Dnešní koronavirová epocha je zatěžkávací zkouškou pro celou naši planetu, pro jednotlivé země, nejrůznější komunity, rodiny i jedince. Dostáváme vrchovatou porci nejistoty a mlhavé perspektivy o možném návratu do normality. Jednotlivé země zvládají svůj boj s covidem různě. Dočasní správci našich daní, tedy naše vláda, patří nyní v mezinárodním srovnání mezi ty nejméně úspěšné, s nízkou mírou důvěry a respektu, ale s notnou dávkou chaosu a nevyzpytatelnosti. Naštěstí máme poměrně robustní zdravotnický základ, který funguje do značné míry nezávisle na pokusech a omylech vládní party.
Covid se v české kotlině očividně zabydlel a ještě nějakou blíže neurčenou dobu bude ovlivňovat způsob našeho omezeného života. Nebýt mnoha vládních chyb v uplynulých měsících, tak minimálně nemusely být dnes zavřené školy.
Základním kapitálem lidstva je životní energie. Okrádat člověka o tuto radost vede k zásadní disproporci ve společnosti a následně k její zhoubné devastaci. Současný nouzový stav obnažuje trhliny v samotných základech života společnosti. Platí to i o mikroklimatech rodinného prostředí. Rodina je základ státu a škola je základ života. A když je ve fatálním permanentním ohrožení obojí, pak se v existenčním ohrožení otřásají i pevné body našeho bytí. Je namístě říci, že každá velká krize může být i velkou výzvou k pozitivní proměně, ke změně životních zvyků i zlozvyků, k návratům ke kořenům poznání, k hledání a nalézání sebe sama. Horší než pandemie virového onemocnění je pandemie strachu a bohužel i pandemie davové hysterie.
Není divu, že skokově narůstají počty těch, kteří trpí úzkostmi, depresemi a pocity beznaděje. Vratký základ společnosti, tedy kult konzumu (nakupování a hromadění veskrze nepotřebných věcí) a všudypřítomná mravní relativizace, nám také předkládá svůj účet. Duševní pohoda přímo a zákonitě souvisí s fyzickou kondicí a úrovní imunitního systému každého z nás. Nejohroženější jedinci jsou ti, kteří žijí o samotě nebo dokonce v izolaci, jsou vyššího věku, žijí nezdravě, mají nadváhu a několik diagnóz tzv. civilizačních chorob. Pak stačí, když ten čínský prevít o ně jen lehce zavadí. Ale zdaleka nejsou v ohrožení jen starší osamělí lidé. Zkuste se vžít do situace české rodiny se třemi malými školáky v režimu distanční výuky, toho času třeba v karanténě, a navíc s nejistou perspektivou zaměstnání rodičů. Tahle komunita zažívá velmi krušné časy, o nichž se borcům, jako je pan Faltýnek, ani nezdá.
Myslím, že by se ti naši „zachránci a spasitelé“ měli rychle snést z toho svého „Olympu“, přestat šermovat nic nevypovídajícími čísly, nestrašit a neděsit veřejnost a neskákat ode zdi ke zdi, a to několikrát denně. Naši předci prožili světové války a mnozí z nás totalitní režim, tak doufejme, že i my přežijeme koronu. Připravme se však na to, že se mnohé změní, že to bude bolet, že se se ztrátami budeme potýkat možná i několik dekád, že nás čeká složitý restart vzdělávacího systému, živností, živé kultury, zdravotního a sociálního systému a vlastně všeho, včetně vztahů v rodinách a osobních životech každého z nás. Inspiraci a zdroj síly můžeme nalézat ve všem s hlubokým duchovním přesahem, ale taky v přírodě, v umění a v našich pevných osobních mikrosvětech.
Prvním krokem může být důkladná inventura našich životů, která nám umožní odlišit, co je a co není důležité. Učiňme tak s klidem a rozvahou. Nikdy není pozdě, navíc nelze ani do budoucna vyloučit nějaká jiná plošná ohrožení. Možná nás to naučí větší pokoře a upřímnosti vůči sobě samým. Popírání podstaty našeho bytí je jen útěkem před řešením situací, které můžeme sami pozitivně ovlivnit, a to i v těchto trudných časech. Nepouštějme si všechny jedy dovnitř, ony všemožné žlučovité projevy lidské malosti. A hlavně se nevzdávejme vlastní životní energie a víry v dobro. Jedině tak zdárně přežijeme nejrůznější otřesy, tedy i covid-19, jakož i chaotický „boj“ s ním.
