Ne vše, co je nemravné, je zároveň protizákonné, zdůrazňoval římský stoický filozof Lucius Annaeus Seneca. Jak se ukazuje, platí to tím spíš, že výklad práva je složitý proces a armáda drahých advokátů leckdy dokáže divy. Minimálně to, že od zjištění skutkové podstaty nějakého konkrétního přečinu až do případného vynesení rozsudku může uběhnout velmi dlouhá doba, a to pak ještě přicházejí na řadu série odvolání a opravných prostředků. Pokud je objektem zájmu předseda vlády, tak vstupují do hry mnohé subjektivní lidské faktory včetně nepřímého ovlivňování vyšetřování a všech navazujících procesních úkonů.

Pokud by platil Senecův mravní imperativ, tak už dávno není co řešit, pan premiér by se zastyděl a tiše by opustil scénu. Jenže tomu tak není a do morálního bankrotu se spolu s ním propadá i celé Česko.

Jeho způsob řeči i způsob obhajoby je obrazem jeho ducha. Ten obraz je skoro až děsivý, je plný východní barbarské agrese a velkopanské nadřazenosti. Žijeme v zemi, kde nic není hanba, kde je vyvoleným povoleno beztrestně lhát, podvádět a vyhrožovat. U vesla je podivné spolčení všehoschopných s neschopnými, mix nemravnosti a nekompetentnosti. Schází ta záklopka, kterou bývá u jiných obyčejný lidský stud. Tuto kategorii hlavní představitel této nedůstojné hry vůbec nezná. Někdy ji dokáže předstírat, ale ani to mu moc dobře nejde.

Vzkaz lidem je prostý: „co je dovoleno pánovi, není povoleno kmánovi“. Někteří tak nejsou posuzováni objektivními kritérii, která určují obecně platná pravidla hry, nýbrž podle toho, jaké mají postavení, jakou mají moc, kolik mají peněz a zejména podle toho, jak si dokážou hlasitě a agresivně vynucovat svou vůli. To je to hlavní poselství nekonečného seriálu Babišových kauz. Kdo se v tom má vyznat? Jedna obludnost střídá druhou, ale s jeho družinou věrných a množinou dnešních i zítřejších voličů to ani nehne. Hledí na svého vůdce jako komparsisté ve zfanatizované sektě. Čau lidi a sorry jako funguje jako opium. Fakta v tu chvíli neznamenají vůbec nic. Ti, kteří na ně poukazují, jsou závistiví spiklenci a zkorumpovaná pakáž. Reklama na Čapáku, korunové dluhopisy, zneužívání dotací a vlastně celý jeho „hollywoodský“ příběh zázračného úspěchu v byznysu a politice je provázen mnoha nemravnými skutky, přičemž některé z nich mohou mít i trestněprávní dopad. Právě proto mu tak imponují buldoci bez bázně a hany, jako jsou Trump anebo kámoš z Dolních Uher Viktor Orbán.

Jeho mocenský kumpán Miloš Zeman kdysi říkával, že u politika by neměla platit presumpce neviny, ale jen blbec nemění názor a dnes již tvrdí, že si počká až na případné konečné znění rozsudku poslední soudní instance, případně svému parťákovi udělí milost. Další vzkaz veřejnosti: „trhněte si nohou“. Prezident a předseda vlády jsou nad zákonem a je jim jedno, co si kdo o tom myslí. „Svědomí? Co to proboha je?“ Babiš se Zemanem jsou vizitkou našeho národa. Stejně jako jimi byli kdysi Klement Gottwald a později třeba slovenský veleduch Vasil Biľak. I oni vyhrávali volby…

Andrej Babiš má Českou republiku jako mlýnek na peníze, jako cirkusové varieté, v němž realizuje své dětské sny. Nedovedu si dost dobře představit Čecha v čele slovenské vlády, který by navíc jako oligarcha ovládal celé komodity ekonomiky země i hlavní média. A už vůbec si něco podobného nedovedu představit v jakékoliv jiné civilizované zemi. Nejde jen o právní kvalifikaci, ještě podstatnější jsou ta nepsaná etická pravidla hry. Babiš nám předvedl, že i nemožné je možné, pokud mu to ostatní dovolí a někteří z nich se s ním dohodnou na byznysovém a mocenském holportu. Naposledy jsme to viděli v příběhu nového mýtného systému. To normalizační „já na bráchu, brácha na mě“ platí dál, jen to dostalo u některých nový mega rozměr.

Ale každá hra má svůj začátek i konec. Uvidíme jaký. Ostatně i po špatné sklizni se bude muset znovu zasít. Doufejme, že to pak nebudou znovu lány řepky olejky žlutého barona, který by to osobně dozoroval z nové adresy v lánské oboře.