Lidská paměť je neuvěřitelně ohromující. Všechna ta jména, čísla, znalosti a informace, co si dokážeme zapamatovat. Ještě méně uvěřitelné však je, jak snadno člověk zapomíná na věci, které jsou skutečně důležité.

Dvacet osm let se může zdát jako dlouhá doba, ale v kontextu historie je to prakticky mžik. Přesto čím dál tím víc lidí zapomíná na naše dějiny. Demografickým vývojem tu dochází k nezastavitelnému deformování generačních principů – mladí lidé totalitu nepamatují a jejich obrázek je permanentně zkreslován vnějšími vlivy, těm starším se zase postupně vytrácí negativní emoce s minulým režimem spojené a snad i začínají mít pod tlakem naší nedokonalé kapitalistické politiky dojem, že za komunistů skutečně bylo líp. Z toho bohužel plyne, že jak se naše satelitní příslušnost k Sovětskému svazu historicky vzdaluje, začínáme být lhostejnější k dnešním totalitním tendencím, a ti, kteří mají touhu a moc toho využít, jsou silnější a silnější.

Oficiálně jsme parlamentní demokracie. Klíčovým prvkem by tu tak měl být logicky parlament. V praxi se však pohybujeme někde na hranici mezi firmou a prezidentskou republikou. Tuto hranici důsledně budují dva muži, které spojují podobně silné, ač odlišně motivované autoritářské tendence – oba pohrdají parlamentem, oba mají vůdcovské sklony, oba se cítí být spasiteli a zároveň mučedníky, oba jsou duševně velmi silní, ač se to tak přinejmenším u Miloše Zemana nemusí zdát, oběma chybí elementární hranice morálky a neváhají porušovat ve svůj prospěch nejvyšší zákony naší země.

Miloš Zeman si libovolně ohýbá ústavu, manipuluje s parlamentem a chová se, jako by byl ústředním mužem republiky, aniž by tušil nebo si chtěl připustit, že čelním představitelem u nás je premiér, a nikoli prezident. Posouvá tak z vlastní vůle a bez ústavní podpory pravomoce prezidenta směrem k zemím jako Francie či USA, ačkoli by se očividně přiblížil raději směrem k Rusku nebo Číně; sám ale ví, že cesta tam je zabarikádovaná stále ještě fungující přirozenou nechutí Čechů vuči Východu, a tak jsou jeho kroky relativně opatrné. Ona emocionální vazba vůči východním zřízením je však natolik silná, že své sympatie nedokáže skrývat. A Babišovi-Burešovi to evidentně nevadí.

Ten volí trochu jinou strategii, jak rozložit zdejší demokracii. Nepoužívá k tomu ideologické, ale spíše pragmatické prvky – snaží se ovládat Českou republiku jako firmu, vytváří precedens přímého propojení mezi byznysem a politikou, kupuje média, protože jejich prostřednictvím má možnost fatálně ovlivňovat veřejné mínění. I to jsou praktiky, které se neslučují s demokratickými hodnotami, které jsme si v rámci východní Evropy na přelomu osmdesátých a devadesátých let symbolicky vybojovali.

Nechci tvrdit, že mezi Babišem a Zemanem existuje nějaký formální „mocenský pakt“, jak se domnívá Bohuslav Sobotka. Oba jsou samozřejmě velmi zdrženliví v prozrazování toho, jakými reálnými vazbami na sebe vzájemně působí, Sobotka však má pravdu v tom, že určitá mocenská kooperace mezi nimi, přinejmenším na vědomé nepřímé bázi, bezesporu funguje. Oba jsou si dobře vědomi toho, co jim jejich spolupráce přináší, a oba na tom získávají. Šli by sami proti sobě, kdyby se tomu v této fázi bránili. Nejsou sice vzájemně nutně závislí na svých slovech a činech, ale navazují na sebe. A to jim stačí.

Setkal jsem se s názorem, že aby se tu politika změnila v trvale funkční systém, chtělo by to nějakou výraznou autoritu, jednoho člověka, který by byl natolik inteligentní, znalý, silný, pokorný a lidský, že by země pod jeho vedením po všech směrech rostla – politicky, ekonomicky i duchovně. Natolik vyrovnaný, aby ani s formálně absolutistickou mocí neměl tendence vládnout ve svůj prospěch. To je však utopická vize, kterou si nechávám líbit leda v mimořádně naivních snech. Žádná taková idylická autorita nemůže existovat už z povahy člověka a jeho přirozené proměnlivosti a nevyzpytatelnosti.

Momentálně tu však máme, přinejmenším z pohledu velké části veřejnosti, rovnou dvě takové autority. Akorát že obě sledují primárně svoje zájmy, což je očividné už z jejich aktuální pozice – Andrej Babiš chce v říjnu vyhrát volby, stát se premiérem a dál ovládat českou politiku ve prospěch Agrofertu, Miloš Zeman chce a potřebuje zvítězit v prezidentské volbě a dál násilím (tzn. proti vůli lidu) posouvat Českou republiku zpátky tam, odkud jsme ji nenásilně vytrhli před oněmi osmadvaceti lety. Tito dva lidé, když jsou zvlášť, mají velmi výraznou moc. Ale společně se jejich moc stává téměř nepřemožitelnou. Samozřejmě s jedinou podmínkou – mají-li výraznou podporu veřejnosti. Což mají.

Kdysi jsem narazil na jednu diskusi, kde se řešilo, nikoli v souvislosti s Babišem či Zemanem, jestli jednou budeme mít všichni po orwellovsku čipy a budeme nepřetržitě sledovatelní. Někdo zmiňoval, že by přece lidé nikdy nedopustili, aby se to stalo, že by si takové čipy nikdy nenechali implantovat. Pak se tam ale objevil argument, který mi dodnes nedá spát – nebude to tak, že by nám tyto čipy někdo implantoval násilím nebo bez našeho vědomí. Bude to tak, že nám ty čipy vnutí svou geniální manipulativní argumentací, až je nakonec sami budeme vyžadovat.

Nebojím se čipů. Ale s Babišem a Zemanem se to má principiálně velmi podobně. Oba jsou geniální ve své bublině, oba mají své voliče a příznivce omotané kolem prstu, a přestože jsou oba něco, co naše země rozhodně nepotřebuje, realita je taková, že se jich prosíme o to, aby nám vládli, a podle všeho to vypadá, že se jich o to budeme prosit i dál. Vnucují nám tak představu, že jsou to nejlepší pro naši republiku, a tím víc, čím víc jim to žereme a čím víc jejich falešně mesiášské služby vyžadujeme, postupně rozkládají naši demokracii ve svůj prospěch. Ne za našimi zády, ale tak, že nás přesvědčili myslet si, že je to správné.