ESEJ / „Evropa nám vyrůstá před očima.“ Těmito slovy začínaly v prvních letech 21. století knížky z edice Utváření Evropy, úhledné publikace malého formátu v tmavomodré obálce, které se pěkně četly například ve vlaku, když za okénkem ubíhaly krajinné obzory. Slova z předmluvy, jež byla pro všechny knihy v edici společná, vystihovala náladu doby. „Staré“ země Evropské unie právě zaváděly jako platidlo euro (2002), budoucí členové jako Česká republika netrpělivě stáli na prahu vstupu, k němuž došlo roku 2004.

Na počátku 21. století se dost hovořilo o evropském snu. Do jaké míry byl opravdu, a především evropským, je poněkud diskutabilní. Alespoň v českém případě se často jednalo spíše o obecnější sen o svobodě všeho druhu, zvyšující se životní úrovni, ekonomickém dohánění bohatších států, volném cestování. Evropská integrace se nabízela jako prostředek, ale o potřebách Evropy, o jejích zájmech v globalizujícím se světě či o podstatě evropanství se u nás uvažovalo jen málo. To byl a stále je markantní rozdíl zejména oproti velkým evropským státům, Německu, Francii či Itálii.

Chybí nám Anglosasové?

Rámcem českého uvažování se po pádu železné opony stával daleko spíše angloamerický svět než kontinentální Evropa, ať už v jeho zaoceánské nebo britské podobě. A také podstatnou část společnosti daleko více lákal (i když v reálném ekonomickém životě bylo naše geografické ukotvení ve středu Evropy neúprosné). Dělo se tak za situace, kdy Británie vězela v evropském integračním procesu jen jednou nohou a nechtěla se příliš vázat. Nešlo koneckonců o žádné české specifikum.

Upřený pohled, obracený raději na dům za vodou než na sousedův dvorek, byl spíše evropskou normou, a to nejen v zemích někdejšího východního bloku. Vypadá to, že integrující se kontinent do posledního puntíku naplňoval tezi filosofa Jacquese Derridy o Evropě jako útvaru, jehož střed nezřídka leží mimo světadíl samý – ve středověku, v době křesťanské biblické imaginace, v symbolicky vnímaném Jeruzalémě, v nejnovější době pak za mořem.

Když jsem publikoval své první studie věnované srovnávacím dějinám, recenzent mi k citované literatuře přátelsky, taktně, ale přece trochu kriticky hlásil: „Chybí mi tam Anglosasové.“ Bylo to trochu úsměvné. Počítal jsem důkladně a zaujímali okolo třetiny mých odkazů.

Ale zároveň jsem se snažil o širší evropskou a také jazykově pestřejší perspektivu. Své pojetí jsem snadno obhájil, přesto mi ale ten paradoxní recenzentův postřeh dodnes utkvěl v paměti. Anglicky psaná literatura je pochopitelně monumentální a daleko dnes překračuje anglosaské země.

Jsem ale zároveň přesvědčen, že Evropu nelze vůbec pochopit bez francouzského esejistického stylu plného bohatých přívlastků a estetických prvků, který se přeléval především do dalších latinských zemí (Itálie či Španělska) a byl transformován tamní domácí kulturou. Ani bez německého (a vlastně středoevropského) důrazu na přesnost a vymezení pojmů, vedoucího často k dlouhým a zdánlivě šroubovaným větám, jejichž kouzlu je třeba přijít na chuť. Ten v různých podobách a odstínech silně ovlivnil celou střední a středovýchodní Evropu a hodně mířil i na sever.

Mentálně vzdálené Polsko?

A tak by bylo možno pokračovat do jiných oblastí a oborů, protože Evropa, to je především rozmanitost. Friedrich Naumann, který o otázkách evropské integrace psal již před více než stoletím, například v oblasti ekonomiky kladl důraz na Wirtschaftstemperament („hospodářský temperament“), jenž napříč Evropou určoval rozdílný vztah k pracovnímu i životnímu rytmu, ke spořivosti i k dluhu, k tomu, jak moc kde platí carpe diem („užívej dne“), nebo time is money („čas jsou peníze“).

Zřetelný byl přitom na počátku 21. století až do očí bijící český nezájem o země, jež společně s námi do Evropské unie vstupovaly (pochopitelně kromě Slovenska). Za všechny lze uvést příklad sousedního Polska. Česká společnost tehdy Polsko často vnímala jako mentálně vzdálené, málo zajímavé a ještě méně inspirativní a zprávy o něm se do médií dostávaly dost málo.

Vzpomínám si dobře na analytický článek (tuším, že v ekonomickém týdeníku Profit) pojednávající o plánované dálniční síti, kde stálo: „Nás musí pálit především spojení na západ.“ Přiložená mapka přikládala polskému směru až poslední prioritu a zaznamenávala jej jako hudbu vzdálené budoucnosti, tak vzdálené, že snad ani její rozeznění nebude zapotřebí.

Důsledky vidíme dnes například na česko-polském pomezí na Náchodsku a Trutnovsku, kde chybí český ekvivalent k Polskem budované dopravní síti. Poměr k Polsku se ale za uplynulých dvacet let hodně změnil a dovolím si tvrdit, že snad nejvíce ze všech zemí Evropské unie (možná s výjimkou převážně volnočasově vnímaného Chorvatska). Lze dobře pozorovat všestranný zájem o našeho severního souseda a Polsko se vedle ekonomických a politických vazeb nově stává i oblíbenou turistickou destinací, což rozhodně nebývalo.

Potřebuje evropská myšlenka doping?

Z evropanství si česká společnost na počátku 21. století navíc tu a tam dělávala povinnost. Zbytečně a dost možná i škodlivě. Ta povinnost nepřicházela z Bruselu ani jím nebyla diktována, ale rodila se z české společnosti samé. Jako maturant z roku 2003 a budoucí student historie, který se o evropské otázky zajímal, jsem si u maturitní slohové práce z nabízených témat bez váhání vybral to, které znělo „Nikdy jsem si nevšiml, že by evropská integrace omezovala identitu malých národů“.

Dospěl jsem v oné práci ke stejnému závěru, jako vyjadřoval uváděný titul. A dospěl bych k němu, i kdyby pojmenování znělo neutrálněji a nepředkládalo maturantovi předem daný závěr. Jen by se tak stalo bez mírné pachuti. Myslím, že takto prostě téma znít nemělo. Neutrální název „Malé národy a evropská integrace“ by byl daleko lepší. Evropská myšlenka tehdy opravdu nepotřebovala žádný doping, byť třeba dobře míněný.

Po letech mi připadá, že ten jen poskytl argumentační arsenál jejím kritikům a lehce ji degradoval. Kdybychom se mu bývali vyhnuli, stálo by dnešní české evropanství pevněji a sebejistěji na vlastních nohách.

Až moc často působila Evropská unie na počátku 21. století dojmem velké, mohutné, ale dosud nevyplněné konstrukce, a to platí vlastně stále. Dosud je příliš nádražní halou, skrze kterou všichni denně procházíme, ale ne obývákem.

O evropských emocích a hranicích

Historik Hartmut Kaelble, jenž se dlouhá desetiletí zabýval výzkumem evropské společnosti, už v 80. letech 20. století při srovnávacím výzkumu západoevropských zemí a Spojených států amerických konstatoval, že integrovaná evropská společnost jako objektivní veličina určitě existuje. Hodně přitom pracoval s tzv. tvrdými daty, hlavně statistikami. A ty mu ukazovaly na propojenost mezi jednotlivými evropskými zeměmi v podobě dopravních a ekonomických toků, která je větší než mezi státy USA – Kalifornií a Pensylvánií či třeba Nebraskou a Tennessee.

Před pár lety (2019) Kaelble svá stanoviska zopakoval s podobným závěrem pro celou Evropskou unii. Jenže mezi objektivní diagnózou a lidským vnímáním bývá velký rozdíl a Kaelbleho oblíbená statistika se ne vždy úplně odrážela a odráží v evropské emoci a evropanském pocitu.

Vzpomínám si na obraz, který se mi několik málo let po našem vstupu do Evropské unie naskytl na vrcholu hory Luž v Lužických horách na česko-německé hranici, v oblasti širšího česko-německo-polského trojmezí tvořícího Euroregion Nisa. Na vršku v hojném počtu cedule a cedulky různých rozměrů, tvarů i barev, buď české, nebo německé, ale ani jedna, ani jediná, nebyla společná. A pod vrškem na hranici nízký dřevěný plůtek z lesního dříví s pohodlným průchodem z jedné strany hranice na druhou.

Hned za ním na české straně pomník obráncům hranice z podzimu roku 1938, pouze v češtině, takže si jej německý návštěvník jen špatně spojil s konkrétní historií. A na německé straně, jen o pár metrů dál, mapa stojící přímo na hraniční čáře, na ní saská část kraje a vedle ní bílé místo s nápisem „Tschechien“ (když jsem byl v této lokalitě znovu roku 2017, poměry se již změnily – doplňková turistická cedule u českého pomníku byla i v němčině, někdejší německá mapa byla nahrazena docela jiným obsahem).

Mé drobné postřehy z hranice jsou jen symbolické jednotlivosti, ale, jak se říkává, ďábel bývá skryt v detailu. A to právě na neviditelném, nenápadném místě. Mimo hlavní reflektory. Bohužel, společnost 21. století má povahu sítě. A podstatou sítě jsou velká prázdná oka, jejichž plocha je daleko větší než nitě síťoviny.

Vzniká tak to, čemu antropolog Marc Augé říkal „nemísta“, úseky, jimiž se při rychlém pohybu mezi dynamickými vývojovými centry projíždí, či dokonce prolétává, bez zastavení a ohlédnutí. Jejich opomenutí a vyloučení se ale časem vracívá jako bumerang. Úspěch Evropy závisí proto do budoucna také na tom, jak se podaří onu konstrukci a síť vyplnit, osvojit, zabydlet a zútulnit. To už nemůže učinit erár, ale pouze Evropané sami. A dvacet let je zde jen velmi krátká doba. Takové procesy se totiž měří na generace.

„Oni“ jako směrovka na bezcestí

Ještě jako student jsem v jednom jazykovém kurzu při konverzačním tématu „svět za dvacet let“ chtěl otestovat nálady a provokativně jsem zvedl téma „Rozpadne se Evropská unie?“ Bylo to tehdy vnímáno jako něco nepředstavitelného, fantaskního, takříkajíc mimo mísu. Psal se právě podzim roku 2008. Po pár týdnech zaplavily svět zprávy o hypoteční a následně finanční krizi počínající v USA, jež se brzy přelila v globální ekonomický reces. Ten zpočátku neměl na Evropskou unii jiný vliv než na jakoukoliv jinou část světa. Brzy ale dostal specifickou evropskou podobu.

Evropské státy, především jejich jižní křídlo, stihla neobyčejně silně dluhová krize a hrozící státní bankroty. Nejvážnější a nejdiskutovanější byl případ Řecka. Ve štiplavých komentářích se začalo vyskytovat primitivní dvojsmyslné označení „státy skupiny PIGS“, vyjadřující anglické iniciály názvů jihoevropských zemí (Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko), příležitostně i ve variantě PIIGS doplňující Irsko (které tehdy rovněž mělo obrovské problémy).

Dávné evropské „my a oni“ bylo opět nebezpečně na scéně a s ním i stará známá karta, totiž kdo na koho víc doplácí, kdo dává a kdo bere. Její laciné vytažení nevěstí nikdy nic dobrého. Ale „my“ a „oni“ nebylo zatím destruktivní a zůstalo celkem na okraji pozornosti. Byl to čas stále žijících eurooptimistů na straně jedné a dosud střízlivých euroskeptiků na straně druhé, takových, kteří nechtěli bourat, ale rekonstruovat.

Vzpomínám si, jak mi roku 2010 jeden kolega-historik říkal: „To je příšerné, jak se tolik lidí škodolibě směje, když se ta Evropa sype.“ Oponoval jsem mu: „Myslím, že teď se o Evropskou unii začali bát i všichni euroskeptici.“ Tehdy jsem to tak vnímal a řekl bych, že to tak i bylo.

Zde je, zdá se mi, velký rozdíl oproti dnešku. Kritičtí a konstruktivní euroskeptici, ti korektoři naivního snění, se vytratili snad ještě více než snící eurooptimisté. Neboť bořitel není skeptik. Dostal jsem onehdy zcela náhodou darem esejistickou knížku italského diplomata a historika Alberta Indelicata „Euroland proti Evropě“ (Eurolandia contro l’Europa, 2009), autora u nás neznámého.

Přečetl jsem ji ale teprve před několika málo lety. Indelicato byl silný euroskeptik, který ale skepsi vůči aktuální politice Bruselu nespojoval s odmítáním integračního procesu evropských států – takže vlastně spíše řekněme „bruseloskeptik“.

Společnou evropskou identitu (a sílu) spatřoval ve schopnosti pochybovat o sobě samém a dívat se na sebe s ironií bez újmy na sebevědomí, což autoritářské režimy a autoritářsky řízené společnosti nedovedou. Nad těmito řádky jsem si přitom uvědomil obrovský rozdíl mezi euroskepticismem včerejška a současnými protievropskými náladami. Ty už neuvažují nad tím, jak jinak by evropská integrace mohla fungovat či vypadat, ale pasují vše evropské do role nepřátelského „oni“, proti němuž se bojuje. S provozuschopnými alternativami ale bohužel nepřicházejí. „Oni“ je proto směrovkou na bezcestí.

Co Evropa potřebuje?

„Evropský sen“ v rámci dvacetiletého českého členství v Evropské unii tvořil jen kratší, vlastně velmi krátkou část uplynulého času (2004–2008). Navíc skutečných snílků bylo vždy jako šafránu. Daleko delší období vyplnily evropské krize – nejprve dluhová, poté migrační, následně covidová. A nakonec válka Ruska proti Ukrajině.

Podmínkou existence každé civilizace je nicméně právě schopnost s krizemi koexistovat – opojné epochy snů jsou vždy jen přechodné, bývají narkotické a netřeba je proto vzývat. Masaryk říkával, že „každá doba má krizi svého druhu, není doby bez krize“. Nejde o pesimismus, rezignaci nebo katastrofický scénář, nýbrž o přirozený historický vývoj. Na tom, a ne na snu stojí budoucnost Evropské unie i jejích států.

Co tedy potřebuje dnešní Evropa? Uvědomit si, že podstatou není pomíjivá dynamika ani sprint, nýbrž vytrvalost a běh na dlouhou trať. A vzpomenout na dvě stará lidová rčení. Evropa musí nalézt takové eurooptimisty, kteří vědí, že méně je někdy více a hodnotu má jen to, co může přežít horizont volebního období. A je jí třeba takových euroskeptiků, kteří si uvědomují, že vanička se zásadně nevylévá i s dítětem.

PhDr. Milan Scholz, Ph.D., je historik se specializací na komparativní dějiny, dějiny idejí a masarykovskou problematiku, k níž publikoval mimo jiné knihu „České a polské hledání identity. Myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Romana Dmowského v komparativní perspektivě“ (2020).