Tuto otázku mi včera večer položil můj přítel, který žije již dlouhá desetiletí ve Švýcarsku. V jeho dotazu byl strach, údiv, úžas, rozhořčení a nesporný nesouhlas s tím, kam se jeho rodná země řítí. A také úleva, že se z emigrace natrvalo nevrátil.

Co se dá na to říct? Začal jsem opatrně, že každá kritická situace může být zároveň impulzem k novému počátku a proměně k lepšímu. Nenechal mě domluvit a řekl něco v tom smyslu, že přece nejde o má přání a o mé naděje, ale o reálnou situaci. Zasypal mě palbou zpráv z posledních dnů a týdnů, které sleduje velmi důkladně.

Prezident Zeman podlézá Putinovi stejně jako novodobému čínskému Maovi. Co tím sleduje? Ví vůbec, že jsme ještě pořád v EU a v NATO, anebo je mu to už jedno či jen plní něčí instrukce? Ministr spravedlnosti půjčuje svůj mobil libanonskému švihákovi, který podle všeho sháněl zbraně pro Hizballáh. Komunisti se podílejí na přípravě vzniku nové vlády. Oh mein Gott.

Miloš Zeman podporuje Bašara al Asada, který má na svědomí životy tisíce svých spoluobčanů, Krym je ruský a tečka, Rusko je desetkrát důležitější než Francie, kdo nemluví rusky, je podle něj blb. Do Číny se jezdí učit, jak stabilizovat společnost, a nadějí lidstva je pro něj čínská hedvábná stezka v režii firem, které spoluzakládá čínská vojenská rozvědka (CEFC aj).

A to tady máme ještě klíčového Zemanova mocenského kumpána, který se asi za několik dní stane premiérem. Nikoho nemůže v Česku překvapit nejen to, že není Čech, že je učebnicovým posttotalitním oligarchou, že byl normalizačním kariérním komunistou, že spolupracoval se StB, že je trestně stíhán z dotačního podvodu, že je nejúspěšnějším daňovým optimalizátorem ve své zemi, že je mediálním magnátem atd., ale ani to, že ho jeho propaganda úspěšně líčí jako anděla, spasitele a mučedníka, a lidi mu to baští, stejně jako jeho gumové pečivo a bezmasé uzeniny. Těžko hledat logiku. Doba vymknutá z kloubů šílí.

Musel jsem svého přítele přerušit. A abych jeho výčet doplnil, tak jsem mu řekl, že má samozřejmě ve všem pravdu, ale ještě zapomněl na našeho samuraje Okamuru. Jenže, co se s tím dá dělat? Většina lidí si prostě přeje koalici Zeman-Babiš-Okamura-komunisti. „No právě!“ vykřikl a dodal: „Jak je to možné?“

„Dobrá otázka, nemáš nějakou lehčí?“ řekl jsem. Příčin dnešního stavu a pravděpodobného blízkého vývoje bude asi více. Tou hlavní je podle mého to, že jsme se nevyrovnali s poválečnou minulostí, nepojmenovali jsme ji a ona se nám vrací. Svobodu a demokracii jsme chápali jako něco samozřejmého a jednou provždy daného, jen jako bezobsažné heslo z plakátu. Svoboda bez férových pravidel a odpovědnosti se může snadno překlopit na nesvobodu. Základními kameny nové doby se bohužel staly mravní relativismus a kult konzumu. Nejsme schopni najít shodu nad společně sdílenou interpretací národní identity, ale ani vlastní historie, včetně té nedávné. Pokrytecky strkáme hlavu do písku, abychom neviděli realitu. Ustrašenost a servilita (a taky špatně maskovaná touha plout ve vítězném proudu) jsou prezentovány jako korektnost, či dokonce demokratická diskuse. Díky tomu přebírají otěže moci populisté, milovníci starých pořádků, neonacisté a demagogové nejhrubšího zrna. Náramně si tu převahu užívají. Slušnost chápou jako slabost. Lež je jejich základní pracovní nástroj. Ta jejich propagandistická mašina jede na plné obrátky, s obrovským vyděračským a korupčním potenciálem. Z fáze, co by, kdyby, jsme rázem ve fázi tady a teď!

„Máš asi pravdu, ale neodpověděl jsi mi, co se s tím dá dělat,“ znovu opakoval svou otázku můj přítel.

Teď nás čeká vydání či nevydání predátora v nové „žvanírně“ a pak zvolení či nezvolení Zemana. To jsou zlomové situace nejbližších týdnů a mohou určit ráz doby na hodně dlouho. Naštěstí máme ještě senát, ústavní soud a jsme stále součástí mezinárodního společenství civilizovaných zemí. A také mám pocit, že si někteří lidé snad už začínají uvědomovat vážnost dnešní doby. Chci také věřit tomu, že žádný strom neroste do nebe a že se někomu může vymstít to, že zásadně nedodržuje dohody a fauluje, kudy chodí, v byznyse, v politice, prostě vždy a všude.

Měli bychom přemýšlet i o době postzemanovské a postbabišovské, aby to někdy v budoucnu neskončilo jen další riskantní volbou menšího zla, aby se pak znovu neukázalo, že zlo je zlo a z malého zla se časem nevyklube pěkný prevít.

Velmi dlouhý hovor jsme ukončili tím, že si teď budeme volat častěji. Pořád se přece něco děje. Jako teď s tím článkem ruského oficiálního webu o okupaci Československa v roce 1968. Druhý den z celé záležitosti vyšel jako vítěz náš neutuchající bojovník za svobodu Miloš Miloševič Zeman. Hezká ukázka ruské hybridní války, nemyslíte?