Tuto otázku jsem zaslechl v rozhovoru dvou mladých dam v metru. Měly roušky a povídaly si o trudné současnosti. Používaly termín „distanční život“. Distanční výuka dětí, distanční práce, distanční partnerské vtahy, distanční nákupy, distanční kultura a sport, distanční kontakty s přáteli a širší rodinou, distanční volný čas a dovolené, distanční podpora vyvoleným, distanční všechno a na nekonečně dlouhou dobu. Všichni jsme se stali distančními i vůči sobě samým.

Distance je odstup, distanční je tedy vzdálený, neosobní, neblízký, v distančním světě zoufale hledáme alternativní kontakty a naplňování náhradních potřeb. Tento režim prospívá multimediální komunikaci, a tedy poskytovatelům internetových a komunikačních služeb, e-shopům, rozvozům jídel ze zavřených vývařoven, a ze všeho nejvíce farmaceutickým výrobcům nejen vakcín a léčiv proti zhoubné čínské viróze, ale i všem, kteří chrlí různé medikamenty na úzkosti, deprese a pocity strachu a obav. Distanční život drtí lidstvo nebývalou silou. O tom všem si ty dvě dámy v metru povídaly. Ze všeho nejvíce jim bylo líto jejich ratolestí. Prý si ničí zrak věčným koukáním do počítačů a mobilů, tloustnou, nestýkají se s kamarády, jsou nevrlí, a jejich učitelé jim přes ty monitory už lezou na nervy.

Tak, to všechno víme, ale co bude dál? Opoziční politici jezdí o víkendu za všeználkem do jeho průhonické sokolovny, pan ministr zdravotnictví vůbec nepůsobí zdravě a nikdo neví nic, tedy kromě komunistů, kteří opět kapitalizují svoje vyděračské pozice. Metoda pokus-omyl běží už skoro rok, a síly i zdroje docházejí. Moudří duchovní učitelé radí se navracet k přírodě, ke kořenům poznání, k procházkám, k umění být sami se sebou, k nové vnitřní síle. Ale jak dlouho se to dá praktikovat a jak úspěšně? Roste anonymní spotřeba nejen léků, ale i domácího pití alkoholu. Špatně se plánuje, tedy pokud zrovna nepronajímáte marnou polní nemocnici na kraji Prahy anebo nevozíte respirátory z Číny apod.

Dříve jsem svým rodičům říkal, že ty jejich historky z poloviny minulého století zněly archaicky jako z období po Bílé hoře, ale dnes už je jasné, že svět budeme dělit na předkovidový, kovidový a pokovidový. A taky to bude jednou (snad) dávnověk. To je a bude opravdu velké téma nejen pro epidemiology, ale i pro filozofy, historiky, žurnalisty, politology, sociology, psychology, psychiatry, ekonomy a pedagogy, a vlastně pro nás pro všechny včetně lékařů všech dalších specializací. A pozor! V neposlední řadě i pro soudce a právníky.

Čím větší chaos vedení země vytváří, tím větší škody páchá, a to nejen na zdraví ohrožených skupin, na počtech úmrtí, ale i na duševní pohodě občanů a celkové kondici a reputaci země. Nemyslíte si, že by ten někdo nejmenovaný měl už konečně hodit ručník do ringu? Jemu jde jen a jen o jeho vlastní přežití a osobní profity… My ho moc nezajímáme, snad pouze jen jako konzumenti jeho holdingové produkce. To je na tom všem ta největší tragédie. A není pravda, že je to všude stejné. Teď si jezdí pro rady do Uher… Komentáře již netřeba. „Tak dobrou chuť, vážení a milí, ke koblihám z Penamu a trochu další trpělivosti při očekávání nové várky rouškovného.“ A máme ten náš distanční věk na věky věků. Čo bolo, to bolo, on je terazky majorom.

Obě dámy z metra skončily rozhovor touto trudnou předpovědí. Pod jejich rouškami nebylo vidět, že jim do smíchu moc nebylo. A nejen jim.