší nebezpečí, než je je řádění rusko-čínské loutky na Hradě. Stejně se ty čínské kšefty nějak nedaří. Babiš představuje kumulaci moci, o jaké se Zemanovi ani nesní. Nebezpečí bývá často nezřetelné a ne každý jeho projev se hodí pro vizualizaci a happening. Kreslit pavouky Babišových ekonomických zájmů a popisovat zlo EET a nákup Mafry za podivně vydělané peníze je na místě, ale masovou demonstraci kvůli tomu nikdo nesvolá, protože by na ni nikdo nepřišel. To není dobré ani zlé. To je jen fakt. Až někdo vymyslí srozumitelný mýtus o Babišovi, tak nad ním vyhraje. Zatím je Babiš takový dobrák, miliardář z lidu ve svetru, co to myslí dobře. Proto možná padne Zeman dříve než Babiš.
Jenže lepší tohle, než nic.
