Stalo se to, co při každých demokratických a svobodných volbách. Jeden vyhrál a ostatní ne, respektive prémie za pořadí na dalších místech některé uspokojily a některé vůbec ne.

V poslední době se vžila floskule o „nesystémových stranách“, případně hnutích nebo politických hráčích. V čem spočívá jejich nesystémovost mi uniká, protože všichni, kdo šli do voleb, byli státem řádně zaregistrováni. Stali se tak součástí systému, chovají se podle jeho pravidel a usilují o to, aby na něj měli co největší vliv. To, že někteří z nich kritizují systém, z nich dělá kritiky systému, nikoli entity stojící mimo něj, nebo dokonce proti němu.

Vítězem voleb se nestalo „nesystémové hnutí“, ale hnutí ANO, které je už čtyři roky členem vládní koalice a prosadilo se i v komunálních a senátních volbách. Toto hnutí, „široce rozkročené“ (pokud si vzpomínám, jsou to slova bývalého politika ODS J. Zieleniece), získalo výsledek nižší než svého času ODS nebo ČSSD. Přesto je dost dobrý na to, aby letos bylo s odstupem jasným vítězem. A to je to, co se stalo.

Nepřekvapuje vítěz a jeho téměř 30 %, ale odstup těch ostatních a totální propad KSČM a ČSSD. Tyto dvě levicové strany vždy získaly výsledek dvouciferný, ČSSD dokonce dvakrát překročila 30 %. Už od první republiky se jim daří udržovat si početný elektorát, a i když pak jedna doslova sežrala druhou, v obnovených demokratických poměrech se vynořily vedle sebe a dělily se o levicové voliče.

Naše politická scéna nebyla nikdy dominantně pravicová, i když třeba vládla pravicová koalice. Česká pravice, ta seriózní a zodpovědná, je u nás vždycky liberální a pohybuje se blíže středu než pravému okraji spektra. „Podle ovoce jejich poznáte je,“ nikoli podle toho, co o sobě samy říkají. Na nějakou krajní pravici u nás voliči příliš zvědaví nikdy nebyli a nejsou.

ČSSD a KSČM získaly méně hlasů než před čtyřmi lety každá z nich samostatně. Komunisté poztráceli hlasy radikálů, což v jejich případě znamená hlasy těch nejkonzervativnějších. Proto se do sněmovny nedostala stalinistka Semelová. Tito voliči ale nezemřeli, oni volili někoho jiného a je úplně jedno, jestli to bylo ANO, SPD nebo nějaké okrajové seskupení. Volili důsledně podle svého přesvědčení – radikálně a destruktivně.

Pokud jde o ČSSD, není to smutný příběh pádu demokratické strany, ale spíš tragikomický příběh útěku voličů od neschopných vůdců k vůdcům všehoschopným. Socialistická slibotechna dělala, co mohla, aby si koupila přízeň lidí, které považovala za své potenciální voliče. Těžko se mohla zmýlit hůř. „My jsme to odpracovali a Babiš to prodal,“ tak nějak zní výrok statutárního předsedy ČSSD. Jeden podnikatel mi před lety vysvětloval, že „něco vyrobit umí každý, podstatné je to prodat“. Platí to i v politice.

Hnutí ANO nejen prodalo i to, co samo nevyrobilo. Dokázali prodat iluzi o tom, že Čechům zachránili nerostné bohatství srovnatelné s Kuvajtem, báchorku o tom, že zatímco ostatní kradli, jejich vůdce poctivě zbohatl, že daňová optimalizace ministra financí je košer, že bývalí důstojníci Státní bezpečnosti jsou pravdomluvní muži, že omluvou ministra financí za ekonomické zničení rodiny jeho úřadem je vše odbyto…

Část voličů se štítí všeho, co se označuje za pravici. Budiž, jiní se zase štítí toho, co se tváří levicově. Protože levice i pravice v očích těchto lidí selhala, obrátili se ve své naivitě, zaslepenosti, někdy i z hlouposti a ze zášti proti všem, kdo jsou „součástí matrixu“. Uvěřili pohádkám o hodném hrdinovi, který to všechno dá do pořádku, a podpořili jej.

Kam se podělo levicové přesvědčení? Nebo je zajímalo jediné – co mi to dá, případně co by mi to mohlo vzít? Totéž platí o těch voličích pravice, kteří usoudili, že ten samý hrdina má schopnost uchránit je před těmi, kteří by jim chtěli ubírat z kasičky.

Proto teď vyhrálo volby hnutí podporované jen třetinou těch, kdo vůbec k volbám přišli. Proto máme levicové strany, kterým zběhli jejich oportunističtí voliči k lépe vonícímu hrnci. Proto máme pravici zkrácenou o stejný typ voličů.

Levici dnes tvoří dvě tradiční strany, pravici pak pestřejší konglomerát starých a nových stran. Počítám mezi ně i STAN a Piráty, kteří se tváří, že stojí mimo pravolevé schéma, ale jejichž hodnoty a postoje jsou kompatibilnější s pravicí než s levicí.

Pokud všichni splní, co slíbili (o čemž se dá pochybovat), zůstane hnutí ANO jediný spojenec – prezident. Odsouzeni pokračovat s vládou premiéra Sobotky (dokud nebude ustavena vláda nová) začnou ztrácet body. Novou vládu nebudou schopni sami postavit a prezident nemá důvod někam spěchat. Čekají nás zajímavé časy!