Poutníci ze severovýchodního Polska směřující do svatyně na Jasné Hoře v Čenstochové FOTO: www.radio.bialystok.pl
FOTO: www.radio.bialystok.pl
Loni na jaře jsem se zájmem zhlédl český dokumentární film o polské církvi a společnosti Jak Bůh hledal Karla. Vít Klusák a Filip Remunda si v něm neberou servítky – jejich ostrý, místy až výsměšný obraz nás nutí, abychom se do tohoto zrcadla zahleděli pozorně. I když oceňuji úsilí vynaložené v tomto filmu a bolestnou trefnost některých postřehů jeho autorů, nemohu na druhou stranu přehlédnout sílu stereotypů, které jím přímo cloumají.
Je asi těžké se jim vyhnout, snaží-li se příslušníci jednoho národa vylíčit své sousedy. Nicméně v době, kdy se tématu „krize polské církve“ dostalo najednou mnoho pozornosti i v zahraničí, vzniká potřeba přijít s poněkud odlišnou perspektivou, než jakou poskytují zažité stereotypy. A prvním a nejvýznamnějším z těchto stereotypů je mýtus polské církve jako instituce, která drží v zemi reálnou moc. To, co ve skutečnosti můžeme sledovat, je neúspěšná snaha církevní hierarchie udržet status quo, ustavený v počátečních letech transformace z devadesátých let dvacátého století, s nímž ovšem nejsou spokojeny nejen síly vně církve, ale i laické katolické prostředí, a to jak levicové, tak pravicové.
V mých úvahách o polské církvi hraje velkou roli moje česká zkušenost. Před dvaceti lety jsem měl možnost poznat dva české jezuity, kteří tehdy studovali filosofii na Ignatianu, krakovské univerzitě Tovaryšstva Ježíšova, Jana Regnera a Pavla Gábora. Řečeno napůl vážně a napůl žertem: tento přátelský vztah z doby studií mi pomohl lépe pochopit, že lze být katolík a zároveň nebýt Polák. Oba čeští jezuité měli hodně ironický vztah k různým typicky polským projevům katolicismu, měli také odstup od tehdy velice silného a emocionálního kultu papeže Jana Pavla II.
Měl jsem pocit, že jejich víra je mnohem hlubší, než je tomu v případě nejednoho polského katolíka. Nepovažovali souhlas společnosti s jejich vírou a kněžským posláním za samozřejmost nebo dokonce za něco, co si automaticky zaslouží potlesk a úctu.
Rád jsem s nimi rozmlouval, a také jsem si díky nim poněkud rozšířil své vědomosti o české církvi v průběhu staletí – bavili jsme se o husitství, o pronásledováních české církve v období socialismu a o změnách české společnosti po roce 1989. Dnes na ně s vděčností vzpomínám, zvažuji, zda by se jim zmíněný film líbil, a na základě této zkušenosti se pokouším uspořádat svůj popis současné situace polského katolicismu.
Fenomén Radio Maryja
Asi nejvýznamnějším konstatováním, které lze o přítomnosti církve v polském veřejném životě vyřknout, je, že v polské církvi udávají tón laici, a to nejen intelektuálně, ale i ve společensky závažných záležitostech. Neboť jsou její reálnou silou. Dokonce i fenomén Radio Maryja, což je katolická rozhlasová stanice z Toruně, která dnes už zdaleka není tak silná jako před lety, můžeme nahlédnout právě v tomto kontextu. A nejen proto, že kariéra jeho zakladatele a ředitele, redemptoristy otce Tadeusze Rydzika, představuje v podstatě mimořádný úspěch řadového řeholníka, který byl nejspíš možný pouze v období hlubokých systematických proměn polského ekonomického a společenského uspořádání. Vyjádřeno v současném jazyce – otci Rydzikovi se hned na počátku polských přeměn podařilo nalézt pro něj velice dobrý „target“, tj. pole působnosti v cílové skupině představované zástupy věřících, kteří se nedokázali vyrovnat s šokem z transformace ani s prazvláštními praktikami nastupující liberální demokracie, zvlášť když se mezi jejími nejvěrnějšími vyznavači objevila řada někdejších vlivných funkcionářů a nejbohatších beneficientů minulého režimu. (Je ovšem třeba dodat, že i toruňská média přivinula na svou hruď část lidí běžně označovaných jako postkomunisté. Nejznámějším příkladem, který velmi názorně potvrzuje nesamozřejmost mnoha polských dělítek, byl známý filosof Bogusław Wolniewicz, překladatel a komentátor Ludwiga Wittgensteina.)
Rozšíření Radia Maryja v takovém rozsahu bylo prvním a možná i nejvýznačnějším svědectvím slabosti oficiální církevní hierarchie. Vyrostlo z lidového, laického katolicismu, v němž přetrvává hodně ze starého středověkého hesla Vox populi, vox Dei. Toruňská média si v počátcích transformace velice rychle vybudovala svoji popularitu mezi laiky (a v rozporu s běžným stereotypem nejen mezi těmi staršími), takže nezanedbatelná část hierarchů akceptovala metodou fait accompli otce Rydzika jako osobu, která rozdává karty. Hierarchové se samozřejmě pokoušeli vytvořit vlastní média, která by na nich byla bezprostředně závislá, ale jejich identita se nezřídka zamlžovala nebo zcela míjela s onou částí věřících, pro něž se Radio Maryja, noviny Nasz Dziennik a později také televize Trwam staly nejdůležitějším metapolitickým vztažným bodem.
Nejde jen o politické ideje a emoce: toruňská média si díky mariánské zbožnosti a vroucně zdůrazňované lásce k Janu Pavlu II. získala srdce lidí, pro něž ve světě plném nečekaných změn představovala „ultrapolsky“ prožívaná víra bezpečný přístav. Současné často velice povrchní kritiky tento fenomén vesměs pomíjejí. Je pravda, že se Radio Maryja stavělo a staví nepřátelsky vůči liberálnímu světu a zaujímá velice kritický postoj k současné západní kultuře. Ale svým stoupenkyním a stoupencům poskytovalo nejen náboženskou útěchu, ale rovněž psychosociální pocit bezpečí. A navíc právě v devadesátých letech nebylo lhostejné k těm, pro něž měly staronové elity polského liberalismu pouze přezíravý posměch nebo pohrdání.
Radio Maryja nebylo lhostejné vůči lidem, kteří v malých městečkách i ve velkých městech ztráceli v masovém měřítku práci a kterým vláda rušila (v rozsahu v České republice nepředstavitelném) železniční spoje. Nebylo lhostejné vůči lidem, kteří se po zrušení PGR (polských JZD) stali oběťmi devastace mnoha oblastí polského venkova, převážně na územích připojených po válce na úkor Německa (polské „Sudety“). Pro mnohé z nich se stal otec Tadeusz Rydzyk zároveň rádcem, karatelem a lidovým tribunem. I když Poláci měli tehdy v Římě papeže, nemalá část z nich měla svého tribuna právě v Toruni. Tribuna Božího lidu.
Kdo neporozumí těmto společenským jevům, nikdy nepochopí, jak si otec Rydzyk dokázal vytvořit tak vlivnou nábožensko-společenskou pozici v období politického chaosu, kdy se v Polsku velice rychle měnily vlády, prudce stoupala nezaměstnanost a o tvůrcích občanské společnosti se v samotné Varšavě mluvilo jak o „Marriottových brigádách“. Byli to totiž představitelé západních NGO, nevládních organizací, kteří v oněch letech sídlili v nejexkluzivnějším varšavském hotelu Marriott, což byl jeden z prvních symbolů triumfu kapitalismu v zemi.
Sebevědomí katolických laiků roste
Ale fenomén méně zjevných vztahů mezi laiky a nižšími duchovními v polské církvi se netýká pouze toruňských médií. V Polsku můžeme rovněž mluvit o stále výrazněji se profilujícím směru laické církve, který představuje specifickou obdobu německého hnutí Wir sind Kirche. Nejde ani tak o samotnou formu organizace nebo o stejnou světonázorovou identitu – ale především o fakt, že laičtí věřící jsou na církevním poli stále více aktivní, vyvíjejí stále větší tlak na hierarchy a stále ostřeji a nesmlouvavě hodnotí jejich chování a nedostatky. Týká se to především pedofilních afér v polské církvi, ale zdaleka nejen to. Právě laické prostředí prosazuje zpřísnění protipotratového zákona. Laická katolička Kaja Godeková a laičtí katolíci z organizace Ordo Iuris v této věci lobbují, vyvíjejí nátlak na politiky a stavějí hierarchy před logiku fait accompli, hotové věci.
Angažovanost laiků představuje v polských reáliích fenomén o mnoha směrech a mnoha politických orientacích, který v podstatě vyplynul z faktu, že hierarchové v řadě společenských a církevních otázkách rezignovali, a to často v těch nejpalčivějších. Nyní jako by se náhle probudili z blaženého spánku, v němž si nechali zdát o silné církvi žijící z odkazu Jana Pavla II. a komplexně nevěděli, co si počít se stále se prohlubujícími napětími, jež dnešní církví v Polsku zmítají. Tento jev vliv hierarchů sice zdánlivě nijak nenarušuje, ovšem do značné míry ho zpochybňuje, neboť působí jaksi mimo „vysoké“ církevní struktury. Věřící si většinou hned poté, co vyjdou z kostela, nepamatují nic z toho, co obsahoval kolikátý už pastýřský list biskupů, navíc napsaný prkenným jazykem. Dobře si naopak pamatují a běžně komentují slova Kaji Godekové, přinejmenším ta, která pronesla z tribuny Sejmu: „Potraty jsou pandemie horší než koronavirus“, a která byla rovněž namířena proti státním úředníkům jmenovaným stranou Právo a spravedlnost, kteráí se celou řadu let snažilo zákonodárné iniciativy v tomto směru brzdit.
Největší výzvy, před kterými stojí polská církve, se netýkají jen hluboké krize, spojené s pedofilními skandály mezi duchovními a s neschopností hierarchů se s tímto vyrovnat. Problémem je rovněž stále citelnější fakt, že církev opouští nemalá část příslušníků mladé generace. Především však s viditelným slábnutím pozice katolicismu ve společnosti dochází k odumírání fenoménu tzv. kulturního katolicismu, z něhož po léta z velké části vycházel polský intelektuální konzervativismus a který stál na stráži polského status quo. Kulturní katolicismus je katolicismus lidí, kteří sami nevěří a většinou se ve svém životě neřídí přikázáními, ale z různých důvodů, ať už sociálních, historických, identifikačních nebo existenciálních, obhajují katolicismus jako podstatnou součást polské i své vlastní identity. Pro jejich děti však tento přístup už nedává žádný smysl…
Důležitou výzvou, před níž dnes stojí polský katolicismus, je samozřejmě napětí mezi jeho konzervativním a levicově liberálním křídlem. Nedávná Stávka žen neboli protesty v ulicích polských měst v souvislosti s výrokem Ústavního soudu, jenž zpřísnil legální potraty, odhalila hluboké rozpory, které v tomto ohledu panují mezi polskými katolíky. Část se rozhodně postavila za hnutí pro-life a konstatovala, že rozhodnutí Ústavního soudu, pokud jde o ochranu života, je konečně v souladu s katolickým učením. Část se ovšem nejen postavila proti tomuto rozhodnutí, ale přála by si i celkovou liberalizaci potratového zákona. A při této příležitosti se ve stále větší míře vyslovuje pro požadavky hnutí LGBTQIA+, které se v Polsku stále výrazněji spojuje s protikatolickou vzpourou generace dnešních teenagerů.
Je ovšem příznačné, že i tyto nejprudší spory se odehrávají mezi laiky, intelektuály, veřejnými činiteli a lídry nejrůznějších náboženských společenství. A pokud občas někdo z hierarchů – zejména z konzervativního tábora – vyvolá svým vystoupením bouřlivé diskuse v sociálních médiích, jsou to především laičtí katolíci, kteří se dennodenně stravují v ohni různých konfliktů, které prožívají. Právě oni udávají tón v mediálních debatách mnohem častěji než duchovní na různých úrovních kněžské hierarchie. A svými aktivitami představují pro politiky stále tvrdší oříšek k rozlousknutí.
Je také symbolické, že navzdory těmto zásadním rozdílům hovoří laické katolické prostředí v Polsku občas jedním hlasem zejména v jedné věci: stojí na straně obětí kněží pedofilů. Nezávisle na tom, čteme-li liberální Więź nebo vyhraněně konzervativní a pro-life orientovaný čtvrtletník Christianitas, patřící mezi nejzávažnější periodika katolického mínění v Polsku, jsme v obou případech svědky očekávání a naléhání na to, aby se hierarchická církev konečně přestala chovat tak, jako by se nic nestalo, a neuchylovala se jen k taktice velice malých, téměř nepostřehnutelných krůčků. Jedni i druzí také nezřídka vyvolávají antipatie politiků, protože vidí a nahlas hovoří o tom, že církev v Polsku politicky stále víc připomíná kolos na hliněných nohou.
Hierarchové a politická elita
Biskupové ovšem těžko změní staré zvyky. To má své důvody. Liberální média, a to nejen polská, v posledních letech informovala o dobrých vztazích vládnoucí strany Právo a spravedlnost s hierarchy i s médii otce Rydzyka. Je ovšem třeba připomenout, že aliance trůnu a oltáře přece tvořila podstatnou součást meta-politického pořádku, na kterém byla vybudována polská demokracie po roce 1989. Jak rádo by dnes mnoho politiků ze stále liberálnější Občanské platformy v čele s někdejším polský premiérem a pozdějším šéfem Evropské rady Donaldem Tuskem zapomnělo na své srdečné vztahy s polskými biskupy! Určitě by například rádi zapomněli na duchovní exercicie pro politiky Platformy ve Svatyni Božího milosrdenství v krakovských Łagiewnikách, na nichž se setkávali pod egidou kardinála Stanisława Dziwisze, někdejšího tajemníka Jana Pavla II. a nyní jednoho z hlavních negativních aktérů pedofilní krize.
Jestliže se dnes nemalá část polské politické třídy tváří, že nemá s církví nic společného, jde – velice eufemisticky řečeno – o určitý nesoulad s historickými fakty. Vždyť v Polsku dokonce i prezident-postkomunista, tj. Aleksander Kwaśniewski, měl to štěstí, že se mohl objevit po boku Jana Pavla II. v jeho papamobilu a že bývalý premiér-postkomunista, dnes již nežijící Józef Oleksy, zbožně klečel v nejdůležitější polské mariánské svatyni na Jasné Hoře v Čenstochové. Tyto anekdotické příklady velice dobře ilustrují skutečnost: polští levicoví a liberální politici to dělali do té doby, dokud potřebovali žít s církví v Polsku v dobrých vztazích. Dnes si určitě s úlevou oddechli, že krize církve nenastala zrovna v období jejich vlády.
Ale mohou nás zaskočit ještě jiné věci. Je celkem jasně znát, že katolicismus v Polsku je stále důležitý. Rostoucí popularita nedávného prezidentského kandidáta Szymona Hołowni z umírněného liberálního křídla církve, člověka spjatého s médii a filantropa, vyplývá také z toho, že šmahem neodsuzuje polský katolicismus. Vyslovuje se spíš pro jeho více apolitickou a otevřenou formulaci a podobu. Zlomyslní konzervativci tvrdí, že jde o podobu spíše bezbarvou téměř bezpříznakovou. Ale Hołownia jako politik, který je stále bez vlastní politické strany, získal sympatie nemalé části polských katolíků, kteří jsou ukotveni ve víře, ale jsou ve stále větší míře nespokojeni s dosavadním modelem fungování polské církve.
Dnes patří v polské publicistice, která se obrací rovněž na příjemce v zahraničí, k dobrému tónu věštit pád polské církve. Ale věc není zase až tak samozřejmá. Výstižnější bude představa, že polská církev vplouvá do doposud neznámých vod. A že ji možná čeká mnoho změn, které úzce souvisejí s laiky prožívajícími svůj katolicismus vědomě a často nejrůznějšími možnými a radikálními způsoby.
Krzysztof Wolodźko je polský filosof a publicista, působí v Institutu občanských záležitostí a jako fejetonista deníku Gazeta Polska, mimo jiné publikuje na portálu Nowa Konfederacja a v Polském rozhlase 24, spolupracuje s liberálním katolickým měsíčníkem Znak i konzervativní revue Christianitas.
Esej vyšel nejprve v tištěné Nové Orientaci v rámci Revue FORUM (1/2021), z polštiny jej přeložil Josef Mlejnek.
