„U mě“ na sociální síti se rozmohl takový nešvar: každý sděluje své myšlenky ke krajským volbám a pohříchu často taky to, proč nebude volit ODS. Většinou ke svému sdělení připojí odkaz na Václava Klause mladšího nebo Jana Zahradila. Přestože část podezřívám, že vzhledem ke svým dlouhodobým postojům ODS stejně nikdy nevolila, po přečtení článku na toto téma jsem se rozhodla se nad těmito výtkami zamyslet.
Především proto, že ODS nepovažuji za příklad fašizující se strany, která za pár let skončí někde u iniciativ (kolik jich je?) Martina Konvičky a Petra Hampla, ale za jednu z mála hmatatelných opozičních sil ve stále se rozmáhajícím Zle, kterým naši republiku zaneřádil při minulých volbách Andrej Babiš. Což ovšem neznamená, že z kampaně před krajskými volbami nebolí oči každého, kdo nechodí na procházky s bílou holí.
Problematický je už samotný fakt, že hlavním tématem krajských voleb je migrace, tedy záležitost, se kterou na krajích nikdo nic moc nenadělá, i kdyby se nakrásně nějaké migrační vlny k České republice blížily, což se naštěstí neděje. Zatímco ve strašných dobách „tradičních politických stran“ byly krajské volby referendem o vládě, letos tomu tak bude leda v případě ČSSD. Andrej si to s párky v rohlíku zadara namísto koblih už nějak posichruje.
To neznamená, že se politické strany nemají k imigraci vyjadřovat. Imigrace je důležitý faktor v současném politickém diskurzu v celé Evropě, není to výdobytek zaostalého východního bloku, kde se lid zcela nesmyslně bojí statisíců nových neznámých, heslem Čuňase „tři sta kilometrů od Kulaťáku“, zatímco na západ od nás jsou vítáni transparenty. Kde ty loňské sněhy jsou, v nichž Angele Merkelové vždy věrný rakouský kancléř Werner Faymann přirovnával Maďary k nacistům. Kde je Rakousko a kde je Faymann.
Nicméně žonglování imigrační problematikou působí momentálně bizarně a bohužel v kombinaci s lidovým slovníkem sráží i kandidaturu již zmíněného Františka „Čuňase“ Stárka někam hodně dolů. Bohužel, protože o Čuňasově přínosu svědčí i fakt, že se na něj v Deníku Referendum obořil redaktor Senft jako na „maskota undergroundu“, „džínového disidenta“, „rabiátského Santa Clause“ a dokonce „estébáka kapitalismu“! Lepší reklama snad neexistuje.
V další vypjaté debatě, o inkluzi, by to chtělo méně emocí než kolik předvádí Václav Klaus mladší. Tak například mluvit o ní jako o ideologickém projektu neomarxistů je jistě zavádějící, když inkluzivní vzdělávání zaváděla v Británii vláda Margaret Thatcherové a v USA administrativa republikána Geralda Forda. I v Polsku je inkluze spíše doménou konzervativců, kteří v souvislosti s diskutovaným zákonem o potratech raději vidí postižené děti ve škole než v biologickém odpadu.
Chvályhodná je naopak snaha odstranit skutečné levicové experimenty jako povinný rok ve školce, ideologizaci různých výchov nebo absurdní nutkání zabránit pár stovkám vzdělaných rodičů učit svoje děti doma i na druhém stupni, když je prověřené, že to funguje, aby děti náhodou nevypadly ze systému a stát neměl dohled nad jejich socializací.
Kritizovaná účast Jany Černochové a Alexandry Udženiji na střelecké akci pořádané Ivanou Zemanovou s názvem „Bezpečí v rukách žen“, jejímž cílem bylo „podpořit ženy v armádě i v ostatních bezpečnostních složkách státu“ se mi nijak dramaticky nejeví. Ve spojení s první dámou se sice dostává trochu do roviny bizáru, ale sama o sobě není na závadu. Více žen v bezpečnostních složkách je takřka skandinávsky progresivní snaha, až tak progresivní, že je mi vlastně úplně jedno, kolik žen v bezpečnostních složkách působí, hlavně pokud dělají svou práci dobře.
Nemá ale cenu předstírat, že konzervativní pravice je pro všechny ty skvělé restrikce legálně držených zbraní, kterými chce čas od času Evropská komise reagovat na teroristické útoky spáchané nelegálně drženými střelnými zbraněmi. Evropský parlament naštěstí poslední podobný návrh v řadě bodů odmítl. Mezi prodejem střelných zbraní na řidičák a likvidací muzejních sbírek existuje zlatá střední cesta, které se v tomto případě zcela výjimečně v Česku přidržujeme.
V zásadě nejkritizovanější aspekt současné ODS je rozvolněnost, s jakou jednotliví členové na různých pozicích vyjadřují svá stanoviska. Chudák slušňák Petr Fiala, aby se tu distancoval od Václava Klause mladšího, který by rád vystupoval z Evropské unie, tu zase od Jana Zahradila, který bije sudetské Němce, a tak pořád dokola. A když se distancuje, tak to stejně každý přehlédne.
Právě u Zahradila je jurodivý způsob vyjadřování největší problém. Se sociálními sítěmi to sice na rozdíl od mnoha mužů středního věku umí, ale čas od času je tento um kompenzován pubertální úrovní příspěvků. Například stalkování Jakuba Jandy z Evropských hodnot zavání obsesí a není v něm ždibec důstojnosti prošedivělého padesátníka. Na veškerou kritiku svého vystupování pak Zahradil reaguje podobně podrážděně jako již zmíněný puberťák.
I z dalších příspěvků je zřejmé, že Zahradil rád provokuje a na stranickou reprezentaci kašle. Jaký to má vliv na potenciální voliče, těžko říct. Můj osobní tip je, že žádný, každý není europoslanec a nemá tak čas stalkovat cizí facebooky, včetně toho Zahradilova, a voliči ODS, ke kterým přece nějaký ten Zahradilův status zabloudí, radši zavřou oči a budou myslet na Anglii.
Závěr není nikterak složitý. Někdy by to chtělo nejprve myslet a až potom dělat kampaň (v případě Zahradila psát status), ale v zásadě nikdo nemůže po konzervativcích chtít, aby vychvalovali do nebes každý aspekt migrační politiky Angely Merkelové, politický autismus Jeana-Claudea Junckera, rovnostářské školství nebo zbraňové restrikce. To mohou přenechat těm nalevo. Na preferencích TOP 09 je pak zřejmé, že o mnoho nepřijdou.
