Jedenáctého srpna roku 1968 slavil Jan Palach dvacáté narozeniny. Možná, navzdory všem přicházejícím varovným signálům, stále ještě doufal, že o svém osudu budeme moci rozhodovat sami. Deset dní nato k nám vtrhly tanky armád Varšavské smlouvy. Sovětští komunisté rozhodli o okupaci vzpouzející se země, která se zvolna zbavovala strachu a začínala volat po svobodě.

Požadavek na změnu ve společnosti pramenil jednak ze zkušeností generace, která vyrůstala v demokratickém ovzduší První republiky a mohla přesně porovnat, co se stane s lidmi, kteří jsou zbaveni svobody rozhodování o sobě samých, o tom, jakou cestou se vydají, aby zúročili své talenty a schopnosti. Rozdíl mezi „před a po“ byl nepopsatelný a nepochopitelný pro nikoho, kdo to nezažil. Ale existovala i další velká síla volající po změně. Byla to nová generace, která neměla zkušenosti svých rodičů a prarodičů, a nemohla tudíž porovnat kvality života ve dvou odlišných systémech, v demokracii a v totalitě.

Tito mladí lidé, mezi nimi i Jan Palach, se narodili až po komunistickém puči v únoru 1948. Jistěže znali historii své země a své rodiny, ale bylo jim dvacet let. Život byl před nimi a viděli zcela jasně katastrofální výsledky budování socialismu u nás. Po teroru padesátých let, po rozvratu soukromého vlastnictví a pronásledování církví, po vraždách, věznění a vyhánění demokraticky smýšlejících občanů ze země se ukazovalo jasně, že komunistický systém je ze své totalitní podstaty v rozporu se vším, co představuje život svobodného člověka. Jan Palach sám záhy poznal, v jakém otrockém postavení se nachází. Pro svůj „živnostenský původ“ se na vytoužená studia filozofie dostal až v uvolněném roce 1968. Předtím by takovou šanci neměl, v padesátých letech by šel s trochou štěstí do učňáku a potom k pétépákům.

Ale v druhé polovině šedesátých let se situace zvolna měnila a očekávání ve společnosti stoupala. Média postupně psala svobodněji, absolutní cenzura končila, probouzely se různé názorové proudy. Mladí lidé zahlédli svou šanci. Kdo jiný, než právě oni, by na tento vývoj mohl reagovat s takovou mírou pozitivní naivity, s obrovskými nadějemi a s vírou ve vlastní síly? Naivita mládí se 21. srpna roku 1968 utopila v krvi a v prachu přijíždějících okupačních vojsk. Ale ještě stále doutnala jiskra naděje a víry: že obstojíme, nepodvolíme se, neohneme hřbety, že se o svou svobodu popereme.

To se nestalo. Kdo mohl a stihl to, emigroval a ztratil domov. Ti, kteří zůstali, byli paralyzováni šokem z okupace a jejich neorganizovaný odpor rychle slábl. A kovaní komunisté, kteří okupanty do naší země přivolali, byli opět na koni. Události se odvíjely jako přes kopírák, museli si myslet pamětníci roku 1948. Rozdělení občanů na normalizované a normalizující, opětovné spuštění cenzury, trestání názorových odpůrců. Padala opona naděje, vracely se staré kulisy a veškerý veřejný prostor obsazovaly staré nebezpečné komunistické figury, jakešovsko-husákovští „myslitelé“, domácí udavači a jejich řídící důstojníci v StB a v moskevské KGB.

Než to propuklo v plné síle, sahali někteří po záchranné brzdě. Zbaveni naivity, ještě se nevzdali naděje a víry. Slova nemohla být slyšet, zbýval čin. A tak na Václavském náměstí v Praze běží hořící mladík. Lidé strnou, nastane zoufalé ticho, nejenom u nás. Jan Palach zemře, smuteční průvod vyprovází na hřbitov nejenom jeho popálené tělo, ale i myšlenky a představy, které symbolicky na dlouhá léta skryje víko jeho rakve. Ta je po čtyřech letech násilně otevřena a posvátný klid pohřbeného porušen. Bez vědomí rodiny jsou Janovy ostatky vyzdviženy z hrobu na Olšanských hřbitovech a spáleny, tentokrát skutečně až na prach. Popel odvezen tajně a narychlo do Všetat. Komunisté se báli mrtvého i jeho hrobu.

Čas od času se vedou polemiky, zda čin Jana Palacha, nejtragičtější, jaký si umíme představit, měl smysl. Co změnil? Lidé se přece podvolili, komunisté nad nimi plně obnovili svou totalitní moc. Propadli jsme se do hodnotového i materiálního marasmu, z něhož jsme se ani po padesáti letech od Janovy smrti zcela nevzpamatovali. Takový pohled odmítám. Znamená malověrnost, přikrčenost, výzvu ke zbabělosti. Jako všechny veliké činy v historii, i smrt Jana Palacha působí dlouhodobě. Na ty, kteří zůstali, a jsou pamětníky události, ale i na jejich potomky. Je do nich obtisknut a nakonec i s velkým odstupem času projeví svou sílu a téměř zázračně znovuvstoupí do života společnosti. To je to, čemu říkáme odkaz: myšlenka, která má nezničitelnou sílu a jejíž pravdivost se vždy prodere přes nánosy lží, nenávisti a násilí na povrch. Svoboda a její absolutní cena, to nám Jan Palach vzkazuje a to platí. Bez svobody není život.

Všichni, kteří s odvahou a nepoddajností čelili po Palachově smrti bezpráví, z jeho činu nabírali sílu. Museli občas myslet na to, že on hořel a uhořel a že jeho vzkaz, prosby a touhy nesmí zůstat spolu s nimi zavřeny za zdmi věznic nebo pohřbeny v komunistických trezorech. Že absolutní čin mladé duše opět otevře oči i srdce lidí.  Překoná brány věznic i ostnatý drát svazující téměř půl století naši svobodu. To se před třiceti lety stalo.

Vědomě se bráním použít paralely k dnešku. Každý si je umí najít a domyslet sám. Ale jednu věc musím zmínit: absenci nějakého zamyšlení o odkazu Jana Palacha pro dnešní mladé lidi od ministra školství. Nezaznamenala jsem dosud nic. Žádnou výzvu ke studentům, jejich rodičům či pedagogům. Žádné doporučení, aby se tomuto zásadnímu momentu našich moderních dějin školy věnovaly nějakým speciálním programem. Existují dokumenty, filmy, knihy, výtvarná díla, jejichž prostřednictvím lze Jana Palacha uvést do života dnešních žáků i studentů, a na jeho příkladu jim pomoci pochopit a poznat naši nedávnou historii. Místo toho pan ministr dlouhodobě řeší a komentuje bezplatné obědy ve školách. Je to až tragikomické pojetí jedné z nejdůležitějších úloh státu. Budu doufat a věřit, že i bez pana ministra ve školách Jana Palacha připomenou.

Je skvělé, že se ozývají a organizují lidé na sociálních sítích a na Jana Palacha vzpomenou. Já doma za oknem zapálím svíčku a otevřu knihu Jana Zábrany Celý život, kde je tento zápis: „Místo toho, aby šel ten den domů, jako druzí kluci v jeho letech, rozhodl se ten den odejít do dějin…“

V deníkových záznamech z roku 1974 je Jan Zábrana hodně osobní, mluví o morálním závazku spisovatele: „Mám se snad dát do party s lidma, kteří každým otevřením huby a každým sáhnutím na pero chčijou a serou na Palachův a Zajícův hrob? Teď se ušklíbnete, vážení příznivci a přátelé, a řeknete, že…no…snad…po šesti letech tohle není tak horké, zvlášť když není jiná možnost, jiná naděje… Jenže pro mne je to horké, pro mne to je pořád tak horké jako ten den, kdy hořeli. A nikdy to pro mne ani o chlup míň horké nebude.“

Autorka je poslankyně ODS.

Revue Forum Banner
Miroslava Němcová
Další články autora