Do evropských voleb v květnu 2019 ještě zbývá několik měsíců, ale debaty se už delší dobu točí kolem dvou hádanek. První je složení Evropského parlamentu. Analýzy a odhady se zaměřují hlavně na to, jak moc pestrý a fragmentovaný nový parlament bude. Druhá hádanka je jméno příštího předsedy Evropské komise. Zejména kampaň finského konzervativce Alexandera Stubba, který usiluje o post spitzenkandidáta v barvách evropských lidovců, dělá ze soutěže o nástupce Jeana-Clauda Junckera možná ne rovnou atraktivní klání, ale rozhodně o něco zábavnější soutěž než minule. Trochu v pozadí tak stojí otazník, který je možná ještě o fous zajímavější než dva předchozí, a to složení Evropské komise pro roky 2019-2024.

Příští předseda se zapotí…

Evropská komise, jako řada jiných institucí Evropské unie, je sestavována velmi složitě. Na začátku je volba předsedy, kterého s přihlédnutím k výsledkům evropských voleb vybírá Evropská rada a schvaluje Evropský parlament. Členské státy přicházejí na řadu až při nominaci svých kandidátů na jednotlivé komisaře. A právě zde tkví možný zdroj problémů.

Nominanty na komisaře totiž vybírá zpravidla vláda daného státu, Evropská unie do tohoto procesu nezasahuje a omezená je i role národních parlamentů. A při pohledu na složení národních vlád unijních států je zřejmé, že se během posledního volebního období docela dost věcí změnilo. Přesněji řečeno se některé kabinety ve vztahu k EU radikalizovaly. Namátkou: zcela jinou, k Bruselu méně vstřícnou vládu má Itálie. Tvrdší kurz nastavilo Rakousko, o Polsku či Maďarsku ani nemluvě. Měsíc po volbách není zjevné, jaký kabinet povede Švédsko. Každý příští předseda Komise tak bude muset pracovat s nominacemi od vlád, jejichž pozice k mainstreamové evropské integraci je v lepším případě kritická, v horším přímo odmítavá.

Pane kandidáte, vy nejste Evropan!

Z pohledu Komise, která integraci vždy táhla do hloubky i do šířky, to bude zbrusu nová zkušenost. Pestřejší bude nejen příští Evropský parlament, ale i Komise. Dosud ji totiž, s výjimkou několika britských konzervativců, tvořili výlučně politici proevropského mainstreamu – lidovci, socialisté, liberálové. Těm se ale v sérii posledních národních voleb zrovna dvakrát nedařilo a v těch celoevropských to nejspíše nebude lepší.

Podoba nominace ale koneckonců není jediným otazníkem. Vzhledem k nominantům a očekávané rozdrobenosti Evropského parlamentu totiž může schvalování členů trvat pěkně dlouho. Europoslanci mají možnost schválit Komisi pouze jako celek, předtím ale příslušné výbory podrobují kandidáty na jednotlivá portfolia několikahodinovému slyšení (tzv. grilování), kde prověřují nejen jejich odbornou kompetenci, ale také třeba „evropanství“. Lze si představit, že například u kandidátů maďarské či polské vlády může být tato položka na seznamu obzvláště zábavnou disciplínou. A konečně, i pokud by se Komise dočkala rychlého schválení, pořád není jasné, jak předpokládaná personální pestrost ovlivní její akceschopnost a celkovou aktivitu. Zdá se, že se po evropských volbách máme nač těšit.