Americký prezident Donald Trump hostil 4. září 2020 v Bílém domě srbského prezidenta Aleksandara Vučiće a kosovského premiéra Avdullaha Hotiho, kteří v jeho přítomnosti podepsali dvoustránkový dokument o „ekonomické normalizaci“ mezi Srbskem a Kosovem. Dohodu zprostředkoval Trumpův zvláštní vyslanec pro srbsko-kosovská mírová jednání Richard Grenell. Co se děje kolem Kosova? A dostane Trump Nobelovu cenu míru?
Navzdory tvrzením, že cílem nejasně formulovaného dokumentu je mír na Balkáně, svědčí načasování spíše o podpoře Trumpova ega, neboť ten v posledních měsících kampaně před prezidentskými volbami nutně potřeboval nějaký zahraničněpolitický úspěch. Součástí dokumentu je ovšem i klauzule s příslibem, že Izrael a Kosovo navážou diplomatické styky, přičemž jak Kosovo, tak Srbsko budou mít své ambasády nikoliv v Tel Avivu, nýbrž v Jeruzalémě. A Donald Trump hned zmateně tweetoval: „Další skvělý den míru na Blízkém východě – Izrael a Kosovo s muslimskou většinou se dohodly na normalizaci vztahů a navázání diplomatických styků. Výborně! Následovat budou další islámské a arabské národy.“
Netřeba dodávat, že Kosovo neleží na Blízkém východě, nýbrž na Balkáně, a není to „islámský“ národ, ačkoliv drtivá většina kosovských Albánců, kteří tvoří přes 90 % obyvatelstva, je nominálně muslimské víry, byť jsou tamější Albánci nábožensky založení asi tak jako Češi.
Trumpova twitterová „diplomacie“
Výše citovaný Trumpův tweet naznačuje, že účelem onoho izraelského prvku v srbsko-kosovské dohodě, zprostředkované USA, je prezentace Trumpa jakožto mírotvorce na Blízkém východě, a tudíž posílení jeho podpory mezi židovskými voliči v listopadových prezidentských volbách. Ovšem tento prvek nebyl vůbec předmětem zdlouhavých jednání a účastníkům dohody byl prezentován teprve krátce před jejím podepsáním.
Pouhých pět dní po podpisu „normalizačního“ dokumentu ve Washingtonu sdělil neidentifikovaný „zdroj blízký Vučićovi“ deníku Jerusalem Post: „Srbsko nepřemístí své velvyslanectví do Jeruzaléma, pokud Izrael uzná Kosovo“, protože jeho uznání by „poškodilo jinak důvěrný vztah mezi Izraelem a Srbskem“.
V projevu před svými příznivci 19. září 2020 na letišti u Fayetteville v Severní Karolíně se Trump chlubil, že byl během dvou týdnů již dvakrát nominován na Nobelovu cenu míru za nastolení míru v Kosovu a za svou úlohu v navázání diplomatických vztahů mezi Izraelem, Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem. Pokud jde o dohodu mezi Kosovem a Srbskem, Trump veřejně prohlásil: „Zastavujeme masové zabíjení mezi Kosovem a Srbskem. Zabíjeli se navzájem… stovky let, opravdu, pod různými jmény.“
Ve skutečnosti po ozbrojeném konfliktu z let 1998–1999 a několika případech bezprostředně po něm již nedošlo a nedochází v Kosovu k žádnému masovému zabíjení… Zdá se, že Trump si není vědom rozdílů mezi prezidentskou nominací Republikánské strany a návrhem na udělení Nobelovy cenu míru, na kterou bylo letos nominováno 211 osob a 107 organizací. Trump si veřejně stěžuje, že média, včetně jeho oblíbené televize Fox News, ignorují jeho nobelovskou nominaci. A též kritizuje, že jeho předchůdce Barack Obama dostal „nobelovku“ hned v prvním roce svého vládnutí v Bílém domě.
Dva dny po Trumpových výrocích o masových vraždách byl Richard Grenell v kosovské Prištině, kde jej novináři hned požádali o vysvětlení, co tím americký prezident vlastně myslel. Grenell, který v letech 2001–2008 působil jako mluvčí stálé mise USA při OSN v New Yorku, odpověděl neméně podivně: „Nechceme prázdná slova, chceme lidem z Kosova ukázat, že … můžeme pokročit v ekonomickém rozvoji směrem ke zlepšení západní civilizace.“ A dále řekl, že mu Trump dal pokyn, aby dosáhl dohody mezi Kosovem a Srbskem, která by nebyla založena na „starých politických diskusích“, ale stimulovala by spíše hospodářský rozvoj a vznik nových pracovních míst. A závěrem poznamenal: „I když je symbolika důležitá, nepomůže zaplatit nájem a uživit vaši rodinu, nedá vám mnoho naděje.“
V posledních letech se hlavní obavy Kosova nesoustředily na etnické konflikty a jejich řešení, ale spíše na sociálně-ekonomické a environmentální otázky. Nejnověji řeší Kosovo především nedostatek adekvátních prostředků pro řešení pandemie nemoci COVID-19: k 23. září potvrdilo Kosovo podle místních médií 15 270 případů nákazy a 528 úmrtí při počtu 1,8 milionu kosovských obyvatel. Dalšími klíčovými problémy jsou závažné znečištění ovzduší (od října do března) a velmi vysoká nezaměstnanost – těsně před vypuknutím pandemie mělo Kosovo nejnižší míru nezaměstnanosti od ukončení ozbrojeného konfliktu: „jen“ každý čtvrtý práceschopný občan byl bez práce.
Podobně jako většina postkomunistických států je také Kosovo úrodnou půdou pro korupci a organizovanou trestnou činnost. Bělehrad s podporou Moskvy a Pekingu aktivně zmařil kosovské pokusy o integraci do mezinárodního společenství, což významně brání přímým zahraničním investicím v Kosovu. To jen přispívá k vysoké míře nezaměstnanosti a k neustálému odlivu mladých lidí hledajících zaměstnání v západní Evropě. Kosovská ekonomika je tak dlouhodobě silně závislá na převodech financí stovek tisíc svých občanů pracujících v Německu, Švýcarsku, Velké Británii a jinde v západní Evropě. Ten, kdo měl štěstí a studoval v zahraničí, má značné obtíže s hledáním odpovídajícího zaměstnání přímo v Kosovu, stejně tak je pro něj obtížné získat úřednické místo (s relativně nízkým platem) nebo vstoupit do politiky, neboť to vyžaduje nepřijatelné kompromisy. Korupce, protekce a organizovaná trestná činnost jsou všudypřítomné…
Americké (a Trumpovy) priority
Kromě závazku realizace minulých dohod mezi Prištinou a Bělehradem o železniční a silniční dopravě zmiňuje zmíněný dokument o „ekonomické normalizaci“, že Kosovo a Srbsko budou spolupracovat s U.S. International Finance Development Corporation a Export-Import Bank, což jsou americké vládní instituce, na memorandech o porozumění k různým dopravním projektům, včetně nové dálnice mezi kosovskou Prištinou s jihosrbským městem Niš, kde se nachází klíčový dálniční uzel spojující střední Evropu s Bulharskem, Tureckem a Řeckem. Další memoranda o porozumění by umožnila půjčky pro malé a střední podniky a financování dvoustranných projektů, včetně studie proveditelnosti využití vodní nádrže Gazivoda/Ujmani na srbsko-kosovských hranicích.
Podle dohody zprostředkované Grenellem souhlasilo Kosovo i s jednoročním moratoriem na své úsilí o členství v mezinárodních organizacích. Naopak Srbsko se zavázalo, že na dobu jednoho roku pozastaví své lobbování u států mezinárodního společenství, aby Kosovo neuznávaly nebo jeho uznání zrušily. Aktuálně uznává Kosovo 98 ze 193 členských států OSN. Ivica Dačić, srbský ministr zahraničí od roku 2014, ignoroval předchozí ujednání zprostředkovaná EU, v nichž se Srbsko zavázalo upustit od lobbování proti Kosovu. Za poslední čtyři roky Dačićovo lobbování vyústilo v to, že 15 relativně snadno ovlivnitelných států (například Surinam, Grenada, Ghana, Burundi, Togo, Nauru, Papua-Nová Guinea a Komory) stáhlo své uznání Kosova. Jen připomínám, že český prezident Miloš Zeman v loňském roce neúspěšně usiloval o vstup České republiky do tohoto „klubu“.
Kosovo se navíc ve Washingtonu dohodlo, že se připojí k nedávno zřízené regionální ekonomické zóně zahrnující Srbsko, Albánii a Severní Makedonii, známé jako mini-schengenská zóna, která by měla zajistit volný pohyb zboží a kapitálu a sjednotit vzájemný přeshraniční styk. Tady bude ďábel v detailech…
Stejně jako v předchozích fázích dialogu mezi Prištinou a Bělehradem, zprostředkovaných jinými mezinárodními organizacemi, včetně OSN a EU, stanovují nové dohody z Bílého domu ochranu náboženských míst, týkají se též soudních rozhodnutí vůči srbské pravoslavné církvi, pokračujících restitucí židovského majetku souvisejících s holokaustem, jakož i vyhledávání a identifikace ostatků pohřešovaných osob a návratu uprchlíků či vnitřně vysídlených osob z časů konfliktu. Podle Mezinárodního výboru Červeného kříže nebyly k loňskému únoru, tj. více než dvě desetiletí po konfliktu, stále známy osudy 1646 lidí, z nichž dvě třetiny tvoří Albánci a pětinu Srbové.
Dohoda také obsahuje různé zahraničněpolitické priority Bílého domu, včetně „zákazu používání zařízení 5G dodávaného nedůvěryhodnými prodejci v jejich komunikačních sítích“, zvýšení kontroly cestujících v letecké dopravě a sdílení informací, včetně implementace amerických screeningových a informačních systémů, označení Hizballáhu jako teroristické organizace a spolupráci při dekriminalizaci homosexuality. (Už rok a půl vede Grenell snahu Trumpovy vlády o prosazení dekriminalizace homosexuality v zemích, kde je dosud nezákonná. Jako ředitel Národní zpravodajské služby, v úřadě od února do května roku 2020, byl prvním veřejně známým gayem, sloužícím na pozici úrovně člena americké vlády.)
Řešení kosovského hlavolamu?
Navzdory neutuchajícím pověstem, že Grenellovo zprostředkovatelské úsilí zahrnovalo též úpravu hranic mezi Kosovem a Srbskem, nová dohoda se vůbec nezmiňuje o hranicích, natož o přesunech menšinových komunit mezi oběma zeměmi. EU vystupuje rozhodně proti jakýmkoliv změnám hranic mezi Kosovem a Srbskem, poněvadž by to znamenalo riziko potenciální destabilizace dalších zemí v regionu, zejména Bosny a Hercegoviny.
Je zajímavé, že v dokumentu z Bílého domu není žádný odkaz na status Kosova podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 (z roku 1999), který byl sice „přepsán“ zejména prohlášením o kosovské nezávislosti před 12 lety, ovšem zůstává mantrou bělehradské, moskevské a pekingské politiky vůči Kosovu. V projevu před Valným shromážděním OSN v New Yorku proneseném 21. září 2020 se však Vučić vrátil k tradiční bělehradské frazeologii, podle níž prohlášení prištinských prozatímních institucí samosprávy o kosovské nezávislosti z roku 2008 porušilo rezoluci OSN 1244, čímž prý vážně narušilo stabilitu Srbska a celého regionu. Konstatoval ovšem, že Bělehrad je plně odhodlán hledat pro Kosovo kompromisní řešení.
Mezitím je další dialog mezi Kosovem a Srbskem, prostředkovaný EU, postižen nejednotnou pozicí jak v Prištině, tak v Bruselu: žádná ze stran neplní to, co bylo dohodnuto za posledních sedm let, jako třeba povolení k založení regionálního Sdružení srbských obcí v Kosovu, případně sliby EU ohledně bezvízového styku pro držitele kosovských pasů.
Kosovsko-albánští politici, často veteráni Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), jsou navíc frustrováni tím, že nad nimi neustále visí Damoklův meč soudních procesů před Zvláštním tribunálem v Haagu. Kosovský prezident Hashim Thaçi, který se někdejšího konfliktu se Srby zúčastnil jako politický, a nikoliv vojenský velitel UÇK, byl už v červnu 2020 na cestě do USA, když musel odvolat své plánované setkání s Grenellem a Vučićem v Bílém domě. Prokurátor uvedeného tribunálu totiž prohlásil, že Thaçi a dalších devět veteránů jsou podezřelí ze spáchání zločinů proti lidskosti a válečných kriminálních činů, včetně vražd, únosů, pronásledování a mučení. Zatím však žádná konkrétní obvinění vznesena nebyla. Pozdějšího setkání v Bílém domě se tak 4. září 2020 místo zkušeného Thaçiho zúčastnil novopečený kosovský premiér Hoti.
Kosovo a Evropská unie
Kosovští Albánci jsou rovněž nespokojeni se zdržovací taktikou EU ohledně integrace Kosova do evropských struktur. Naopak kosovsko-srbské strany jsou nadále podřízeny Bělehradu, a tudíž dávají přednost srbským zájmům před kosovskými, což často velmi komplikuje práci kosovského parlamentu.
Přístup ke Kosovu zůstává zdrojem trvalé nejednoty mezi 27 členskými státy EU. Pět členů EU, včetně Slovenska, nadále odmítá uznat nezávislost Kosova, ačkoliv všichni (kromě Španělska) různou formou s Kosovem spolupracují, i když nikoliv se stejnou intenzitou. Navíc se někteří tradiční kosovští „uznavači“, zejména Francie, výrazně staví proti dalšímu rozšiřování EU na západním Balkáně, a to především z důvodů vnitropolitických, aby neposkytovali munici nacionalistickým a populistickým stranám.
Kosovo je společně s Bosnou a Hercegovinou až v zadní části zástupu čekatelů na přistoupení k EU, a to nejen za Srbskem, ale také za třemi novými členy NATO: Albánií, Černou Horou a Severní Makedonií. Dosažení politického řešení kosovského hlavolamu, které by bylo přijatelné pro všechny strany, zůstává zatím chimérou.
Jolyon Naegele je občan USA a SRN trvale žijící v České republice, bývalý rozhlasový korespondent Hlasu Ameriky (VOA) a Rádia Svobodná Evropa/Svoboda (RFE/RL) pro střední a východní Evropu. Po dobu 14 let až do svého penzionování v roce 2017 působil jako politický analytik v mírové misi OSN v Kosovu, mimo jiné v letech 2003–2006 jako koordinátor mise pro dialog mezi Prištinou a Bělehradem. Názory, které vyjadřuje v tomto komentáři, jsou výlučně jeho vlastní.
