Ideologie babišismu má bohužel starší a hlubší kořeny, varuje teatrolog Vladimír Just. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
GLOSA / Slyšel jsem nedávno toto moudro („Co není zakázáno, je dovoleno“) z úst respektovaného ústavního právníka. A moderátor nadšeně přikyvoval. Často jsou podobná moudra vyslovována i v souvislosti s kauzou Babiš. Jenže právě toto je krásný příklad, jak lze obecných pravd zneužít i k účinné legitimizaci zjevného podvodu (jasnému snad všem, kromě právníků). A potažmo i k obhajobě nejrůznějších ohybačů zákona a šikovných zlodějů. Přirozené právo, respektující prostý lidský cit pro spravedlnost, to okamžitě odhalí, pozitivní právo, na němž už od dob Marie Terezie stále jedeme, je na to krátké.
A proto, nelze-li s touto zásadou v obecné rovině než souhlasit, pak jedině s výhradou, že to je pohled pouze z jedné strany. Té, která škrtla ze svého slovníku i z práva pojem etiky. Taková jednostrannost nakonec vyhovuje tomu, kdo chce někoho oblafnout, podfouknout, obejít a v posledku okrást – a to bez rizika soudního postihu. To je totiž v Česku to pravé a nejvýše ceněné umění!
Z pohledu oblafnutých
Pak je tu ovšem i pohled opačný, pohled oblafnutých a podfouknutých (a nakonec i okradených), pohled naivních hlupáků a bláznů, co se jako snadná kořist neorientují v lepkavých pavučinách klientelismu a střetů zájmů, neproniknutelných vazeb a protivazeb, služeb a protislužeb, neboť ti blázni spoléhali na to, že druhá strana prostě vědomě neblafuje. Tedy na etický rozměr lidského jednání. Na to, o čem po Sókratovi, Aristotelovi a ve 20. století po Gadamerovi a Patočkovi mluví ti, kdo mají na mysli etické vědění či mravní ctnost (fronésis) – na rozdíl od převládajícího racionálního vědění vědecko-poznávacího, noetického (noesis) či vědění technického (techné).
Vědí, že prapůvodní fenomény, jakým je cit pro spravedlnost a porozumění druhému, nejsou jen technické poznání psychologa ani jen praktická zkušenost, jakou má i „ničema“ a „mazaný člověk“. Protože toto porozumění předpokládá, že se člověk angažuje pro spravedlivou věc a skrze ni objeví vazbu k druhému. (Hans-Georg Gadamer: Problém dějinného vědomí). Aby etické vědění lépe odlišil od technického, popisuje Gadamer i degenerovanou formu fronésis, jíž se vyznačuje deinos: nebezpečný člověk, jemuž vysoký, ba i jemný intelekt slouží jen k tomu, aby všechno obrátil ve vlastní prospěch, bez jakýchkoli etických ohledů. A nic není děsivější, uzavírá filosof, než organizovaná síla ducha, jež nehledí na dobro a zlo (tamtéž). Desítky příkladů ze současného veřejného života, u nás i ve světě, najde si jistě laskavý čtenář sám.
Dvě možné reakce
Jak je zřejmé, pohled oblafnutých, „uražených a ponížených“, předpokládá, že blafující strana neblafuje. Řečeno triviálně, že nelže a nekrade. Na to jsou dvě možné reakce. Zaprvé, obvinit ze svého zklamání samotný princip, zatvrdit se v křivdě a stát se „radikálem“, „jakobínem“, hulákajícím podporovatelem terorismu na veřejných shromážděních a posléze teroristou (nevidím mezi oběma rolemi až tak zásadní rozdíl).
Mstít se principu tím, že budu napříště dělat opak: z dosud odhodlaného obránce vlasti Emanuela Moravce se stane vlastizrádce Moravec, ze statečných odbojářů Čurdy a Gerika se stanou udavači odboje. Takto se rodí z vlastenců denuncianti, z husitské touhy po náboženské svobodě středověcí teroristé, jež jsme si okrášlili pojmem „spanilé jízdy“, z vůle po sociální spravedlnosti fanatičtí bolševici a státní teroristé typu Lenina, Stalina, Mao Ce-tunga nebo Pol Pota, ze zanícených obránců Evropy před cizí, zejména „islámskou náplavou“, sadističtí vrazi typu Breivika.
A na druhé straně téže „barikády“ jiní masoví vrazi typu bin Ládina, jejichž zločiny jsou po dlouhá desetiletí v očích příznivců posvěceny údajnou obranou vyvoleného náboženství (kdysi křesťanství, dnes islámu: ani jedno, ani druhé samo za to nemůže). Popřípadě obranou vyvoleného národa, předurčeného vládnout prohnilému světu (v minulém století Hitler, v tomto Putin).
Ale lze si představit i druhou, opačnou reakci. Namísto celoživotního zazdění se v křivdě a v touze po pomstě hledat řešení, včetně možné chyby, také u sebe a své komunikační bubliny. A také u své vlastní dosavadní laxnosti, ležérnosti, přezíravosti a pohodlnosti zajímat se o věci veřejné, také o věci přesahující omezený obzor, techniku, praxi a poznatky svého oboru, svého techné i noesis a svého egoistického deinos.
Místo hrdě proklamované apolitičnosti a přísného lpění na dogmatech své uzavřené bubliny pokusit se prorazit její obal a vyjít z ní ven. Znamená to přejít od mínění k věcem samotným. Nežijeme uprostřed věcí, ale jejich výkladů. Místo přirozeného obcování s věcmi obcujeme s narativy. Dejme tedy konečně všechny výklady o válce a její prehistorii do závorky a zabývejme se věcmi: z věcného hlediska je totiž válka Ruska proti Ukrajině až k pláči prostá. Silnější napadl slabšího, jaderná mocnost nejadernou. Slabší, kterou o jadernou zbraň připravil silnější, má tu „drzost“, že se silnějšímu brání. V těchto dvou větách je popsána věc bez nánosu interpretací. Co nadto jest, od ďábla jest.
Zpět k úvodní tezi
A tak je to i s tezí o legitimitě střetu zájmů – typického podvodu, který není podvodem, když ho nevidí rozhodčí. Třeba ten legendární Maradonův gól rukou, který viděl celý svět, kromě sudího. Tudíž gól platí, argentinské vítězství na mundialu bylo legitimní, domluvil jsem, howgh. Autora těchto vět, podle nichž probíhala i valná část české privatizace, tedy i naší novodobé historie, dobře znáte.
Ano, minimálně od nástupu Václava Klause do nejvyšších politických funkcí dostal bacil netrestatelných, a přesto zjevných podvodů a zlodějen posvěcení shora, stal se až jakousi státní ideologií, namnožil se, šířil dál, zapsán do genomu dalších generací. A to, aniž na něm dodnes vidíme, třeba ve zhoubné ideologii babišismu a národního egoismu, cokoli toxického. Masaryk kdysi snil o republice střetu názorů („demokracie je diskuse“), náš stát dospěl k republice legitimizovaného střetu zájmů („demokracie je zápas ve volném stylu, co není zakázáno, je dovoleno“). A že právě našemu expremiérovi, vůdci voličsky dodnes nejsilnějšího uskupení, odhlasoval celý Evropský parlament dlouhodobý střet zájmů, to viděla celá Evropa kromě nás.
Střet zájmů není kriminální čin, vlastnictví médií vrcholnými politiky není zakázáno, tak hurá do toho. V této zemi už zhruba deset let vycházejí dříve elitní noviny s dlouhou a úctyhodnou tradicí, které si říkají „nezávislý deník“. Tyto noviny však vlastní výše zmíněný český politik, předseda nejsilnějšího opozičního uskupení, dlouhá léta ministr, pak premiér a nakonec málem prezident.
Myslíte si opravdu, že tyto dva faktory – totiž jeho trvalá volební podpora v posledních deseti letech a v téže době vlastnění nejsilnější mediální skupiny MAFRA (kromě Lidových novin i MfD plus jejich elektronické verze Rádio Impuls aj.) – spolu nesouvisí? Myslíte si, že spolu nesouvisí jiné dva faktory, tentokrát ze sféry rozhlasu? Že totiž můj oblíbený – bez ironie – elitní kulturní Český rozhlas Vltava, do něhož i sám rád externě přispívám, každé ráno při „zalistování v dnešních novinách a portálech“ na prvním místě zpravidla listuje LN a MfD a že to vůbec nesouvisí s informací, jež mě před pár dny probudila v šest ráno hned úvodní větou: že tento program sponzoruje mediální skupina MAFRA?
Nikomu to nevadí!
A speciálně v kultuře to v našem eldorádu střetu zájmů znamená: seďme klidně dál v dotačních a grantových komisích, a to i v případech, když jedním z konečných příjemců benefitů jsme i my sami. Příkladem je nedávné rozhodnutí komise Ministerstva kultury ČR přidělující výběrově dotace tiskovým i internetovým platformám a festivitám v oblasti divadla: z patnácti členů komise je dobrých třináct z institucí tak či onak závislých na státních dotacích, producenti, ředitelé divadel i festivalů, vrcholní PR manažeři ze závislých institucí, zakladatelka internetové mediální platformy – odměněná mimochodem stejně jako renomované Divadelní noviny, jimž byla žádost o obdobnou internetovou platformu iDN zamítnuta.
Jak je to možné? Protože to nikomu nevadí! V jiné povedené komisi, jež rozhoduje mezi mnoha stovkami představení v zemi o výběrové účasti na naší vrcholné divadelní přehlídce v Plzni, kde celostátně sledovaná účast znamená sama o sobě gratis píár mediální službu, v této komisi dlouhodobě sedí například vedoucí dramaturgyně pražského souboru, který má účast na prestižní přehlídce každoročně takřka automaticky zajištěnou. Opět: všichni zasvěcení to vědí, a nikomu to nevadí.
A to mně právě na celém problému naopak vadí nejvíc. Že v této zemi panuje i v kultuře atmosféra, která netrestatelné podvody nejen umožňuje, ale i plodí. Klamání rozhodčího stalo se už dávno akceptovanou lidovou zábavou a folklórem, ale obávám se, že i součástí národní povahy.
Ale co to povídám? To, o čem tu píšu, přece není podvod, není to lež – je to jen úspěšná mediální strategie, jak to geniálně definoval exministr a velmistr ve lži Karel Havlíček. A volič ANO tomu tleská (stejně jako kdysi obdivovatelé a voliči Václava Klause, který se rovněž pokoušel o vytunelování demokracie). Hle, jakého máme šikovného lídra, opakují si dokola nezničitelní „Čaulidi“ ve své bublině, hle, jak umí oblafnout a okrást Evropu, to jsme kabrňáci! Tady jsme se, nelžou-li volební preference, dostali historicky zatím snad vůbec nejdál od Havlíčkova, Masarykova a Havlova konceptu politiky jako praktikované mravnosti: k politice jako praktikované nemravnosti.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
