KOMENTÁŘ / Na bitevní pole voleb do europarlamentu pomalu sedá prach, vášně opadají a blíží se čas zhodnocení. Co se to vlastně stalo, co to říká o naší současnosti a co to napovídá o budoucnosti?

Jsem z generace, která musela šprtat z tzv. „klasiků marxismu-leninismu“, tedy komunistických ideologů, především pak samozřejmě Marxe, Engelse a Lenina. Proto si pamatuji, jak začínal Komunistický manifest: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti.“

Vzpomněl jsem si na to nad výsledky evropských voleb. Nikdo dnes asi nenapíše nějaký „Manifest populismu a nacionalismu“, kterým by se pokusil „vědecky“ vysvětlit, proč je silný odpor části Evropy proti dnešním temným proudům ve vývoji evropské politiky vlastně nejen marný, ale hlavně zcela neopodstatněný, protože přece právě tyto nové ideologie přinesou všem Evropanům ten kýžený blahobyt a štěstí. 

Dále čtěte

Lokální témata vítězila nad evropskými. O co šlo v eurovolbách a jak to dopadlo? Přehled všech zemí EU

Bruselský server Politico, což je společný americko-německý projekt zaštítěný největším evropským vydavatelstvím Axel Springer z Berlína, uvedl podrobný popis, o co šlo…

Přesto se nemohu ubránit pocitu, že jsme v situaci nebezpečně podobné, jako když v roce 1848 spatřil světlo světa Komunistický manifest. Tedy že přes veškeré pokusy společně čelit nástupu strašidla populismu se nám tenhle bubák v Evropě roztahuje a sílí. V mnoha zemích EU (nikoli ve všech!) výrazně posilují odstředivé síly, které pod praporem nedefinovaných „národních zájmů“ zpochybňují smysl evropské integrace a spolupráce a tlačí vší silou jednotlivé země zpátky od silné sjednocené Evropy k souboru zemí, které si svoje „národní zájmy“ nejlíp uhájí samy v bojích se zeměmi v sousedství a blízkém okolí. Nejčastějším beranidlem pro rozbití bran EU se staly Green Deal a migrační pakt, interpretované ovšem často velmi zjednodušeně, ne-li rovnou zcela lživě.

Evropská unie je dobrovolný spolek zemí, které se rozhodly odstranit bariéry a hranice mezi sebou, aby z toho společný užitek měli občané všech jednotlivých států. To, co tyto země spojuje, ale není jen a jen ekonomická spolupráce, volný obchod a společný trh! Tím základním stavebním kamenem či pilířem je přece sdílení a ochrana společných hodnot, tedy svobody jednotlivce, demokracie, ochrana práv menšin, pluralitní média či nezávislá justice. A to jsou přesně ty hodnoty, které naopak vůbec neuznávají země jen kousek či mnohem dále na východ od nás.

Demokratické země jsou pro ně nedostižnou konkurencí ekonomicky, bezpečnostně, mocensky, ideově či politicky. Není tedy vůbec divu, že právě z východu nám dnes hrozí stále větší nebezpečí, ať už v podobě viditelných diverzních akcí à la „Vrbětice“ nebo „španělsky mluvící žhář z Jižní Ameriky“ či mnohem méně viditelných, ale mnohem nebezpečnějších vln dezinformací, polopravd, hoaxů a fake news, které kdekomu dnes lezou na sítě a do mailových schránek jako mor. Ty jsou velmi silnou zbraní pro ty, kdo si přejí Evropu slabou, rozdělenou, nejednotnou a pokud možno i soupeřící mezi sebou. A nepochybně sehrály svoji významnou roli také během volební kampaně i dlouho před ní.

Dále čtěte

Tak snad to nebudeme muset prožít znovu. Objednávejte knihu Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, to byla dobrá zpráva. A…

Prodemokratické a proevropské strany a hnutí sice ještě tentokrát zřejmě ten tlak ustojí a vytvoří v europarlamentu celkem silnou koalici, která by v úsilí o obranu, prosperitu, integraci i rozšiřování EU měla pokračovat. Ale varování před dalším „strašidlem, které obchází Evropu“ dnes, je velmi silné a nemůžeme ho přehlížet.

Abych nebyl špatně pochopen. Určitě si nemyslím, že na poklesu podpory proevropským stranám nenesou zásadní podíl jejich/naše chyby v minulém období. Volby, dokud jsou demokratické, jsou jistě tím nejlepším nástrojem, jak zjistit názory občanů na fungování vlády. A naše vysvědčení rozhodně není na samé jedničky. Nemůžeme se v žádném případě schovávat za to, že nám to celé kazí ruská propaganda. Na takové lhaní do vlastní kapsy není teď čas. Přílišná byrokracie, administrativní manévry, přeregulovanost, nedostatek flexibility a pomalost reakcí na urgentní hrozby… To všechno a jistě leccos dalšího, společně s pocitem, že „když děláme správné věci, tak je přece nemusíme donekonečna vysvětlovat“, to je nejspíš jen velmi neúplný výčet toho, s čím se musíme popasovat hlavně my sami, a to pokud možno velmi rychle. 

Ale je tu i další výzva, a tou je otázka boje proti dezinformacím v prostředí, kdy chceme a musíme zachovat svobodu slova a projevu. Tyto svobody nám zaručují ústavní či jiné zákony. Ale musíme svobodu slova opravdu poskytovat i desetitisícům anonymních profilů na sociálních sítích? Nenajdeme-li způsob, jak při zachování základní svobody vyjadřování názorů zabránit těm nekonečným atakům (v některých případech podpořeným ze zahraničí), které znemožňují ve virtuálním světě obyčejnou diskusi, pak budou zastánci demokracie a evropské integrace velmi pravděpodobně dál a dál ztrácet pozice. Vlak už nám ujel, budeme schopni jej alespoň dohnat?

Vojna s Turkem? 

Vrátíme-li se od obecných úvah o evropských souvislostech a dopadech voleb k nám domů, nelze začít jinak, než že výsledky by rozhodně neměly nechat v klidu strany vládní koalice, ale ani současnou opozici. Naprosto nečekaný zisk mimoparlamentních subjektů je podle mě dokladem toho, že naši občané už jsou velmi unavení z toho, jak dnes vypadá naše politická scéna, přestávají důvěřovat nejen vládě, ale také slibům opozice o tom, jak bude líp.

Dále čtěte

Motorista Turek jezdí rychleji, než myslí. Je takovým jednodušším dítkem primitivního klausismu

NÁZOR / Spojením dvou bizarních politických útvarů vznikne útvar ještě bizarnější. Viděli jsme to na někdejším spojenectví Svobodných a Trikolory…

Není to nic úplně neobvyklého, tohle opakované hledání spasitele mimo všechny politické strany, které jsou v danou chvíli k dispozici, jsme zažili už s projekty, jako byly Věci veřejné, Strana zelených, ale koneckonců i ANO 2011 nebo TOP 09, které svoji „novost“ deklarovaly alespoň ročníkem založení v názvu, když už v nich bylo několik politiků již celkem okoukaných. Speciálním případem je ovšem Komunistická strana Čech a Moravy, která svoji více než stoletou bolševickou identitu mazaně schovala pod název „Stačilo!“, a možná právě to jí pomohlo získat hlasy zcela nových voličů.

A pak tu máme fenomén a asi faktického vítěze voleb, „motoristu“ Filipa Turka, který mohutným finišem na svých zádech odnesl do Bruselu i svoji kolegyni. O jeho programu nikdo nic neví, protože on sám se chlubí tím, že žádný nemá, ale o jeho hodnotovém zakotvení ledacos napoví sestava hostí na jeho povolební party. Zdá se, že to byl právě on, kdo mobilizoval největší část těch voličů, kteří dosavadní eurovolby ignorovali, protože si prostě nedovedli vybrat z toho, co se dosud nabízelo. Přilákat nové voliče, zejména ty mladé, je určitě chvályhodné. To, že se nám nemusí líbit jeho směřování, v tom nemůže hrát roli. „Vojnu s Turkem“ tedy prohráli podle mě všechny subjekty, které dnes sedí ve sněmovně a nedokázaly nové voliče oslovit. 

Bude zajímavé sledovat, zda a také čím budou chtít přilákat populisté svoje voliče k volbám do krajů a do sněmovny. Pro nás ostatní je to ale každopádně výzva, abychom jako alternativu nabídli něco dostatečně atraktivního, aniž bychom se sami snížili k laciným slibům nereálných jednoduchých a rychlých řešení. 

Autor je ministrem pro evropské záležitosti za hnutí STAN.