Italský spisovatel a teolog Elio Guerriero vedl rozhovor s bývalým papežem Benediktem XVI. Část rozhovoru přebíráme ze stránek České sekce Vatikánského rozhlasu. Benedikt XVI. mluví o důvodech svého odstoupení a o tom, jak hodnotí svého nástupce.

Při návštěvě baziliky Collemaggio v Aquile jste položil svoje pallium na oltář svatého Celestýna V. Můžete mi říci, jak jste došel k tomu, že musíte pro dobro církve odstoupit z petrovského úřadu?

Cesta do Mexika a na Kubu pro mne byla z mnoha hledisek krásná a dojemná. V Mexiku mne zasáhlo setkání s hlubokou vírou mnoha mladých, jejichž radostné nadšení pro Boha jsem zakusil. Stejně tak jsem byl zasažen velkými problémy mexické společnosti a úsilím církve najít na základě víry odpověď na chudobu a násilí. A není třeba výslovně zmiňovat, že mne na Kubě zasáhl způsob, jakým se Raul Castro rozhodl uvést svoji zemi na novou cestu, aniž by přerušil kontinuitu s minulostí. Také jsem tam byl velice osloven tím, jak se v tomto obtížném procesu moji bratři v biskupské službě snaží hledat orientaci na základě víry. Ve stejné době jsem však naplno zakusil meze svojí fyzické odolnosti. Uvědomil jsem si především, že nejsem s to zvládnout příští zaoceánské cesty kvůli problému s časovým posunem. Mluvil jsem přirozeně o těchto problémech také se svým lékařem, doktorem Patriziem Poliscou. Tak se stalo zřejmým, že už bych nebyl s to účastnit se světového setkání mládeže v Rio de Janeiro v létě roku 2013. Tam byl jasný problém časového posunu. Od té chvíle jsem musel v poměrně krátké době zvážit datum svojí abdikace.

Mnozí si po abdikaci mysleli, že dojde na středověké scénáře, bouchání dveřmi a senzační obvinění. Někteří proto byli zaskočeni, ba skoro zklamáni Vaším rozhodnutím zůstat poblíž Svatého Petra a vstoupit do kláštera Mater Ecclesiae. Jak jste došel k tomuto rozhodnutí?

Klášter Mater Ecclesiae jsem navštívil již od jeho počátků mnohokrát. Chodil jsem tam často na nešpory a sloužit mši svatou pro řeholnice, které tam přebývaly. Naposledy jsem tam byl u příležitosti výročí založení řádu sester vizitantek (Řád Navštívení Panny Marie – pozn. překl.). Jan Pavel II. kdysi rozhodl, aby dům, který dříve sloužil jako obydlí ředitele Vatikánského rozhlasu, byl místem kontemplativní modlitby jako zdroj živé vody ve Vatikánu. Když jsem se dozvěděl, že onoho jara mělo skončit tříleté období pobytu pro sestry vizitantky, nějak přirozeně se přede mnou otevřelo povědomí, že by to mohlo být místo, kam bych se uchýlil, abych svým způsobem pokračoval ve službě modlitby, pro kterou byl tento dům určen Janem Pavlem II.

Nevím, zda jste také viděl fotku, kterou pořídil korespondent BBC v den abdikace. Byla na ní kupole Svatého Petra zasažená bleskem (Benedikt kývá hlavou na znamení, že ji viděl). U mnohých tento obraz vyvolal dojem pádu nebo přímo konce světa. Nyní mne napadá, že možná očekávali zármutek poraženého a dějinami odsunutého, ale já před sebou vidím muže pokojného a plného důvěry.

Plně souhlasím. Měl bych se býval starat – pokud bych v tom neměl jasno – být prostým a skromným dělníkem na Pánově vinici, jak jsem řekl na začátku svého pontifikátu. Byl jsem si však od začátku vědom svých omezení a přijal jsem je tak, jak jsem se o to ve svém životě vždycky snažil, tedy v duchu poslušnosti. Potom nastaly větší či menší těžkosti pontifikátu, ale přišly také mnohé milosti. Uvědomoval jsem si, že všechno, co mám dělat, nemohu dělat sám a byl jsem tak takřka donucen svěřit se do rukou Božích, důvěřovat Ježíši, s Nímž mne – jak jsem postupně pociťoval během psaní své knihy o Něm – pojilo staré a stále hlubší přátelství. Potom tu byla Matka Boží, Matka naděje, která byla pevnou oporou v těžkostech a jejíž blízkost jsem během recitace posvátného růžence a při návštěvách mariánských svatyň vnímal stále více. Dále svatí, moji druhové na životní cestě: svatý Augustin a svatý Bonaventura, moji duchovní učitelé, ale také svatý Benedikt, jehož motto „nic ať nemá přednost před Kristem“ mi bylo stále bližší, a svatý František, prosťáček z Assisi, první, kdo vytušil, že svět je zrcadlem stvořitelské Boží lásky, z níž pocházíme a k níž putujeme.

Tedy pouze duchovní útěchy?

Ne. Na svojí cestě jsem nebyl provázen pouze shůry. Každý den jsem dostával četné dopisy nejenom od velkých této Země, ale také od obyčejných a nepatrných lidí, kteří mi chtěli sdělit, že jsou mi nablízku a že se za mne modlí. Také odtud v těžkých chvílích plynula důvěra a jistota, že církev je vedena Pánem a že jsem tudíž mohl do Jeho rukou složit mandát, který mi svěřil v den zvolení. Tato podpora ostatně pokračovala i po abdikaci, takže mohu být jenom vděčný Pánu i všem, kdo mi vyjádřili a dosud mi projevují svoje sympatie.

Ve svém pozdravu na rozloučenou s kardinály 28. února 2013 jste svému nástupci přislíbil svoji poslušnost. Mezitím jsem získal dojem, že k papeži Františkovi chováte také lidskou blízkost a srdečnost. Jaký máte vztah ke svému nástupci?

Poslušnost k mému nástupci byla vždycky mimo diskusi. Pak je tu ovšem pocit hlubokého společenství a přátelství. Ve chvíli jeho zvolení jsem jako mnozí prožil spontánní vděčnost k Prozřetelnosti. Po dvou papežích pocházejících ze střední Evropy Pán takříkajíc obrátil pohled na všeobecnou církev a vyzval nás k širšímu, katoličtějšímu společenství. Osobně jsem od první chvíle hluboce zasažen mimořádnou lidskou disponibilitou papeže Františka ve vztahu ke mně. Hned po svém zvolení se snažil se mnou telefonicky spojit. Když se mu to nepodařilo, zavolal mi hned po setkání se všeobecnou církví z balkónu Svatého Petra a mluvil se mnou velice srdečně. Podivuhodně mne tak obdaroval jakýmsi otcovsko-bratrským vztahem. Často mi zezdola posílá malou pozornost, vlastnoručně psaný dopis. Nežli se vydá na dlouhé cesty, nikdy mne papež neopomine navštívit. Lidská laskavost, kterou mne zahrnuje, je pro mne zvláštní milostí této poslední fáze mého života, za niž mohu být jenom vděčný. To co říká o disponibilitě vůči druhým lidem nejsou pouhá slova. Uskutečňuje je ve vztahu ke mně. Ať mu Pán dává denně pocítit svoji laskavost. To mu u Pána vyprošuji.

Z vatikánského deníku L´Osservatore Romano ze dne 25. srpna 2016. Přeložil Milan Glaser.

Převzato ze stránky Vatikánského rozhlasu, celý text ZDE.