Jako jakousi malou dokumentaci k mému článku o problémech Andreje Babiše a jeho kriticích tu ve dvou ukázkách připomínám, co psali před dvěma roky o naší politické situaci v časopise Respekt, který jsem ve svém článku mimo jiné zmínil.

[ctete]52719[/ctete]

První článek vyšel 2. února 2014. Nenapsal ho nikdo konkrétní, nýbrž, jak se zdá, přímo celý časopis. Má triumfální titulek „Konec všemocného Zemana“ a neméně triumfální podtitul „Do politiky se podařilo vrátit rovnováhu sil. Co to způsobí?“ Mluví se v něm o „poraženectví“ a „panice, že v Česku je ohrožena demokracie“, o „šíření strachu a poslechu apokalyptických zpráv“. Dále upozorňuje na světlé stránky vývoje po říjnových volbách v roce 2013:

„Zemanova etapa se totiž dá popsat i jinak, než bylo uvedeno výše. Martina C. Putnu sice profesorem nejmenovala hlava státu, ale po veřejné kritice tak učinil ministr školství. Zemanovi lidé sdružení za ním v „politickou stranu“ Zemanovci zažili se ziskem pouhého jednoho a půl procenta katastrofální propad ve volbách. Pokus o převrat v sociální demokracii se Zemanovi nepovedl a všichni jeho vnitrostraničtí spojenci jsou v ČSSD odstaveni na druhou kolej. Vláda Jiřího Rusnoka skončila a veřejný tlak jí zabránil v zásadních rozhodnutích. Je pravda, že prezident si dokázal udržet svůj trapný slovník a alkoholický apetit, ale zaplatil za to jednou z nejnižších veřejných podpor prezidenta ve zdejších dějinách (kolem 40 procent). A teď to nejpodstatnější – Miloš Zeman chtěl zabránit vzniku vlády Bohuslava Sobotky, intrikoval proti ní, různě strašil, které ministry mu nejmenuje, a jak to zaonačí, aby kabinet nesestavil. Jenže nastalo to, co se mělo stát už dávno: Bohuslav Sobotka si trval na svém a neuhnul ani u jednoho jména. Postavil tak Zemana před nepříjemné rozhodnutí, buď trvat na svém a pokusit se tak o další puč proti Sobotkovi s celým rizikem nové hrozivé blamáže, nebo pokorně přijmout roli slabšího hráče. A světe, div se, Zeman se do sebevražedného boje nepustil a vládu jmenoval. S tak malou podporou veřejnosti by pro něj další komplikace normálního fungování země nemohly dopadnout dobře… A to je vše. Tady končí celé to obrovské, vášně probouzející drama. Ne, není to konec Zemana. Není to konec jeho afér. Není to konec jeho snahy uzmout si víc moci, než mu přísluší. Je to však konec nejistoty, jak mu čelit a jestli je to vůbec možné. Možná je to banální zjištění, ale politická scéna ho evidentně potřebovala. A Zeman také.

Proč se ostatně bát politika, který musí být rád, když má dostatek energie na řízení vlastního těla? Proč se bát politika, který nepochybně má možnosti, jak do politiky zasahovat, ale rozhodujícími pravomocemi disponují vláda a parlament?

I z tohoto důvodu není třeba litovat toho, že došlo k zavedení přímé volby hlavy státu. Konečně se celé společnosti jasně ukazuje, že post prezidenta je výsostně politickou funkcí, nikoli jen reprezentativní. Je svým způsobem štěstí, že Miloš Zeman tak poškodil obraz této funkce, protože jí tím dal lidský rozměr. Tomu je lépe rozumět, a realitě se také lépe čelí než fantazii, že čeští prezidenti jsou nedotknutelní a nechybující panovníci.

Nastavování rovnováhy sil je permanentní proces. Neexistuje systém, ve kterém by k němu nedocházelo, maximálně si někdy namlouváme, že v některém je to snazší než v jiném.“

A kolektivní autor uzavírá: „Další boj o rovnováhu sil se rozbíhá přímo ve vládě. V některých zdejších bajkách se v další neporazitelné zlo, pro některé možná ještě horší, než je Zeman, mění Andrej Babiš. I jemu ale takový obraz spíše pomáhá, než škodí. Je dobré znát rizika nebývalé koncentrace politické, byznysové a mediální moci, již se mu podařilo nahromadit. Nicméně ani on není temnou silou, která požírá vše, co jí stojí v cestě. Nepochybně bude usilovat o to, aby jeho hnutí uspělo i v komunálních volbách, pak také v těch parlamentních, bude chtít, aby se jeho firmám či médiím dařilo. Proto se dá předpokládat, že bude dobře zvažovat své kroky. A kdyby ne, tak má ve vládě koaliční partnery, kteří jej budou mít pod kontrolou a i ve světě podnikání a médií je stále dost konkurence. O nezávislých soudech ani nemluvě.

Týdeník Reflex minulý týden napsal, že hloupí voliči, Babiš, Zeman, Bradáčová, plukovník Šlachta, politici a média (až na Reflex) způsobili „zkázu polistopadového režimu“, která je „nenávratná a jeho resuscitace nepředstavitelná“. Pokud bychom na tuto tezi přistoupili, už není oč se snažit, protože je všechno rozhodnuto. Naštěstí to tak ale není, podobný poslední soud nad českou společností má stejnou relevanci jako někdejší varování Reflexu před Davidem Rathem coby Adolfem Hitlerem. Kde je ta tehdejší největší hrozba demokracii dnes?“

Jen doplňuji, že text zmíněný v posledním odstavci nenapsal žádný „Reflex“ (nemá ručičky), ale poraženec a posel apokalyptických zpráv Bohumil Doležal, který má na rozdíl od jiných ve zvyku se pod své články podepisovat. Aby byl jasný celý kontext názorové výměny, uvádím, že můj článek, který bytost jménem Respekt tak nějak na půl huby cituje, najdete mj. zde, a protože jsem si to nenechal líbit, napsal jsem reakci, která je zde a vyšla i na webu reflex.cz.

Za necelé dva měsíce napadl Andrej Babiš na vládní tiskové konferenci internetový server Echo24, vyhrožoval jeho investorovi a pomlouval jeho novináře. V tu chvíli se Erik Tabery projevil jako charakter. Ačkoli, jak předem upozornil, se s redaktory Echa24 shodne jen výjimečně, přemohl se a napsal panu Babišovi vášnivý otevřený list, z něhož cituji:

„Vaše slova jsou pobuřující a nepřijatelná, protože se nedají vysvětlovat jinak než jako pokus o zastrašování kritického média a jeho investorů. Přibližně před rokem jsme se spolu setkali a povídali si o Vašich plánech. Tehdy jsem Vám řekl, že si neumím představit, jak skloubit podnikatelské a politické zájmy. Jsme o kus dál a debata přestala být teoretická.

Jste politik, dokonce jeden z nejvlivnějších politiků v zemi. Zároveň jste ale jeden z nejvlivnějších podnikatelů a nedlouho i jeden z nejvlivnějších majitelů médií. To je kombinace, ze které by se zamotala hlava i Pánu Bohu. Není tedy divu, že se zamotala i Vám. To je jediná polehčující okolnost, kterou si umím představit.

Jak jsem již napsal, Váš výrok je nepřijatelný, ale ještě nepřijatelnější je, že záhy nepřišla omluva, že jste to řekl v návalu emocí a nemyslel jste to tak. Omluva se v této zemi velmi podceňuje a je to velká škoda, protože dokazuje velkého ducha těch, kteří ji umějí vyslovit.

Pro každou společnost jsou nezávislá média nezbytná. Bez nich neexistuje demokracie. Když jste kupoval vydavatelství MAFRA, nepochybuji, že jste si tento jejich význam uvědomoval. Pokud ano, musíte už nyní vědět, že jste vyřkl nepřijatelná slova. Pokud ne, jen potvrdíte, že se toto uznávané vydavatelství dostalo tam, kam nemělo.

Čeští politici a podnikatelé mnohdy zapomínají, že dnes není navždy. I Vy jednou sestoupíte z vrcholných politických pozic a věřte mi, že pokud v té době ještě budete vlastníkem médií, zažijete kvůli nim nehezké politické útoky. A až přijdou, budete vděčný za každý hlas, který se Vašich titulů zastane. Berte proto tento dopis jako svým způsobem obranu Vašeho zájmu. Měl byste se veřejně omluvit.“

Ještě týž den večer mu pan Babiš zatelefonoval. Pan Tabery o tom referuje takto:

„Nejdříve zopakoval své spory s Balšínkem a jeho týmem. Řekl jsem mu, že o to nejde, že by měl uznat, že řekl něco, co neměl. „Řekl jsem blbost, nechal jsem se vytočit a řekl, co jsem neměl. Byla to chyba,“ řekl nakonec Babiš.

Myslím si, že by něco takového mělo zaznít na stejné půdě, kde padla jeho původní vyjádření, ale není moje role něco doporučovat. Uvidíme, co bude dál, ale už mnoho let se mi nestalo, aby politik takto rychle reagoval a snažil se korektně vysvětlit, o co mu šlo (zvýraznil bd).

Dodatečně doplňuji: Čtenáři se mě ptají, jestli tomu uznání chyby věřím. K tomu mohu říct jediné, o upřímnosti přiznání rozhoduje budoucnost, tedy další chování dotyčného, a ne názor novináře.“

Nejsem takový maximalista jako pan Tabery: Nemyslím si, že by to pan Babiš musel udělat zrovna na tom samém místě (tj. na vládní tiskové konferenci), stačilo by, kdyby to udělal veřejně, a ne jen do mobilu panu Taberymu.

Taky souhlasím s tím, že o upřímnosti přiznání rozhoduje budoucnost. Budoucnost od té doby, pokud jde o pana Babiše, rozhodovala minimálně vždycky jednou za měsíc, naposled při arogantní a hysterické řeči pana ministra minulý týden ve sněmovně, z níž namátkou cituji nejvýraznější místo, kterého si nějak nikdo nevšiml (ještě se k němu vrátím): „Dneska ti čápi – já jsem nestihl se s nimi ofotit, to organizoval… ten …parchant a psychopat, ale já se s ním soudím, nebudu říkat jeho jméno.“ Samozřejmě, každý trochu informovaný ví, o kom je řeč.

Pan Tabery a Respekt jsou od roku 2013 chroničtí představitelé „nechumelismu“: Nic se neděje, demokracie jde dál. Já bych řekl, že se dělo, děje, a že budoucnost už rozhodla, jak napsal pan Tabery. A tím se z ní stala vlastně minulost.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.