Padnout do zajetí je pro vojáka vždycky nepříjemné. Za některých okolností to může být pohroma, zvláště když dvě zuřivě bojující strany neberou velké ohledy ani na své vojáky. Bylo to tak i v případě bojů Rudé armády s wehrmachtem.

Nebojovali jen muži, ale také ženy, a také ony se ocitaly v pozici zajatců. Spolehlivých informací o tom, co se stalo se ženami, které bojovaly na straně wehrmachtu, SS a dalších jednotek Hitlerovy armády a pak padly do zajetí Rudé armády, není mnoho. To, co se ví, ale nezní dobře.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Plný armádní status dostaly ženy ve wehrmachtu až koncem srpna 1944, do té doby byly pouze „civilními zaměstnankyněmi“, a to ve všech divizích.

Ruský web Russia7.ru připomíná deníkové záznamy Vladimira Gelfanda. Byl sovětským důstojníkem, který se zúčastnil útoku na Berlín a jako válečný veterán zemřel počátkem 80. let v Dněpropetrovsku. Jeho deníky byly již před nějakou dobou publikovány. „Dvaadvacetiletý poručík Gelfand byl přímým účastníkem vojenských operací a popsal incident, který se odehrál na oderské frontě na počátku jara 1945. Sovětská vojska na hlavu porazila ženský prapor, který na ně útočil. Byly to takzvané ,mstitelky za manžele ztracené na frontě‘.

Vojíni Rudé armády chtěli zajaté Němce ,zvráceným způsobem‘ ubodat, ale výsledkem bylo, že ,vytříděné‘ dívky byly rozděleny do tří kategorií. První byly… Rusky(!), druhá manželky důstojníků a příbuzné Hitlerových vojáků, které se k nim hrdě hlásily, a třetí skupina byly dívky. Ty si vojáci rozdělili takzvaně ,na kavalce‘. Jejich další osud není uveden. Ty ostatní (především Rusky) byly zastřeleny, bez mučení a bez výsměchu.“

Je jistě nutné to doplnit pohledem i z druhé strany, tedy jak se vedlo zajatým rudoarmějkám v rukou Němců. Jejich osudy popisuje web Unrecht-erinnern.info.

„Ženy z Rudé armády, které se staly německými válečnými zajatkyněmi, byly obvykle okamžitě odděleny od mužů. Na začátku války se dokonce střílelo. Základem byl rozkaz polního maršála Waltera von Reichenau z 29. června 1941, který byl však 3. července odvolán. Přesto v následujícím období docházelo k opakovaným vraždám. Němečtí vojáci se nemuseli obávat žádných následků svých činů.

Až do roku 1943 byly zajaté ženy do Německa přiváženy pouze tehdy, pokud je wehrmacht mohl využít ve vojenských nemocnicích ve stalagách. Jinak zůstaly v táborech na okupovaných územích ve speciálně oddělených oblastech. Tam byly krmeny stejně špatně jako jejich mužští kamarádi. Od roku 1943 byly ženy kvůli nedostatku pracovních sil v Německé říši oficiálně propouštěny ze zajetí a musely vykonávat nucené práce jako civilní „východní dělnice“ nebo jako vězeňkyně v koncentračních táborech.

V sovětské poválečné společnosti byly válečné zajatkyně přehlíženy stejně jako muži. Pokud se o jejich osudu vůbec mluvilo, musely patřit k odbojové skupině nebo mít hrdinský příběh, jako ženy z koncentračního tábora Ravensbrück. Historička Ramona Saavedra Santisová, která studovala zejména ženy z tohoto tábora, popisuje, že ženy vracející se ze zajetí často zažívaly sexualizované násilí v průběhu „filtrace“. Byli obviňovány, že se již „obětovaly“ Němcům nebo že byly „znásilněny“ nepřítelem, a proto byly považovány za morálně méněcenné.“

Když se ale vrátíme k Německu, ani tam často není silné povědomí o tom, jak silně byly ženy do války zapojeny přímo v řadách armády. Otázkou se zabýval v článku německý Zeit.de.

„Německé ženy se na podpoře druhé světové války podílely mnohem aktivněji, než se veřejnost dlouho domnívala. Jak ukazují nedávné výzkumy, byly využívány nejen jako dělníce v průmyslu a zemědělství, aby nahradily rychle rostoucí počet odvedených mužů, a jako zdravotní sestry a ošetřovatelky, kterých sloužilo v Německém červeném kříži asi 400 000, ale také jako pomocnice wehrmachtu.

Dále čtěte

Kupte si knihu Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy

Na e-shopu FORUM najdete unikátní román Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy. Vlastní jméno autora bylo Václav…

Celkem sloužilo ve wehrmachtu asi 500 000 většinou mladých a svobodných žen, které byly nasazeny ve všech válečných oblastech v armádě, letectvu a námořnictvu, aby uvolnily vojáky pro službu na frontě. 160 000 z nich se přímo zapojilo do bojů jako pomocnice flaku (protiletadlové dělostřelectvo). Na konci druhé světové války připadala na každých 20 vojáků wehrmachtu nejméně jedna žena.

Na domácí frontě pak bylo 500 000 říšských leteckých dozorkyň. Nedávno historička Wendy Lowerová ve své knize „Hitlerovi pomocníci“ znovu ukázala, že i ženy se na nacistických genocidách podílely mnohem více, než se dlouho předpokládalo; jen k SS jich patřilo 10 000.

Rozsah ženské válečné podpory ve druhé světové válce tak dalece převyšoval nejen podporu v první světové válce, ale i podporu amerických a britských protivníků. Obě země také potřebovaly ženy jako pomocné vojenské síly pro válku. Větší počet žen byl mobilizován do bojů pouze v Sovětském svazu. Zde také oficiálně sloužily jako vojákyně, odhadem 520 000. Dalších 300 000 jich bylo nasazeno v protivzdušné obraně a asi 500 000 v náletové válce, 300 000 jako zdravotní sestry a 500 000 jako zdravotnice.“

Válka nebyla nikdy jen čistě „mužská záležitost“ a v moderní době to platí ještě víc. K tomu patří také nesčetné smutné nebo přinejmenším dramatické příběhy žen, které by se za normálních okolností pro život v uniformě nerozhodly.