Byl to na sobotní akci všelijakých velkovlastenců a Slovanů moment, ke kterému se stojí za to vrátit. Řečník pravil, že je Zeman „pravdivý“. Jistě, mluvčí, jak bylo patrné, moc bystrosti nepobral, ale Zemanovy lži jsou tak proslulé, že je záhada, jak mu může věřit nejen vlastenec ze čtvrté cenové skupiny, ale polovina dospělé populace. Máme-li věřit průzkumům. Ovšem plus minus jim věřit asi můžeme, když toho člověka, který tu lže už od devadesátých let, pořád někdo volí.

Záleží pochopitelně na tom, co znamená slovo „věřit“. Někteří lidé jsou skutečně prostí a nemají problém s tím, že pojmou dva protikladné názory, třeba že uprchlíci nechtějí pracovat a ještě navíc seberou našim lidem práci. Nebo že někdo, kdo svůj život zaměřil na získávání peněz, bude mít jednou dost.

Tady jde ale o něco jiného, o to, jak věřit někomu, kdo je lživá osoba. Jediné vysvětlení zřejmě může být, že to některým lidem prostě nevadí. Jak se kdysi v Americe říkalo o některých jihoamerických diktátorech, „je to sice parchant, ale je to náš parchant“. Nejde o člověka jako celek, ale o to, jestli v něčem, co považujeme za podstatné, odpovídá dotyčný našim hodnotám. Například jestli Zeman vulgárně promluví o lidech, které někdo nemá rád, o uprchlících, pražských intelektuálech, profesorech a podobné havěti, která určitě nic nedělá. Plní tady vlastně stejnou funkci jako plácačka na mouchy. Hnusná a špinavá, ale hlavně že plácne. Polévku s tím míchat nebudeme, ale na tohle dost dobrý.

Je jasné, že racionální debata a fakta tu nehrají roli a v některých případech je diskuse zbytečná. Pak je tu možná zóna osob, která by se nějak přesvědčit dala, ale je s tím prostě hodně práce a vyžaduje to nějaký talent. Velké talenty se nerodí bohužel moc často, proto mají plácačky zemanovského typu dost často navrch.