Otakar Foltýn působí jako koordinátor strategické komunikace Vlády ČR. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Víš vůbec, kdo jsem? Nevím, jak často tuto otázku slýcháte v České republice, ale v Rusku se stala mainstreamem. Obvykle ji kladou „slavní“ a „úspěšní“ lidé, aby ponížili kritiky, kteří si dovolili položit jim špatnou otázku, nebo o nich pronést uštěpačnou poznámku. Jsou to ti, kdo mají známosti, peníze a publikum, nejčastěji politici, hvězdy showbyznysu a podnikatelé. V Rusku tento seznam doplňuje policie, která manipuluje se zákony, vyhrožuje vězením, a dokonce i fyzickým a sexuálním násilím. Doufám, že tomu tak v Česku není, můj kontakt s lidmi v uniformě byl minimální a vždy skončil dobrou notou. O ruských policistech se nebudu dále zmiňovat, asi není třeba vysvětlovat, že policie v Rusku je obávanější než zločinci. Jde o jakýsi „syndrom probuzeného boha“, jímž trpí někteří lidé, když se dostanou k moci a penězům.
Ujasněme si, že politici mají sloužit lidem, umělci mají lidi povznášet či bavit a novináři mají přinášet informace. Upřímně řečeno, kdyby mi onu otázku položil politik ve svobodné zemi, odpověděla bych: „Poslyš, jsem jedna z těch voliček, díky nimž si ve vládě hřejete zadek.“ Prozradím politikům tohoto typu tajemství: nikdo není povinen vás milovat, anebo si vás vážit jen proto, že jste nyní politici, nejste automaticky naši přátelé, ani nám nejste natolik blízcí, abychom se nad vámi rozplývali a zahrnovali vás lichotkami, například na sociálních sítích.
Pokud o nějakém politikovi nebo úředníkovi píšu dobře, neznamená to, že k němu chovám osobní sympatie. Obecně jsou mi všichni politici ukradení, takže ať ode mě nevyžadují respekt, který nemám. Mnoho lidí může říct: Káťo, to je neprofesionální, měla by ses k politikům chovat stejně bez ohledu na jejich ideové ukotvení. Jenže já se chovám ke všem politikům stejně.
Víte, jsou lidé, kteří když potkají člověka, chovají se k němu přátelsky, otevírají mu svou duši, zajímají se o jeho život a ochotně mu vyprávějí o svém, a pak se v určitém okamžiku něco stane a on je zklamán. Mám jiný přístup, vždy si udržuji odstup a při prvním setkání se k člověku chovám skepticky, a pokud se pak v průběhu komunikace ukáže, že je to dobrý člověk, ráda si řeknu, že jsem se mýlila a budu s ním komunikovat dál.
Logika je jednoduchá, raději se budu mýlit v závěru, že je člověk špatný, než že je dobrý. To platí i pro politiky, takže až prokážou, že skutečně plní sliby, které dali před nástupem do funkce, ráda se o tom ve svých textech zmíním. Spousta lidí se mě tu bude ptát, jestli mám k třeba k Volodymyru Zelenskému stejný postoj jako k ostatním politikům, jak jsem psala výše. To byl přesně ten případ, kdy jsem k němu byla velmi skeptická, moc lidí ho vůbec nebralo vážně, ale pak začal svými činy dokazovat, že si místo, na kterém je, opravdu zaslouží.
Nezradil svůj lid v klíčové chvíli, to mi stačilo, a nechť Ukrajinci posoudí jeho další kroky jako prezidenta země, která se brání brutální válce rozpoutané Ruskem. Nevyžadujte však ode mne okázalou úctu. Pokud se o někom vyjadřuji tvrdě, nevyžadujte, abych opravila svou rétoriku nebo styl vyprávění. Pokud si například myslím, že Orbán, Fico a Trump jsou proruští kolaboranti, kteří uzavřeli dohodu s teroristou v Kremlu ke škodě vlastního národa, pak můžete dělat, co chcete, ale já si to myslet nepřestanu.
A neměli byste Foltýna nutit, aby se omlouval za své metafory a příslovečné fráze. Humbuk kolem jeho ostrého výroku připomíná učitele, kteří se snaží zahanbit chlapce za jakýsi prohřešek. Jenže on není malý kluk a vy nejste učitelé ani moralisté, abyste říkali, kdo a co si může myslet a říkat. Proč vám to jako Ruska vůbec musím připomínat? Chtít po člověku, aby v každém rozhovoru vysvětloval, koho přesně považuje za „svini“, je velmi zvláštní, jako byste se báli, že jí budete. Snažíte se Foltýna usvědčit z pokrytectví, přimět ho k odvolání oněch tvrdých slov, aby se všichni cítili pohodlně.
Co osobně nechci z jeho úst slyšet, je změkčování postoje vůči těm, kteří chtějí spolupracovat s teroristy a vyzývají k důvěře v agresora. Pokud nejste spokojeni se zásobou slov a formou Foltýnových řečí, vyplačte se do polštáře. Přidám se na jeho stranu a dovolím si ho ještě doplnit: „Ať všichni takoví jdou tam, kam kdysi ruská válečná loď“.
Mám docela silný argument, žila jsem v Rusku, této agresorské zemi, dost dlouho, vím, čeho je schopna, viděla jsem hodně hrůz a čelila jim, mluvila jsem například s člověkem, jehož po několika hodinách Putinův režim zabil. A to nemluvím o tom, kolik novinářů sežrala ruská pekelná mašina jen proto, že se někomu nelíbilo, co říkali o úřadech a jakou formou vyjadřovali své myšlenky.
A už slyším výkřiky: „Ach, Káťo, vždyť jsi novinářka, nemůžeš být zaujatá pro jednu nebo druhou stranu, musíš zůstat neutrální“. Na tomto principu byla vždy postavena moje práce, jenže tak to během války nefunguje. Chcete snad, abych popřála sluchu okupantům, vrahům, násilníkům a těm, kteří to všechno začali a podporují to? Když si terorista sedne k mikrofonu a začne mluvit o tom, proč zabíjí, je to podle vás alternativní názor? Odpusťte, ale pokud mám před sebou vraha, nemám absolutně žádné pochopení pro jeho argumenty a zdůvodnění, proč zabíjel. Zlo nelze ospravedlnit a nemělo by být dovoleno, aby se ospravedlňovalo veřejně.
A pro ty, kteří říkají, že se nikdy nedozvíme celou pravdu, si dovolím zrekapitulovat, že pravda je zřejmá: Rusko zaútočilo na Ukrajinu, každý normální člověk ví, co se odehrálo v Buče, Mariupoli, Irpini, doložené jsou opakované raketové útoky na obytné domy, nemocnice a obchodní centra. Považuji za společensky nebezpečné, když se argumenty zla hlásají veřejně a bez korektivu, může to posloužit k iniciování dalšího zla nebo k podpoře původního zla.
Zločinci se mohou hájit u soudu, ale upřímně si myslím, že by jim to nemělo být umožněno dříve. Je to jako s výslechy maniaků, slouží k psychiatrickému vyšetření. Proto je můj postoj k Rusku a všem, kdo ho podporují, velmi profesionální a čestný, vrahy nazývám vrahy a ty, kdo podporují teroristy, jejich spoluviníky. A jakým způsobem a jazykem to vyjádřím, je moje věc, můžete s tím souhlasit, nebo ne, ale to neznamená, že musím přikyvovat a dělat to, co po mně chce někdo jiný. Nejsem větrná korouhvička, která by se točila po větru.
Nepleťme si profesionalitu s pokrytectvím. Mám naprosto jasno v tom, o co mi jde, záleží mi na názorech čtenářů a na tom, co je opravdu důležité pro uchování svobody a demokracie. A co si o mně myslí politici, o kterých píšu, je mi úplně jedno. A pokud se Trump zeptá: „Víš, kdo jsem?“, řeknu, že určitě vím, že je miliardář, který se stýkal s Epsteinem, když ten znásilňoval děti na svém ostrově, a pak se zeptám, jestli je ten ostrov krásný a jak chce zastavit válku. A Fiсovi a Orbánovi, na stejnou otázku odpovím, že jsou Putinovi poskoci.
Záleží na vás, čtenářích, jak se rozhodnete. Pokud vás uráží slova adresovaná někomu jinému než vám, tak je to váš problém. Pokud mě budou chtít Trump, Fico nebo Orbán žalovat, zajímalo by mě, jak bude vypadat jejich obranná linie. Takové postavy si na sociálních sítích potrpí na používání poetického jazyka na adresu svých oblíbenců a urážejí se jako malé děti, když někdo naruší pocit jejich vlastní hodnoty.
Probuďte se, pocity politiků a pocity těch, kteří je podporují, také nikoho nezajímají, politici jsou povinni plnit své povinnosti, a to je vše! Nechte si svá traumata pro sebe! Pokud se cítíte špatně, když vás někdo kritizuje a uráží, nemáte ve veřejném prostoru co dělat. Součástí vaší práce je vstřebávat kritiku v průmyslovém měřítku. Pokud nejste, není to problém kritiků, ale váš. Místo toho, abyste všem zavírali ústa, se musíte naučit, jak se s proudem kritiky vypořádat.
Možná se zeptáte: A co Miloš? Jenže tady v Česku to nejsou Putinovy soudy, kde by za kritické slovo na prezidenta, byť bývalého, někoho zavřeli. Připomínám, že Miloš Zeman zažaloval doktorku Džamilu Stehlíkovou za to, že na svém blogu a v médiích komentovala jeho zdravotní stav, když byl na podzim 2021 hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.
Bývalý prezident České republiky se zřejmě rozhodl ukázat Džamile, kdo je a že si s ním není radno zahrávat. Neurazil se kvůli pravdě v příspěvku (a podle rozhodnutí soudu to pravda byla), ale kvůli tomu, že si někdo dovolil komentovat zdraví „velké“ politické osobnosti. Nakonec dosáhl opačného efektu. Zdravotní stav politiků, kteří v zemi rozhodují, je jedním z důležitých témat pro společnost.
Problém řady úspěšných a slavných lidí spočívá v tom, že ztrácejí schopnost sebekritiky a sebeironie. Velmi žárlivě si střeží svou reputaci a jsou připraveni rozcupovat každého, kdo ji naruší a začne se jim posmívat. Bože, to je pořádná dávka ega! No, já si tu megalomanii u politiků nějak dokážu vysvětlit, prý jim moc zamotala hlavu, ale nedokážu to a nechci přijmout. Ale představitelé showbyznysu jsou obecně kategorií, která se z nějakého důvodu rozhodla, že je Bůh políbil na zátylek, čímž jim dal zvláštní dar, a ty, kteří jejich přínos světové kultuře neakceptují, považují za neschopné.
Zejména starší generace umělců obviňuje mladší generaci, že je nerespektuje a údajně nerozumí ničemu z oboru. Jenže mladí lidé mají své vlastní idoly a preference. Pokud se chcete udržet nad vodou a udržet si slávu a autoritu, musíte s nimi najít společnou řeč, rozumět trendům a novinkám a nenechat se urazit tím, že někdo nezná název vašeho prvního alba. Pokud je umělec opravdu skvělý, lidé ho dříve či později objeví, ale pokud ne, pak problém rozhodně není v posluchačích a divácích.
Vysoká sebedůležitost je jako můra, která létá blízko ohně, pomalu se přibližuje k plamenu, a nakonec bez povšimnutí shoří na popel a nezbude po ní žádná památka. Po překročení kritické hranice je jasné, že není cesty zpět, a doufejme, že se nesetkáte s takovými „osobnostmi“, které se vás s drzým pohledem zeptají: „Víš vůbec, kdo jsem?“. Tak alespoň jste se dozvěděli, kdo jsem já – a co si o tom všem myslím.
Autorka je ruská novinářka žijící v České republice. V letech 2010–2022 pracovala v rozhlasové stanici Echo Moskvy, kterou Putinův režim hned na počátku velké války Ruska proti Ukrajině zlikvidoval.
