Hospoda, dějiště filmu. Jak přijmou její šťamgasti uprchlici ze Sýrie? FOTO: Film Europe / se souhlasem
FOTO: Film Europe / se souhlasem
RECENZE / Do českých film vstupuje zajímavý snímek významného, letos sedmaosmdesátiletého britského filmaře Kena Loache, dvojnásobného držitele Zlaté palmy na festivalu v Cannes. V příběhu nazvaném Starý dub se režisér dotkl aktuálního tématu, jakým je hromadný příchod lidí z končin civilizačně i kulturně odlišných.
Režisér, jenž se proslavil svými sociálně laděnými filmy, tu opět spolupracoval se svým stálým scenáristou Paulem Lavertym a tentokrát propojili sociální strunu s migrantskou na severovýchodě Anglie. Vyprávějí o tom, jak do vylidňující se osady kdysi hornické, kde ponejvíce zůstali jen penzisté, jsou nastěhováni syrští uprchlíci – a místní se cítí být opět upozaděni těmi „nahoře“, kteří svá svévolná rozhodnutí s nikým nekonzultují, protože zprvu odmítavý postoj místního obyvatelstva nikoho nezajímá. Jen pozvolna se veřejné mínění mění a jen někteří místní počnou soucítit s novými příchozími, z nichž málokdo ovládá angličtinu.
V hlavní roli hostinský
Loach a Laverty učinili středobodem svého vyprávění majitele poslední místní hospody nazvané Starý dub neboli Old Oak (a devastaci zašlé prosperity prozrazují nejen zavřené sály, ale hlavně uvolněné písmeno v názvu podniku, marně zasouvané do správné polohy). Tradicionalistického pana Ballantyna (Dave Turner), který tu stále obsluhuje a nalévá pivo, udržuje při dobré mysli, potažmo při životě, jen psík, který mu svým štěkotem kdysi zachránil život a jehož ztrátu těžce nese.
Nový smysl existence jako by v něm probudila Syřanka Yara (Ebla Mariová), dívka zjevně sekulárního zaměření, protože chodí oblečena jako kterákoli jiná Evropanka. Sblíží je vlastně její fotografické zaujetí – a Loach neopomene skrze sérii velkých nástěnných fotografií, které jsou po celá desetiletí umístěny v hospodě, připomenout někdejší heroické zápasy místních horníků o důstojné živobytí. To sice už všechno patří minulosti, ale nápad společného stravování, který by sbližoval všechny potřebné, ať již místní nebo nově příchozí, je znovu oživen zpod příkrovu zapomnění.
Příběh stvrzuje, že v soužití civilizačně, jazykově i nábožensky rozdílných lidí je rozhodující dobrá vůle a vzájemná vstřícnost. Přihodí se i to, že ukvapený odsudek je revidován a zakončen omluvou, neboť právě Yara se stává jakýmsi spojovacím článkem. Díky Ballantynovi poznává historii zdejšího kraje, vstoupí i do starobylé katedrály, která se opodál tyčí, aby obdivovala její velebnost, dokonce mu svou přítomností zabrání v sebevražedném úmyslu. Ale společné vyvařování znenadání skončí, když dojde k havárii vodovodního potrubí – místní štamgasti, kteří Ballantynovi zazlívali, že místnost nepronajal jim, ale umožnil v ní jídelní sezení pro všechny, se postarali o její poškození. Ballantyne nemá peníze na znovuzprovoznění – dlouho nepoužívaná místnost totiž nebyla pojištěná, ale ještě více se jej dotkne, když zjistí, že mezi nepřejícníky byl i jeho dávný kamarád.
Nutnost nevzdat se
Loach zvýraznil jednak prvky melodramatu, když umocnil jímavost a dojemnost (zvláště v souvislosti s obětavou Yarou), jednak vyprávění vtiskl bezmála agitační rozměr. Výmluvné je z tohoto úhlu pohledu především rozvleklé vyvrcholení, kdy se jedna syrská rodina dozví, že dlouho nezvěstný otec rodiny, unesený syrskými represivními složkami, je už mrtvý – kolektivní smutnění, jehož se účastní i duchovně spříznění Angličané, se změní v protest vůči politickému násilí. Dlužno doplnit, že takové rozuzlení je notně teatrální a přemrštěné, stejně jako operetně směšná modelace hrstky bezohledné mládeže nebo nepřejícných štamgastů, kteří mají pro migranty jen slova opovržení, označujíce je za „ručníkáře“ (což v daném kontextu poněkud postrádá smysl, protože nikdo turbany nenosí).
Starý dub určitě nepatří mezi Loachova špičková díla, Laverty jej zbytečně zahltil proklamacemi a prvoplánovou osvětou. Jistě si uchovává mravní étos, jaký svou dosavadní tvorbou Loach šířil, zdůrazňuje nutnost nevzdávat se a být solidární: někdejší stávkové boje, kdy lidé drželi pospolu, jako by se prolnuly do spolužití s migranty, kdy je rovněž zapotřebí společné vzájemnosti. Kameraman Robbie Ryan, jenž se podílel i na několika předchozích Loachových filmech, postihl ošuntělost zvoleného prostředí, občasná nahlédnutí do soukromí dávají tušit o bytech dávno a navíc skromně zařízených, nyní spíše jen ze setrvačnosti udržovaných.
Kdo si troufne na Houellebecqa?
Film s radostným optimismem sděluje, že teprve příchod migrantů, jakkoli zprvu odmítaný, vnesl životadárný vzruch do ospalého společenství. Již rezignovaný Ballantyne doslova ožil znovuzrozenou aktivitou a pocitem z dobře odvedeného úsilí, které vykazuje hmatatelné výsledky. A poznává, že z nastoupené cesty jej neodvedou žádné překážky. K uvěřitelnosti tohoto až pohádkově agitačního vyznění jistě přispělo i nevtíravé herecké ztvárnění (nejen) hlavních úloh, jejich modelace se vyhýbá strojenosti, naopak pracuje s autenticitou prvotního podnětu, jak se ukáže zejména při jejich vzájemném „oťukávání“. Ballantyna pojednal Dave Turner více v linii důchodcovské zahořklosti, z níž jen pozvolna procitá, zatímco Yaře vtiskla Ebla Mariová větší bezprostřednost a výřečnost, snad i bezkonfliktní důstojnost při zvládání nepříjemných či vysloveně konfrontačních zážitků. Pro oba představitele se jedná o první hlavní role, které ve filmu dostali.
Starý dub zobrazuje jednu stranu migrační mince. Zdalipak se dočkáme pohledu také na stranu odvrácenou? Ukáže někdo muslimské komunity (a jejich domácí příznivce) rozeseté po celé Evropě, jak vytvářejí paralelní společenské struktury, jak proklamují svůj antisemitismus při zaslepeném hájení Palestinců, jak islám považují i v evropských zemích za nadřazený stávajícímu státnímu zřízení a demonstrují – např. nedávno v Hamburku – za zřízení chalifátu? Eventuálně: odváží se někdo zfilmovat Houellebecqovo Podvolení?
