Josef Somr a Jana Dítětová ve filmu Žert FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Ludvík Jahn (Josef Somr) se pokusí v Žertu (1968) o odvetu za křivdy z 50. let, s hořkostí však shledává, že jiní byli už zase „pružnější“ než on. Tragikomedie režiséra Jaromila Jireše (1935–2001) je pravděpodobně nejvýstižnějším obrazem zvůle a pokrytectví komunistické ideologie natočeným ještě v době její hegemonie. A také asi nejlepší ze čtyř celovečerních adaptací próz Milana Kundery (1928–2023), která konfrontačním principem své skladby dokonale postihuje absurditu postavení jedince v dějinách.
Záhy světově proslulý Kunderův stejnojmenný román byl dopsán už v prosinci 1965 a hned následující rok, ještě před jeho dubnovým vydáním, podle něj vznikl scénář. Při práci na něm se sešel někdejší student kamery a režie na FAMU Jireš se svým tamním učitelem světové literatury Kunderou.
Žák a jeho učitel
Kundera na FAMU učil od roku 1952 a mezi studenty požíval značného respektu. Hynek Bočan podle jeho povídky natočil svou celovečerní prvotinu Nikdo se nebude smát (1965), na které se jako scenárista podílel i Pavel Juráček. Jireš doprovázel svými fotografiemi Kunderovy novinové reportáže. Také on se jako Bočan inspiroval prvními dvěma sešity Kunderových Směšných lásek (1963, 1965), dokonce tehdy odjel za Kunderou do Brna a pokoušel se podle nich sepsat scénář, „ale nějak to vzdorovalo“.
„Jednou večer mně Milan dal tlustý svazek strojopisu, na kterém snad ještě pracoval. Byl to román Žert a já ho přes noc přečetl. Ráno jsem Milanovi řekl, jak je ten text krásný, inspirativní, a požádal jsem ho, zda by mi povolil pokusit se napsat podle něj skicu scénáře.“ Svolení dostal, ale jak v roce 1997 Jireš na mou výzvu popsal, Kundera rychle poznal, „že jsem – ,z přílišné lásky k textu‘ – zabloudil“.
Radikální vynechávky
„Napsal jsem scénář, ve kterém bylo všechno… a nic.“ Na základě této první zkušenosti přikročili pak oba autoři k rozsáhlým motivickým redukcím, kterými byl z příběhu eliminován zejména teskně emocionální tón hrdinovy nenaplněné vojenské lásky k dívce Lucii. To dodnes možná některým čtenářům románu na filmu vadí, tady ale zase platí Kunderovo prohlášení z roku 1990: „Jireš považoval za zcela přirozené, že mu mám napsat scénář, takže za všechny vynechávky v románovém příběhu (velmi radikální vynechávky) nesu odpovědnost já sám.“
Soustředěním na vztah jedince a dějin, minulosti a přítomnosti, msty a odpuštění došlo totiž na druhé straně k razantnímu vyostření tématu, které si také vyžádalo daleko jednoznačnější závěr vyjadřující ironii ústřední zápletky, jejíž skutečnou obětí se stane sám její osnovatel.
Tím je právě Ludvík Jahn, užírající se i po letech touhou po pomstě. Ačkoli ho přítel Kostka (brilantní herecká etuda režiséra Evalda Schorma) varuje, že „svět, kde není nikomu odpuštěno, takový svět je peklo“, chce svému bývalému spolužákovi Zemánkovi (Luděk Munzar), nyní blazeovanému reformistovi 60. let, „vrátit“ vyhazov z vysoké školy a letitý trestní pobyt u Pomocných technických praporů (PTP) v 50. letech. Důvodem k takovému postihu se stala pohlednice, kterou Ludvík zaslal s výsměšným vzkazem své tehdejší angažované lásce Markétě (Jaroslava Obermaierová): „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík.“ Takový vtip byl vzápětí právě Zemánkem kvalifikován jako rozvracečský a nemilosrdná stranická likvidační mašinérie se rozjela.
Za nástroj odvety si Ludvík po letech zvolí rozkochanou Zemánkovu manželku (Jana Dítětová), stále ještě zapálenou partajnici. Rozhodne se mu ji svést, což se i povede, ona se však do něj sentimentálně zamiluje a sdělí mu, že s manželem už stejně nežije. Pomstychtivý úklad se tak zase obrátí proti němu samému, navíc svou odplatou ublíží nejen Zemánkové, ale i jejímu zhrzenému mladému nápadníkovi Jindrovi (Michal Pavlata). To jemu patří poslední Jahnova zoufalá replika: „Ty vole, tebe jsem bít nechtěl.“
Dvojí inspirace
V zápletce s Ludvíkovým ideologickým pokleskem mohl Kundera užít svou vlastní zkušenost z roku 1950, kdy byl už jako student FAMU vyloučen z KSČ: s kamarádem na studiích si vyměnili v zachycené korespondenci názor, že člen ÚV KSČ Jiří Hendrych „je asi vůl“.
Na rozdíl od Ludvíka ale Kundera mohl na škole zůstat, inspiraci k obrazům otrocké práce v pétépáckých oddílech nasazených do povrchových dolů musel tedy čerpat odjinud. Něco Kunderovi napověděl psycholog, přítel a kolega z FAMU Ivo Pondělíček, který sám PTP prošel. Leckoho ale asi překvapí, že zdrojem informací mu byl i spisovatel Karel Pecka, v letech 1949–1959 politický vězeň v československých uranových lágrech, později, v roce 1963, povolaný za náhradní vojenské služby také k PTP.
V 90. letech mi do našeho knižního rozhovoru Hry doopravdy (1998) Pecka řekl: „Kundera má reálie spíše z doslechu, možná částečně také ode mě. Zrovna když psal Žert, seznámil nás totiž Vladimír Valenta a Kundera, protože neznal základní věcná fakta, se mě vyptával, jak se například bydlelo na barácích a jak vypadal denní provoz u PTP. Právě jeho vyhrocené situace potřeboval k dotvoření ,žertu‘, na němž je příběh románu postaven.“
Taková legrace…
Pecka sám prostředí PTP využil jen v povídce Únik z knižní prvotiny Úniky (1966): „Měl jsem daleko atraktivnější náměty z lágrů, tohle byla jenom taková legrace.“ Ale i ta legrace uvízla režimu v krku jak rybí kost. Potíže měl kvůli tomu už románový Žert, který si na vydání musel počkat skoro rok a půl, a to právě kvůli scénám z prostředí PTP, protože socialistický stát se snažil existenci táborů nucených prací před světem zcela zatajit.
Že román nakonec vyšel bez jakéhokoli cenzorského zásahu, padá na vrub jednak autorově tvrdošíjnosti nic v textu neměnit, jednak politickému tání, jehož výrazem se v červnu 1967 stal také IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Kundera na něm vystoupil s projevem obhajujícím uměleckou svobodu a vysloužil si za něj další pokárání od strany, do které byl v roce 1956 znovu přijat. Než s ním ale nařízené disciplinární řízení na FAMU proběhlo, už jednou stržená lavina vývoje začala postupně pohřbívat dosavadní režimní opory, až nakonec v lednu 1968 padl i první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný.
„Teď je čas na Žert!“
Tato slova uslyšel prý Jireš od vedení Čs. filmu poté, co Novotného vystřídal Dubček. Po téměř ročních průtazích: dokumenty dokládají, že literární scénář filmu byl hotov začátkem března 1967, technický koncem téhož měsíce. Od té doby se taktizovalo a čekalo na příznivý politický vítr, látka nebyla prý ani zakázána, ani povolena. Jireš ovšem nezahálel, natočil v té době dokumenty Občan Karel Havlíček (1966) a Hra na krále (1967), které by se daly pokládat jednak za ideové, jednak za poetické skici k Žertu.
Samotné natáčení proběhlo od 17. 5. do 25. 9. 1968, a to hlavně v Uherském Hradišti, Chotěšově u Plzně (kasárna PTP) a u Mostu (povrchový důl). Scéna prvomájového průvodu z počátku 50. let se měla točit na pražském Václavském náměstí, do natáčecího plánu však doslova vpadla invaze vojsk států Varšavské smlouvy do Československa 21. 8. 1968. Podle Jirešova svědectví jí kameraman filmu Jan Čuřík „marně bránil tím, že si lehal před tanky“, natáčení se na čas zcela zastavilo, celá sekvence se pak až v září realizovala na barrandovském nádvoří.
Znovu v podezření
„Komparsu složenému ze studentů se pochopitelně nechtělo provolávat ,Sovětský svaz, mírová hráz!‘, ale pak si z recese dali říct a nad námi přitom létaly dvě sovětské helikoptéry, ta skrumáž pochodujících a tančících se jim asi zdála podezřelá…,“ vzpomínal Jireš. Podezřelým se ovšem vzápětí stal znovu celý film i s většinou svých tvůrců. Dočkal se sice ještě úspěšné premiéry 28. 2. 1969, v dubnu však střídá Dubčeka Husák, koncem roku se mění i vedení na Barrandově a začínají normalizační čistky, při kterých je film v roce 1970 „vyřazen nebo pozastaven“. Stejně eufemistickou řečí stranických dokumentů se o Žertu pak mluví ještě v roce 1988, kdy je počítán mezi „filmy vyřazené z široké distribuce z obsahových důvodů“.
Podle údajů Ústřední půjčovny filmů z roku 1988 byl ale Žert vyřazen z distribuce definitivně až v srpnu 1971 a vidělo ho do té doby 357 262 diváků. Nikoli tedy dva miliony, jak se domníval Jireš. Jako tehdejší student FF UK mohu ale dosvědčit, že se román i film staly zásadními díly dobového intelektuálního diskursu. Oproti Bočanově kunderovské adaptaci i dvěma následujícím (Já, truchlivý bůh, Antonín Kachlík, 1969; Nesnesitelná lehkost bytí, Philip Kaufman, 1987) se Žert asi nejlépe vyrovnal s včleněním filozoficko-esejistické složky Kunderových próz do filmové struktury. A také s obrazovým, inscenačním i hereckým pojetím, jemuž nostalgické pozadí tvoří folklórní slavnosti jízdy králů a zneužívaná lidová hudba.
Nemoderní?
Jak o předloze, tak o filmu současně platí, že jsou i reflexí nadčasové existenciální lidské situace, tázáním se po obecném smyslu odplaty a odpuštění, po vyrovnání se člověka s vlastní minulostí. Jízlivá kritika fízlovské atmosféry 50. let a pozdějšího pokryteckého převlékání kabátů ukázala, že žertovat na účet jakékoli moci se nevyplácí. „Žert“ s Žertem se nevyplatil ani Jirešovi, který po jeho zákazu dlouho umělecky hledal sebe sama, ani Kunderovi, který byl v roce 1970 vyobcován z KSČ už definitivně a v roce 1975 odchází do Francie.
Dovětkem přes horu času je vzpomínka Věry Kunderové z letošního 20. února: „Když si dnes Žert pustíte – jako by byl filmovaný včera!!!!!!!!!!! A Jaromil byl trošku nešťastný, že film není dost MODERNÍ!!!!!!!!! Proto rychle udělal Nezvala!!!!!“ Myslí se surrealistická Valerie a týden divů (1970), obrazově kypivý fantazijní horor, který se ale společenským dosahem nemůže Žertu rovnat.
