Koncem září se naplno rozhořel konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, území o velikosti pouhých 4,5 tisíc kilometrů čtverečních s přibližně sto padesáti tisíci obyvateli. V předchozích letech se situace vyhrotila několikrát, vždy se ji však podařilo uklidnit. Tentokrát vše nasvědčuje tomu, že půjde o dlouhodobější střet. Po dvou týdnech bojů jsou na obou stranách stovky mrtvých a tisíce raněných. Další tisíce se snaží dostat ze zóny konfliktu do bezpečí. Kde leží kořeny konfliktu, proč nyní přešel do nové horké fáze a jaký lze očekávat vývoj?
Arménie a Ázerbájdžán jsou spolu ve válce již třicet let. Zásadním je spor o území Náhorního Karabachu, který de jure patří Ázerbájdžánu, spravován je ale tamějšími Armény jako tzv. Republika Arcach. Na konci osmdesátých let byl tento etnoteritoriální konflikt prvním svého druhu, který zaskočil Gorbačovovo „perestrojkové“ vedení a přispěl k pádu Sovětského svazu. Kromě území tu jde také o výklad historie a otázky identity mezi dvěma národy, které si v minulosti vzájemně velmi ublížily. Jen ve válce z let 1988–1994 přišlo o život přes dvacet tisíc lidí a více než milion musel z Karabachu a přilehlých oblastí uprchnout.
Region tehdy zažíval humanitární katastrofu. Nelze říct, že bezprecedentní. Skutečně katastrofickými byly jiné události 20. století. Arméni, křesťané čelící již předtím četným pogromům, se stali obětí systematického masového vyvražďování ze strany osmanských Turků. V letech 1915–1918 jich zemřelo asi 1,5 milionu. Kdo genocidu přežil a podařilo se mu uprchnout na území ovládané Ruskem, příliš tenkrát nerozlišoval mezi kavkazským muslimem (Ázerem a budoucím Ázerbájdžáncem) a svým nedávným tureckým tyranem. Ostatně sami ázerbájdžánští lídři (jinými slovy: lídři nového Ázerbájdžánu) se za Turky považovali.
Karabašský problém v sovětských časech
Po rozpadu Ruského impéria vznikly na jaře 1918 na Kavkaze nakrátko tři samostatné republiky, nelítostné vyvražďování však pokračovalo. V tragédii vyústilo vzepětí etnické nenávisti v Baku, tehdy z dvaceti procent obývaném Armény, kterým v této chvíli pomohli místní bolševici. Zahynulo zde asi 12 tisíc Ázerů a ázerbájdžánská historiografie tuto tragédii označuje za genocidu. O několik měsíců později v Baku naopak tzv. Islámská armáda, tvořená Turky a Ázery, popravila přes 10 tisíc Arménů a tisíce jich vysídlila. Strach z totální prohry vedl nakonec Armény k tomu, aby Karabach, primárně jimi osídlený a považovaný za odvěkou vlast, postoupili Ázerbájdžánu. Válka skončila až s příchodem bolševiků k moci. Karabašští Arméni dále doufali, že se Arcach stane součástí Arménie, to však komunistické vedení nikdy nepřipustilo. Naopak obdobné zásahy do vnitřních hranic na etnicky velmi komplikovaném Kavkaze pokračovaly, včetně vysídlování celých národů. O statusu Karabachu totalitní režim nepřipouštěl žádnou diskuzi, přesto vedení sovětské Arménie a karabašští Arméni občas svůj požadavek na sjednocení přednesli.
Když ve druhé polovině osmdesátých let totalitní sovětské sevření povolilo, žilo asi 200 tisíc Ázerbájdžánců v Arménii a zhruba 350 tisíc Arménů na území Ázerbájdžánu (nepočítáme-li Karabach se 180 tisíci obyvateli, z nichž tři čtvrtiny tvořili Arméni). Smíšená manželství a přátelství byla běžným jevem. Zlomovým se stal rok 1988, kdy etnické napětí, jehož hlavním spouštěčem byla otázka Karabachu, dosáhlo nečekané intenzity a pogromy vedly k masovému exodu Arménů z Ázerbájdžánu a naopak. Gorbačovovo vedení v Moskvě se obávalo jakékoli změny hranic, aby neustavilo precedens. Moskva nakonec nebyla schopná nabídnout žádné funkční řešení, vyhlásila v regionu válečný stav a dočasně vyňala Karabach zpod kontroly Ázerbájdžánu. Nejnapjatější situace se vytvořila v Baku, kde nakonec zasáhla sovětská armáda. Výsledkem byly stovky mrtvých.
Vývoj směřoval k válce o Karabach, který na konci roku 1991 vyhlásil samostatnost. Nejintenzivnější boje probíhaly v letech 1992–1994. Se zásadní arménskou podporou zvládla dodnes nikým neuznaná Republika Arcach udržet kontrolu nad svým územím, a navíc k němu na západě připojit další ázerbájdžánské oblasti, takže přestala být od Arménie oddělenou exklávou. Pod svou kontrolu získala celkem 16 procent teritoria Ázerbájdžánu – výsledek pro ázerbájdžánskou společnost velmi frustrující.
Tehdy strany uzavřely příměří a předaly agendu mírových jednání OBSE, konkrétně mezinárodním mediátorům zvaným Minská skupina. Té společně předsedají Rusko s Francií a od roku 1997 také Spojené státy americké. Členy skupiny jsou Arménie s Ázerbájdžánem a šest dalších států včetně Turecka, které vždy otevřeně stranilo Ázerbájdžánu a společně s ním drželo Arménii pod blokádou. Všechny pokusy o urovnání konfliktu dopadly, jak známo, nezdarem. Ztroskotaly v prvé řadě na tom, že Ázerbájdžán zdůrazňuje princip územní integrity, tj. za jedinou možnost považuje Karabach pod svou kontrolou, zatímco Arménie se odvolává na právo na sebeurčení a argumentuje, že toto území nikdy nebylo součástí nezávislého Ázerbájdžánu. Zástupci neuznané Republiky Arcach přirozeně k jednáním zváni nejsou.
Cesta k nynější válce
Do letošního podzimu si konflikt až na výjimky držel nízkou intenzitu. Tzv. zamrzlým se nikdy nestal, na linii kontaktu Karabachu s Ázerbájdžánem se střílelo poměrně často. K většímu střetu došlo v dubnu 2016, kdy si Ázerbájdžán úspěšně otestoval svou armádu v tzv. čtyřdenní válce a o kousek posunul frontovou linii ve svůj prospěch. Ázerbájdžánskému autoritářskému režimu se tímto povzbuzením národního sebevědomí podařilo odvrátit pozornost od probíhající hospodářské recese.
Mezitím v roce 2018 vynesla tzv. sametová revoluce v Arménii do premiérské, dnes exekutivně nejdůležitější funkce v zemi, Nikola Pašinjana. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev, který před osmnácti lety převzal zemi po svém otci, nevítal demokratické vzedmutí u sousedů, mohl ale doufat v menší zainteresovanost arménského premiéra v karabašské otázce. Dříve se totiž Pašinjan nechal slyšet, že by zvážil jednání o odchodu z okupovaných území výměnou za redefinování statusu Náhorního Karabachu. V Arménii se ale jedná o kontroverzní téma a v roce 1998 stál předběžný souhlas s obdobným návrhem Minské skupiny prezidentskou funkci Levona Ter-Petrosjana. Jeho nástupci pak již pocházeli z „karabašské strany“, tj. ve válce sami bojovali a nadřazovali dosažené vítězství jakémukoli kompromisu, byť by vedl k ekonomickému rozvoji a ukončení izolace Arménie.
V Pašinjanovi vidělo Baku po letech určitou naději na změnu tohoto přístupu. Lídři se několikrát setkali a na počátku roku 2019 ministři zahraničních věcí dokonce souhlasili s „nutností přijmout konkrétní kroky, které připraví jejich obyvatelstvo na mír“. Ve skutečnosti se však nezměnilo nic. Pašinjan pochopil, že ústupky ho připraví o voliče a podporu vlivné arménské diaspory. Při své loňské návštěvě hlavního karabašského města Stěpanakertu řekl jasně: „Karabach je Arménie.“ Dav nadšeně skandoval heslo „sjednocení“, zatímco experti považovali tato vyjádření za nediplomatická a provokativní. Baku se vrátilo k rétorice o Arménech-okupantech a obě strany pokračovaly ve zbrojení.
Z rozpoutání současných bojů se aktéři obviňují navzájem. Mnohé skutečnosti nicméně ukazují na Ázerbájdžán jako narušitele křehkého příměří, přípravy byly zřejmé již v létě. Status quo z roku 1994 vyhovoval spíše Jerevanu než Baku. Deklarovaným cílem Baku je dostat zpět pod kontrolu všechna Armény zabraná území. Vojenští specialisté pochybují, že by se to nyní mohlo podařit, ázerbájdžánská armáda nicméně postupuje velmi odhodlaně a podle svého prezidenta „píše novou historii slavného národa“.
Co Turecko? A Rusko?
Arménie dnes brání Karabach a přilehlé území po celé délce frontové linie. Všechny překvapila intenzita ázerbájdžánského ostřelování, útoky vyhnaly již polovinu populace Karabachu. Na pomoc Arménům přijíždějí tisíce dobrovolníků hlavně z komunit v Gruzii a Rusku. Ozbrojený konflikt s Ázerbájdžánem, dnes bezprecedentně podporovaným Erdoğanovým Tureckem, vnímají jako existenční hrozbu. Alarmující jsou zprávy o příchodu několika stovek islamistických bojovníků ze Sýrie. Jejich přítomnost by dodala konfliktu novou, pro celý Kavkaz nebezpečnou dimenzi.
Toho se obává též Rusko, spojenec Arménie. V arménském Gjumri je ruská vojenská základna, země jsou propojeny ekonomicky, kapitálově a do značné míry také vzájemnými sympatiemi. Bezpečnostní záruky Arménské republice poskytuje též členství v Ruskem řízené Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Garance se však nevztahují na Karabach. Rusko má také mnoho dalších vlastních zájmů a závazků, které angažovanost Moskvy brzdí. Mocné je propojení elit putinovského a alijevského režimu v oblasti ekonomických, energetických a zbrojařských zájmů. Moskva navíc hledá způsob, jak udržet pragmatické vztahy s Ankarou. V mnohém by potřebovala podporu Západu, s níž ovšem po letech konfrontací nemůže nyní počítat.
V současné válce bojuje již nová generace Arménů a Ázerbájdžánců. To, co zažívají, odsouvá perspektivu mírového řešení konfliktu o Náhorní Karabach do vzdálené budoucnosti.
Mgr. Markéta Žídková, Ph.D., M.A., je politoložka, působí na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Mimo jiné je autorkou monografie Proměny ruské imperiální politiky. Přístup ruského centra k Severnímu Kavkazu (2012) a spoluautorkou knihy Global Issues and Controversies (2019).
