Ano, co je v názvu, je dobrá otázka. Odpovím na ni: Z důstojnosti prezidentské funkce, kterážto důstojnost charakterizovala ten úřad za první republiky, jež se prý dožívá letos sta let, nezbylo nic.  Současný prezident, sedící ochable v křesle, dával najevo vskutku obdivu málo hodnou schopnost ironickými úšklebky zdánlivě vítězit v debatě nad svým partnerem, jemuž nevychovaně skákal do řeči, těše se za to mohutnému souhlasnému řevu svých fanoušků. Nedůstojnost té debaty zvyšoval svou neschopností řídit ji k hovoru o tématech prezidentů hodných i moderátor. Spor o protikuřácký zákon nebo o problém přece jen zásadnější, o zdanění církevních restitucí, mohl být vyjasněn jen tehdy, kdyby se bylo rozpadlo zjevné spojenectví moderátora a režiséra s prezidentským kandidátem Zemanem.

To spojenectví bylo zdůrazněno také obrazovými vstupy paní redaktorky, která do debaty přispívala prozemanovsky vybranými informacemi, kupodivu výrazně nevyváženými.

Ironické úšklebky Zemanovy nad vším, co jeho partner – moderátor mluvil ovšem nikoliv o partnerství a nikoliv o debatě, ale o souboji a o soupeřích – řekl, jeho vítězoslavné úsměvy neodpovídající situaci, jeho potěšení z řevu fanoušků, snížilo úroveň té debaty o ničem na úroveň poněkud rozjařené zábavy v hospodě mizerné úrovně. Jakkoliv lze mít podezření, že tato úroveň kandidátu Miloši Zemanovi vyhovuje, bylo zřejmé, že kandidát Jiří Drahoš je z toho nedůstojného rumrajchu v rozpacích. Dovolím si předpokládat, že debaty, kterých býval profesor Drahoš, jako předseda České akademie věd účasten, mívaly jinou, důstojnou atmosféru.

Nedovedu si představit, že bych v atmosféře, jaká v tom Primou zorganizovaném kabaretu vládla, neupadl do rozpaků a nehledal způsob, jak se v té podivné nevěcné debatě vyhnout rozhořčení. Jak onen prezidentův nevhodný způsob nejen argumentační, ale i způsobů přežít, a neztratit důstojnost? Na rozdíl od profesora Drahoše bych zřejmě Miloši Zemanovi v okamžiku, kdy si již podruhé utíral nos rukou, nabídl kapesník.

Naštěstí to prezidentovo pobuřující chování přešel prezidentský kandidát Drahoš bez umravňujících poznámek či gest a prokázal tím, že patří mezi občany slušně vychované, chovající se k druhým, jak se sluší a patří. Jednal, jak byl vychován.

To, čemu se u nás, nyní těsně před volbami, říká debata prezidentských kandidátů, vskutku neřeší nic víc, ale ani nic méně, než že zařazuje kandidáty do dvou skupin. V jedné jsou ti, kdo respektují určité konvence v chování, které znamenají, že v debatě jde vždy o partnera, a nikoliv o soupeře, a že debata není souboj, duel nebo bitva, ale výměna argumentů, které lze buď přijmout, nebo kvalifikovaně a klidně odmítnout. V té druhé skupině, jak ukázala také debata prezidentských kandidátů na Primě, jsou naopak ti, kdo nedbají žádných konvencí, jimiž se řídí ve vzájemném styku lidé slušně vychovaní. Debatu nahrazují soubojem ve volném stylu, souhlas s partnerem, jehož považují za svého nepřítele, chápou jako prohru a svá stanoviska, podporovaná významovými posuny partnerových výroků, doprovázejí ironickými úšklebky a vítězoslavným úsměvem. Nejen že neokřiknou své fanoušky, znemožňující řevem partnerovi dokončit větu, ale pokyvováním a gesty dávají najevo svou spřízněnost s nimi.

Československá republika, jejíž založení před sto lety si letos připomínáme, prošla mnoha těžkými zkouškami. Byla i nebyla.  Dokonce několikrát. Byla svobodná i dvakrát okupovaná. V tom, co bylo její základním smyslem, tedy demokracie, svoboda a evropanství, Masarykovy ideály humanitní, zůstalo zachováno nejen v myslích mnoha jejích občanů, ale vedlo mnohé k tomu, že stejně jako kdysi legionáři, se rozhodli nasazovat své životy vždy, kdy bylo třeba se zbraní v ruce vrátit republice její svobodu a důstojnost  jejím  občanům.

Nejen ta nedůstojná debata na Primě, ale i celkové chování současného prezidenta Miloše Zemana, mnohé prvky jeho politiky, dejme tomu jeho učení se v Číně jak stabilizovat českou společnost, vyvolává ve mně obavu, že o důstojnost lze přijít i bez okupace; pouhým zvolením člověka prezidentské funkce nedůstojného.

Zejména vzpomínka na to, co bylo smyslem oné republiky před sto lety založené, vede mě k volbě toho z prezidentských kandidátů, který svým jednáním a svou pokorou před ústavou a před právem, dává naději, že nás při vzpomínce na založení republiky přiměje k posílení těch hodnot, které s oním významným okamžikem zásadně souvisejí.