Podle verze historika Sergeje Želenkova k popravě Romanovců nedošlo. Všichni členové královské rodiny přežili občanskou válku a carevič Alexej Romanov vyrostl a stal se prominentním sovětským státníkem pod jménem Alexej Kosygin, který byl během své úspěšné kariéry předsedou Rady lidových komisařů a ministrů SSSR. Teorie je to podivná, ale zábavná.
Alexandr Bražnik v článku na webu Cyrillitsa.ru cituje teorii ruského historika Želenkova. Ten ve své práci zveřejněné v časopise Prezident tvrdí, že Rothschildové, kteří ve skutečnosti stáli za bolševiky, se rozhodli Romanovce zastřelit, ale těm se podařilo uniknout tajným tunelem z Ipaťjevova domu, kde byli drženi. Tunel vedl do blízké továrny, jejíž majitel tuto podzemní chodbu nechal vykopat v roce 1905. Během demolice Ipaťjevova domu v roce 1977 prý byla objevena podzemní chodba, která není v plánech budovy uvedena.
Únik rodiny zorganizovala skupina důstojníků carského generálního štábu. Stalin o této operaci věděl, a navíc byl údajně příbuzným Romanovců. Podle historika bylo na 2. hlavním ředitelství KGB zřízeno zvláštní oddělení pro dohled nad dětmi Romanovců. Bolševici věřili, že v budoucnu by rodina mohla být použita pro politické účely.
U Suchumi byla postavena chata, kde se Stalin setkal se svým příbuzným carem Mikulášem. Poslední car navštívil i Moskvu a zemřel v roce 1958. Pak byl pohřben na na hřbitově „Rudá Etna“ v Nižním Novgorodu. Carevna Alexandra žila na Ukrajině a zemřela v roce 1948. Carovy dcery také nenápadně žily v SSSR a kariéru udělal pouze Alexej.
Poté, co žil v SSSR, se dědic trůnu smířil s revolucí a rozhodl se sloužit vlasti. Pod ochranou Čeky se stal vojákem Rudé armády pod jménem Alexej Kosygin. Po skončení války Stalin určil, že se nebude věnovat stranické, ale ekonomické činnosti. Dva roky dělal mistra v textilní továrně „Říjen“ a nakonec se vypracoval na jejího ředitele. O dva roky později, v roce 1938, se stal Kosygin předsedou výboru leningradského sovětu a o rok později lidovým komisařem textilního průmyslu SSSR.
Podle očitých svědků Stalin napůl žertem nazýval Kosygina „carevič“. Kosygin si udržel postavení i pod Chruščovem a Brežněvem. Byl jediným politickým činitelem, který nepodporoval vstup sovětského vojenského kontingentu do Afghánistánu a zastával formální post hlavy vlády po dobu 16 let.
Admirál Kolčak, který se prohlásil za vládce Ruska, nepotřeboval žijící Romanovce a pokračoval ve vyšetřování, které by uznalo smrt carské rodiny.
Lenin pochopil, že Mikuláš nové moci umožní přístup k rodinným a státním kontům v evropských a amerických bankách. Nový režim je potřeboval na uskutečnění svých plánů na industrializaci.
Jak článek uvádí, s podobnými teoriemi přišli ve své knize v roce 1979 i historici Tom Mangold a Anthony Summers.
Historie ovšem podává Jiný příběh. Lev Trockij, který odešel do exilu, kde ho nakonec Stalin nechal zavraždit, popsal událost konce carské rodiny takto: „K mojí další návštěvě v Moskvě došlo po pádu Jekatěrinburgu. Mluvil jsem se Sverdlovem a zeptal jsem se ho mimochodem: ‚Ach ano, a kde je car?‘ ‚Už je po všem,‘ odpověděl. ‚Byl zastřelen.‘ ‚A kde je jeho rodina?‘ ‚Byla zastřelena i s ním.‘ ‚Všichni?‘ zeptal jsem se, zřejmě s nádechem překvapení. ‚Úplně všichni,‘ odpověděl Jakov Sverdlov. ‚Co ty na to?‘ Čekal na mou reakci. Neodpověděl jsem. ‚A kdo udělal rozhodnutí?‘ ptal jsem se. ‚Rozhodli jsme o tom my tady.‘ ‚Iljič Lenin věřil, že bychom neměli bílým ponechávat živoucí symbol, kolem kterého by se soustřeďovali, zejména vzhledem k nynějším složitým poměrům.’“
To zní mnohem pravděpodobněji, a to už proto, že Lenin měl s carským rodem Romanovců nevyřízené účty. Jeho bratr byl popraven za účast na atentátu na cara.
Ostatky členů carské rodiny byly objeveny v roce 1979, ale nález se tajil až do konce SSSR. Vzorky DNA potvrdily příbuzenský vztah s princem Philipem, vévodou z Edinburghu, manželem britské královny Alžběty II. Zavraždění Romanovci byli pohřbeni v Sankt Petěrburgu v roce 1998 za účasti prezidenta Borise Jelcina. V roce 2000 pravoslavná církev cara a členy jeho rodiny prohlásila za svaté mučedníky.
Mnoha lidem se ale verze historika Želenkova může líbit, byť ji skoro nikdo nebere vážně ani v Rusku. Krásně v sobě spojuje zdánlivě nespojitelné: Slávu carského ruského impéria a dobu mocného Sovětského svazu. Nezní to krásně?
