V kupé rychlíku sedí tři muži. Vlak ujíždí, ale náhle se skřípěním brzd zastaví. Stojí minutu, půl hodiny, dvě hodiny… Jeden z mužů, Klement Gottwald, zvolá: „Přiveďte sem mašinfíru, skončí na šibenici!“. Druhý, Antonín Zápotocký, si vyhrne rukávy a povídá: „Sakra, chlapi, jdeme to opravit!“ Třetí, Gustáv Husák, praví: „Nie! Stiahneme roletu a budeme sa tváriť, že vlak ide.“

Husákův přístup byl charakteristický pro to, co nastalo s jeho působením ve vedení KSČ v dubnu 1969. V těch dnech na Filozofické fakultě UK probíhala druhá velká stávka a ve velké posluchárně jsme se přeli o text rezoluce. Bočním vchodem vstoupil jeden ze studentských vůdců, dnes známý politolog, přistoupil ke katedře, vzal papír s rezolucí, zmačkal jej a hodil pod stůl. „Tohle je to jediný, co s tím můžeme udělat. Husák se právě stal generálním tajemníkem ÚV KSČ,“ řekl. A bylo hotovo. Nastalo období „Husákova osvíceného absolutismu“ (také výrok onoho politologa). Později v Moskvě analogické a souběžné období svých dějin nazvali obdobím stagnace. Rusky se to řekne „zastoj“. Řekl bych, že je to výstižnější slovo.

Husák byl jen vrcholek ledovce, muž na špici. Nebyl oběť, chtěl to tak a podařilo se mu to. Nevím, jestli je pravda, že zabránil politickým procesům. Jeho hodnocení v mých očích to nijak neovlivňuje. Husák byl přímo zosobněním procesu zvaného normalizace. V ní se mstili a revoluční spravedlnost nastolovali fanatici i všeho schopní oportunisté, prospěcháři a zbabělci.

Statisíce lidí přišly o práci. Stát bez mrknutí oka obětoval vše, co investoval do jejich vzdělání, a i jejich dětem ztížil cestu k normálnímu občanskému životu. Mnozí z nich se stali oběťmi vydírání – jak odmítnout nabídku, když důsledkem může být třeba to, že pro své dítě nedostanete léky? Takových případů bylo mnoho po celých těch nekonečných dvacet let.

Z univerzit byli vyhozeni nebo odešli lidé, kteří měli studentům co dát, ale učili by je přitom kriticky myslet. Museli z cesty. Dozvěděl jsem se až po letech od tehdejšího vedoucího naší katedry, že nás jako ročník prostě obětovali – bylo jim úplně jedno, co s námi bude po studiu. Začali jsme totiž studovat v roce 1968 a byli jsme všichni potenciálně „infekční“. Několika se podařilo získat „potvrzení o bezinfekčnosti“ a působili na téže katedře ještě po roce 2000. Na FFUK to nebyla žádná výjimka a tak se tam normalizace poněkud protáhla.

Najít zaměstnání odpovídající kvalifikaci bylo pro část občanstva stejně složité jako dnes, když je člověku pětapadesát. Mám s tím své zkušenosti a nebyla to žádná legrace. Našel jsem práci na tři měsíce a zůstal jsem tam dvanáct let. „Barák“ byl plný lidí v podobné situaci, dobře jsme si rozuměli, a protože jsme odváděli kvalitní práci, byl spokojen i soudruh ředitel. Inteligentní a vzdělaný, drsný a cynický. Někdy v době „perestrojky“ jsem se ho zeptal, proč „nás“ nechtějí pouštět na Západ. S úsměvem odpověděl: „Protože byste viděli, že čert není tak chlupatej!“

Normalizační kádry trvale poškodily několik generací, takže škody pociťujeme dodnes. Normalizačními kádry byli všichni staří bolševici, kteří si přáli obnovit režim padesátých let, a všichni ti noví, kteří věděli, že to je nesmysl, a nastolili obdobu brežněvovské diktatury.

Podstatné bylo, jak věci vypadají, nikoli jaké jsou. To pochopil každý a následky neseme dodnes. Lajdáctví se odpouštělo, aby se to „nahoře“ nedozvěděli, průšvihy se ze stejných důvodů zametaly pod koberec (proto z naší katedry nebyl vyhozen jediný student – její šéf, jeden ze čtyř hlavních normalizátorů FFUK, by musel připustit, že nemá katedru pevně v rukou). Podstatné bylo tzv. výkaznictví, nikoli reálný výsledek. Podle toho to taky dopadlo.

Byli jsme technologicky zaostalá země s několika zdánlivými ostrůvky pozitivní deviace, které byly ve skutečnosti jen laboratoří normalizačních bolševiků. Jako například JZD Slušovice, jehož někdejší soudruh předseda je dnes senátorem za stranu pana prezidenta. Vysoké školy nabízející průměrné a podprůměrné vzdělání pro synky a dcerky zasloužilých normalizačních soudruhů. Dnes jich máme na rozdávání v čele s předsedou nejoblíbenějšího politického hnutí. Noviny, které se nedaly číst a v jejichž tradici pokračuje nejen vyřvávající neobolševický plátek, ale i mluvčí pana prezidenta, pocházející z této stáje.

Parlamentu, sídlícímu v tehdy nové budově, se říkalo „Na Kejvalce“. Byl ovládaný členy strany, která dodnes (pod mírně změněným jménem) v parlamentu působí a jejíž poslanci a poslankyně by nás nejraději viděli zase v sedmdesátých letech husákovského blahobytu.

Nadšení a zápal roku 1918 nebyly nalomeny samotnou nacistickou okupací, ale vznikem druhé republiky a pak existencí protektorátu a protektorátní vlády. Euforie po osvobození a víra v možnost radikální změny k lepšímu byla nejprve utlumena děním v padesátých letech a definitivně zdiskreditována v srpnu 1968. Normalizace pak už v podstatě „dorazila“ většinu zbývajících jedinců, kteří si uchovali svobodnou mysl, víru v možnost alternativního uspořádání, sebevědomí a zájem o „věci veřejné“.

Důsledky pociťujeme dodnes. Pomalu se situace lepší, protože dospívají lidé, kteří normalizaci neprožili a jejich rodiče na ni mají jen matné vzpomínky. Vyhráno ale není, jak můžeme vidět dnes a denně. Z prostoru, který byl přístupný „normalizačním kádrům“, totiž z oblasti podnikání, na nás vylézají stále ještě životaschopní zplozenci husákovské stagnace. Metastázují do politiky, protože jim to umožnili politikové, kteří nebyli schopni vnímat, jak hluboko v nich i v nás zůstaly stopy po normalizaci.

Jak hluboko se do lidských myslí doslova zažrala zničující idea jediného správného pohledu na svět. Jak pevně lidé věří, že jim všichni (rozumí se „oni“) lžou a že se s tím nedá nic dělat. Jak pohodlné je dělat, že vlak jede!

Taková mysl snadno a ráda podlehne iluzi, že nastal čas příchodu spasitele, který potrestá zlé a odmění spravedlivé. Nenechte se mýlit – tato prastará idea je i páteří komunismu v jeho nejhorších inkarnacích. Potomci husákovských normalizátorů v ní byli vychováni. Ne proto, aby jí věřili, ale aby ji uměli používat. Dělají, co mohou, a zlenivělé mysli tomu přikyvují.